TEST Volkswagen Polo: První jízdní dojmy

Není to sice mým zvykem, ale tentokrát bych si dovolil začít jízdní dojmy tím, co obvykle odbudu jednou, dvěma větami - designem. Polo totiž představuje model, jenž je pro současný segment B zlomový. To si ale uvědomíte zřejmě až ve chvíli, kdy stejně jako my uvidíte Polo naživo a v běžném sardinském provozu, kde se to auty stejné třídy od konkurence jen hemží.

To, co odlišuje novinku z Wolfsburgu od zbytku produkce, je výrazná orientace na jednoduché, místy hranaté tvary. Ať už se díváte na pětidveřáka z jakéhokoli úhlu, lhostejno odkud zrovna dopadají sluneční paprsky, vždy uvidíte nějakou výraznou hranu nebo plochu. Šéf týmu designérů Walter de Silva tvrdí, že jsou současná auta přezdobená a že je třeba se vrátit od stylingu k designu, což se u Pola určitě podařilo.

Základními rysy navazuje na předminulou generaci, příď se nese v duchu Scirocca a aktuálního Golfu, profil je charakteristický výrazným bočním prolisem a vytaženými blatníky a prahy, za které by se nemusel stydět žádný supersport. Zadní partie už je poněkud usedlá a asi největším odvazem je optika svítilen, jíž ve tmě poznáte podle svítícího L a tečky. Snad jediné, co lze Polu vytknout je to, že působí ve srovnání s ostatní konkurencí snad až moc dospěle a robustně. Dost možná je to ale výhoda...

Už jsem vás zničil? Tak pojďme do kabiny. Palubní deska nezapře, že jde o auto s V a W ve znaku. Ostatně proč také? To se tak nějak očekává. V závislosti na verzi výbavy můžete mít horní část palubky měkčenou nebo z tvrdých plastů, buďte si ale jistí, že od sebe oba materiály poznáte až dotykem – tak dobře vypadá základní plast. Ani ovladačům a sportovně stylizovanému volantu nelze nic vytknout. Ostatně pochvalu zaslouží i sedadla, která i vzdor své optické nenápadnosti dokáží velmi slušně podržet tělo, aniž by to bylo na úkor komfortu. Posaz není úplně nejnižší, ale jako na barové židličce se za volantem určitě cítit nebudete. Když k tomu přidáme slušné prostorové poměry v kabině (jen vzadu pro hlavu by ho mohlo být více) a kufr o objemu 270 l, je třeba uznat, že si s životním prostorem pro posádku ve Wolsfsburgu opravdu vyhráli.

Obrovský mezigenerační skok zaznamenala i paleta motorů. Dají se v ní sice najít stálice v podobě škodováckých tříválcových HTP (u Volkswagenu však pod názvem MPI) i atmosférická čtrnáctistovka, zbytek je ale nový. A když říkám zbytek, tak tím myslím pět dalších motorů. Zcela v duchu koncernové strategie jsou tři z nich turbodiesely. My vyzkoušeli střední výkonovou verzi commonrailového motoru 1.6 TDI v běžné verzi a v úspornějším provedení BlueMotion, k nim jsme si přidali přeplňované benzinové téesíčko o objemu 1,2 l.

Nové tédéíčko o objemu 1,6 l s výkonem 66 kW a točivým momentem 230 Nm, jenž je k mání v rozmezí 1500-2500 min^-1, se vyznačuje opravdu vybraným chováním, chrochtající a vibrující 1.4 TDI a 1.9 TDI jsou zapomenuty. Zabírá skutečně již v 1500 otáčkách, turbo má jen velmi malou prodlevu a nástup je sice plynulý, ale příjemně rychlý. V celém spektru otáček je dobře odhlučněn a díky velkému točivému momentu nevyžaduje časté řazení a i přesto je dynamika poměrně slušná. To je dobře, protože řadicí páka nemá úplně nejkratší dráhy, v kulise má lehké vůle a kulisa působí v dorazech trošku gumově.

Emisně úspěšnější verzi BlueMotion kultivovaností od výchozí verze nerozeznáte, dost podstatně se ale liší dynamika. Převody pětistupňové převodovky jsou hodně těžké a akcelerace vozu tak připomíná spíše o nějaké to deci menší atmosférický benziňák ve stejných otáčkách. Ale pokud je vaším cílem jezdit co nejlevněji (bez ohledu na počáteční investici), tak by se vám mohl „Modrý pohyb“ docela zamlouvat. Nám se bez větších problémů podařilo dostat pod 5 litrů.

Velmi sympaticky na nás ale zapůsobila především benzinová přeplňovaná jednadvojka. Ta má výkon 77 kW při 5000 min^-1 a točivý moment 175 Nm, jenž je k dispozici mezi 1500 a 3500 otáčkami. Po svých objemnějších sourozencích zdědila minimální prodlevu turba a plynulý nástup dynamiky. 1.2 TSI jede jako elektromotor – od 1500 plynule zrychluje a bez citelné výkonové špičky se dostane k 5500 min^-1; dále už nemá smysl jí trápit. I přesto velmi příjemně zrychluje a za doprovodu ticha linoucího se zpod kapoty umožňuje vcelku svižné cestování. Od jeho tempa se odvíjí spotřeba, která v naší skupině novinářů oscilovala od 7,2 l do 12,5 litrů benzinu. Ani jedno z čísel rozhodně nebude mezní hodnotou, malý VW dokáže určitě jet za méně, ale zřejmě i s o něco vyššími hodnotami. Šestistupňový manuál funguje stejně jako pětikvalt, ani zde nelze očekávat kdovíjaký požitek z řazení.

Polo se prostě profiluje jako pohodové a prestižní (pokud takto vůbec lze vnímat mainstreamový model segmentu B) auto a tomu odpovídá i nastavení podvozku. Malý volkswagen sází na jízdní komfort – tlumiče dobře filtrovaly občasné prohřešky sardinských silnic a o valivém hluku od kol snad ani nelze mluvit; v kabině Pola je prostě opravdu ticho. Ani náklony v zatáčkách nejsou nijak dramatické, přesto vůz kdovíjakou radost z jízdy nabídnout nedokáže.

Na vině je jednak řízení, které působí kolem přímé polohy gumově a v zatáčkách není cítit, co se děje s předními koly, ale i podvozek samotný. Polo je v zatáčkách nedotáčivé, a to i s lehkým TSI, při překlápění ze zatáčky do zatáčky neochotně zaklekává a v obloucích je třeba korigovat směr jízdy. U naftové verze navíc dávají pneumatiky hučením najevo, že jim není svižnější cestování zrovna po chuti. Polo se řidiči prostě snaží všemi prostředky naznačit, že od řádění na okreskách je tu Ibiza. Paradoxně nejlépe se v zatáčkách chová úsporný BlueMotion s tvrdším naladěním pérování, tam ale pro změnu svižnému svezení škodí pneumatiky s nízkým valivým odporem. Jistě, drtivá většina zákazníků Pola nic takového zkoušet nebude a vše jim přijde v nejlepším pořádku…

Volkswagen si s novým Polem určitě udrží svou stávající konzervativní klientelu, která ocení především komfort, přičemž atraktivní vzhled také nebude na škodu. Problém by ale mohl vzniknout u těch kupců, které nadchne mnohoslibné atletické vzezření auta. Tam VW očekávání asi nesplní a idolem mladých a nevyřáděných řidičů se patrně nestane.

U Seatu si teď asi spokojeně mnou ruce. Nemohu se ale zbavit dojmu, že totéž dělají manažeři ještě minimálně u Fordu a Renaultu, jejichž auta dokáží nabídnout vcelku zdařilou esenci obojího...