Alko kalkulačka
Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

10 nejzajímavějších konceptů Ferrari

Jakub Sochor Jakub Sochor 15. 12. 2014 • 07:22
18
O tom, že Ferrari nemusí být vždy klasicky stavěným sportovním vozem červené barvy, nás přesvědčí následujících deset progresivních, bohužel však nerealizovaných prototypů.


Úvod


Automobilka Ferrari představila fotografie nového modelu Sergio, který je realizací stejnojmenné kreace, jež byla navržena Pininfarinou a uvedena v loňském roce na autosalonu v Ženevě. Šestikusová série, byť prošla oproti svému koncepčnímu předobrazu zřetelnou kultivací a zklidněním tvarů, pracuje s unikátním rozvržením proporcí, které posouvá hranice proporční plasticity nejen v rámci designu sportovních vozidel, ale také v obecném měřítku.

Zásadní podíl na této skutečnosti má plynulý přechod předních blatníků do plochy bočních partií, který je vyjádřen jednak ostře zkosenou linkou napojenou na prahy, jednak organickým propojením blatníků a panelu bočních dveří. S tím koresponduje atraktivní přední nárazník a nebývale členité ochranné rámy za hlavami cestujících, které rozvíjejí prvky, jež známe z loňské koncepční studie, postavené na bázi modelu 458 Spider.

ford design premioveznacky luxusni ford design premioveznacky luxusni

Také záď, byť nelze přehlédnout určitý odklon od experimentátorství a kreativity původní vize, pracuje s prvky, které zužují propastnou hranici mezi oblastí koncepční a sériové výroby. Jde především o konkávně klenuté zadní čelo a kapkovitý obrys kruhových koncových světel – ten však není diodový, jak tomu bylo u studie, nýbrž v podobě klasického plastového výlisku, který svou barvou a texturou povrchu kontrastuje s hladkým panelem zadních partií. Jakkoliv se tedy může zdát, že byl sériový produkt oproti svému koncepčnímu předvoji ochuzen, z hlediska tvarové symboliky tomu tak není.

Ferrari Sergio, osazené atmosférickým vidlicovým osmiválcem o objemu 4,5 litru a výkonu 605 koňských sil, nám oživuje vzpomínku na koncept, který byl bezesporu jednou z nejpoutavějších premiér loňského ženevského autosalonu. Šlo o vpravdě atypickou a originální studii, jejíž karoserie však – i přes značné novátorství a četné odchylky od klasické stavby sportovního otevřeného vozu – pulsovala slovy těžko popsatelnou energií, odpovídající již známým automobilům se vzpínajícím ořem ve znaku. Je to právě onen typologický rámec, sestávající z osvědčených a po mnoho desetiletí cizelovaných rysů, jenž propůjčil progresivnímu prototypu emocionalitu. Avšak odhlédneme-li od něj, uvidíme jedinečné dílo automobilové moderny, jehož skulpturálnost a energičnost (zvláště bočních partií) postrádá sobě rovnou konkurenci.

ford design premioveznacky luxusni ford design premioveznacky luxusni

Úvahy nad tvaroslovím studie Sergio vybízejí k menšímu ohlédnutí do historie a následnému zmapování několika pozoruhodných vizí značky Ferrari, které nad ostatními koncepčními díly – ať už automobily téže značky, nebo od konkurenčních společností – vynikají. Připomeňme si tedy projekty, které zvířily prach na dobových výstavách a pokoušely se nahlédnout do budoucnosti. Anebo vzešly z mysli designéra, aniž by usilovaly o vizionářské sondování.

Řeč bude o vozidle, které protnulo sféru americké a italské tvůrčí praxe, či o studii, jež platí za jeden z nejzdařilejších počinů automobilového futurismu druhé poloviny minulého století. Zmíníme také ojedinělý tříprostorový vůz, původně koncipovaný jako nepojízdná maketa, který se před čtyřmi lety dočkal zprovoznění, nebo také automobil, jenž manifestoval kulaté výročí jedné slovutné karosárny.

Ferrari Superamerica


Ferrari Superamerica (1956)

ford design premioveznacky luxusni ford design premioveznacky luxusni

Premiéra Ferrari Superamerica, pozoruhodného díla karosárny Ghia, proběhla v roce 1956. Jedná se o unikátní a v rámci dosavadní karosářské praxe velmi vzácný příklad skloubení emocionálních tvarů, známých z italských automobilů, s masivními a neotřelými prvky, typickými pro americký design. Vůz je kreací postavenou na základech automobilu 410 Superamerica, jehož šasi bylo představeno v roce 1955 na autosalonu v Paříži, přičemž o rok později, při příležitosti bruselské výstavy, došlo k uvedené zkompletovaného vozu, pod jehož designem bylo podepsáno studio Pininfarina.

Mezi znaky, které jsou atypické pro klasická sportovní kupé Ferrari a zároveň poplatné americkým módním trendům poloviny minulého století, patří zejména klenuté čelní sklo s negativně skloněnými sloupky, mohutné lišty napojené na masku chladiče a zadní ploutve, jež se poprvé objevily na karoseriích vozidel Cadillac. Tyto útvary mají ostré zakončení, jež dodává zadní části na dynamice a napomáhá aerodynamickým kvalitám automobilu.

Zvláštností je předsazená čelní maska, k níž přiléhají prohlubně, do kterých byly vsazeny klasické kruhové kryty reflektorů. Ty spadají do úrovně, jíž definuje souvislá horizontální linie protínající boky a ústící do zádě s šípovitými chromovanými výběžky. Tomu odpovídá horní zkosení lemů blatníků, které svou vizuální statičností kontrastují s propracovanými a vrstevnatými tvary kapoty.

Kreace od karosárny Ghia ale nebyla jediným počinem postaveným na podvozku Ferrari. Zmiňme například model navržený Pininfarinou, lakovaný netypickým zeleným odstínem a vybavený zadními ploutvemi, do nichž byly vsazeny trojúhelníkové koncové lampy. V porovnání s dílem společnosti Ghia šlo o civilněji vyhlížející vůz, který si ponechal všední půlkruhové výřezy lemů blatníků (kromě zadních, kde se objevují jen v náznaku) a klasičtější provedení prosklení.


Ferrari 250 P5


Ferrari 250 P5 (1968)

ford design premioveznacky luxusni ford design premioveznacky luxusni

Dvanáctiválcové Ferrari 250 P5 z roku 1968, navrženého Leonardem Fioravantim pod vedením studia Pininfarina, vzešlo z odvahy snoubit charisma klasických supersportovních vozů s tvarovými a proporčními experimenty. Kýženého efektu bylo dosaženo celkovou formou, navrženou s maximálním ohledem na aerodynamiku, což má za následek kopulovité prosklení karoserie, šípovité výběžky předních blatníků či citlivé vykrojení hmoty v ploše bočních dveřích, na jehož konci je uchycena mřížka větracího otvoru.

S tímto zásahem do vnějšího panelu koresponduje obdobně laděný výřez v blízkosti předních i zadních podběhů kol, přičemž v druhém případě je takto ztvárněný prvek napojen na směrem nahoru se rozšiřující záď s šesti horizontálními žebry a dvěma dvojicemi koncovek výfuku.

O rok později byl na pařížském autosalonu uveden prototyp Alfa Romeo 33.2, založený na tomtéž karosářském základě. Od značně progresivnějšího a futurističtějšího Ferrari se lišil aplikací tradičních rysů značky (trojúhelníkový motiv masky chladiče a k ní přiléhající horizontální nasávací vstupy), vyklápějícími předními světlomety a zadními partiemi osazenými konvenčními světly – bez oživení v podobě nad sebou uspořádaných žeber.


Ferrari 512 S Berlinetta Speciale


Ferrari 512 S Berlinetta Speciale (1969)

ford design premioveznacky luxusni ford design premioveznacky luxusni

Pozorujeme-li design dvoumístného konceptu 512 S Berlinetta Speciale, jenž byl představen v roce 1969, nutno mít na paměti, že výsledný dojem z vozu odvisí od úhlu zvoleného pohledu. Zatímco zepředu můžeme být překvapení úzkým napojením nasávacích vstupů na prosklenou část kabiny, boční partie upoutají pozornost nesmírně originální kompozicí skládající se několika specifických znaků.

Kromě třikrát zakřivené horní linky pontonu, úhledného vykrojení hmoty v oblasti prahů a skrytých zadních kol jde především o absencí klasických bočních oken, která je dána neobvykle nízkou stavbou karoserie (pouhých 982 milimetrů), jež vůz o délce 4 650 mm opticky prodlužuje.

Originalita návrhu je, kromě výše uvedeného, dána také elegantním klenutím střechy, do nějž je zakomponováno kopulovité čelní sklo, které je součástí mohutného výklopného střešního dílu. Za sklem se nachází kryt pohonné jednotky, konkrétně vidlicového dvanáctiválcového motoru o objemu 5 litru a výkonu 405 kW (550 koní) uloženého před zadní nápravu. Základem kreace je model 512 S, jenž byl určen pro vytrvalostní závody.

Tvar důsledně horizontální zádě se opírá jednak o rozměry automobilu (zde, kromě již zmíněné skromné výšky, především o šířku 1 965 mm), jednak o přiznané (nijak nemaskované) podvozkové partie, k nimž přiléhají dvě dvojice koncovek výfukové soustavy a plastové kryty zadních kol. Tyto prvky svým vzhledem a vizuální poetikou ryze funkčního uspořádání poněkud upozaďují výraz zadního čela, který je tvořen pásem s jednoduchými koncovými světly a prostorem pro registrační značku.


Ferrari Modulo


Ferrari Modulo (1970)

ford design premioveznacky luxusni ford design premioveznacky luxusni

Jednou z bezesporu nejpoutavějších premiér ženevského autosalonu roku 1970 byla dvoumístná vize Modulo, postavená na podvozku Ferrari 512 S, pod jejímž expresivním tvarem karoserie je podepsán Paolo Martini. Podobně jako v případě studie 512 S Berlinetta Speciale, také zde jsou určující veličinou pro vnější estetiku rozměry, které činí 4 480 milimetrů na délku, významných 2 040 mm na šířku a jen 935 mm na výšku, přičemž vůz stojí na rozvoru o délce 2 405 mm. O progresivitě a kvalitě designu svědčí zisk 22 mezinárodních ocenění v tomto oboru.

Z uvedených číselných hodnot je zřejmé, že jde o vůz, jehož stavba je orientována na dramatický efekt nízké a široké karoserie, který je znásoben bočními kryty kol a kontinuálním červeným pásem, jenž protíná boční partie a zasahuje do předního a zadního čela. Interiér je přístupný skrze směrem dopředu výsuvné dveře, které tvoří syntézu rozměrného čelního skla a bočních oken, propojených štíhlými sloupky a ukotvených na jednoduchém mechanismu, jenž využívá kolejnic v prahové části karoserie.

Pomineme-li bohaté prosklení kabiny, budeme upoutáni temně černým prostředím, z něhož vysvítá sytě červené čalounění sedadel (dělených na šest samostatných segmentů) vsazených do prostoru sevřeného dvěma hranicemi – prostřední příčkou, vymezující samostatný prostor pro řidiče a pro spolujezdce, a vysokými prahy. Výrazným rysem interiéru je rovněž volant s masivním věncem a zapuštěným středem, což dává vyniknout jeho dvěma štíhlým ramenům.

Pětilitrový agregát o výkonu 410 kW je zastřešen černým krytem, který oživuje 24 kruhových otvorů, uspořádaných horizontálně ve dvou sloupcích. Obzvlášť působivé je řešení čelních partií, jejichž emocionalitu umocňuje aktivace výklopných obdélníkových reflektorů, které jsou umístěny blízko sebe a tvoří tak jedinečný a nezaměnitelný vzhled – zejména tehdy, jede-li vůz po dálnici, v koloně konvenčních velkosériových automobilů.


Ferrari Rainbow


Ferrari Rainbow (1976)

ford design premioveznacky luxusni ford design premioveznacky luxusni

V roce 1976 byl na autosalonu v Turíně uveden prototyp s označením Rainbow, vůz s výrazně klínovitým profilem a proporcemi, jež představují originální a poměrně členitou soustavu ostrých linek a hladkých ploch. Design karoserie koncepčně odpovídá Fiatu X1/9 (1972), dvoumístnému automobilu s karoserií typu targa, který definoval sportovní tvar exteriéru, tvořený krátkým zadním a delším předním převisem, nízkou přídí a rozměrným sloupkem C, jenž dominuje bočním partiím. Autorem obou vozidel je Marcello Gandini, turínský rodák a jeden z nejoriginálnějších a nejvlivnějších designérů minulého století, který je podepsán pod mnoha návrhy pestrého spektra, zahrnujícího jak běžné osobní vozy (například BMW 5 E12 či modernizovaný Renault 5), tak právě řadu různorodých provedení karoserie kupé. Faktickým základem automobilu je však produkční model 308 GT4.

V případě vize Rainbow ale dochází k radikálnímu přehodnocení všeho, co bylo do té doby u Ferrari zvykem. Kromě zvolení nepatřičného barevného odstínu, který měl daleko sportovní impulsivnosti klasického červeného laku, šlo především o rozvržení proporcí, jejichž ústředním motivem byl výše uvedený klínovitý profil. Od něj se odvíjel ostře zkosený lem předních a především zadních blatníků, jejichž diagonální řez patří mezi charakteristické znaky Gandiniho tvorby.

Výsledný automobil, oživený ráfky kol proloženými pěti souvislými linkami, oživují sklápěcí přední světlomety, jež po svém vyklopení propůjčují vozu zvláštní, až pitoreskní výraz – jejich hravý výzor, způsobený trivialitou kruhového tvaru, ostře kontrastuje s rafinovaností klínovitého profilu a dynamicky zakončenou zádí, osazenou jednoduchými koncovými světly.


Ferrari Pinin


Ferrari Pinin (1980)

ford design premioveznacky luxusni ford design premioveznacky luxusni

Zcela ojedinělým počinem v historii koncepční tvorby italské automobilky je tříprostorová kreace Pinin, jejíž výstavní premiéra proběhla v roce 1980 na turínském autosalonu. Vůz, jenž byl připraven v rámci oslav padesátiletého výročí založení karosárny Pininfarina, navrhl Diego Ottina pod vedením Leonarda Fioravantiho. Původně ale šlo o nepojízdný koncept, který upoutal zrak návštěvníků autosalonu velmi moderním exteriérem, jehož ústředním prvkem je hladký ponton s výraznou linií tornado.

Ta zajišťuje nejen modelování bočních partií a jejich členění na dvě hlavní zóny, ale především vymezuje hranici, na níž dosedají díly přídě – kryty reflektorů a panel se směrovkami a mlhovými světly. Základem vozu je šasi modelu 400, prodloužené o 50 milimetrů na celkových 2 750 mm.

Vcelku jednoduchý exteriér, který je soustavou horizontál a velkých ploch, prokázal za uplynulých 34 let vysokou míru trvanlivosti, neboť dodnes působí atraktivním a svěžím dojmem. Přirozeně méně nadčasový (vzhledem k ustavičnému pokroku stran materiálů, palubních technologií a zábavních prvků výbavy) je interiér tvořený čtyřmi samostatnými sedadly, jemuž dominuje masivní středová konzole a informační panel, vsazený do plastového výlisku.

V roce 2010 byl statický koncept přepracován na plně pojízdný automobil. Pod kapotou se objevil pětilitrový dvanáctiválcový motor, pocházející z Ferrari 512 BB a produkující 265 kW, tedy 360 koňských sil. Vůz má poháněna zadní kola (prostřednictvím pětistupňové manuální převodovky), nadto byl opatřen novými nápravami a osazen kotoučovými brzdami s vnitřním chlazením.


Ferrari Testa d´Oro


Ferrari Testa d´Oro (1984)

ford design premioveznacky luxusni ford design premioveznacky luxusni

V roce 1989 byl představen koncept Testa d´Oro, postavený na základech vozu Testarossa za účelem překonávání rychlostních rekordů. Původní automobil, na jehož technice je Colaniho experiment založen, navrhl Pininfarina ve snaze konkurovat dobovému Lamborghini Countach. Výsledný automobil (o rozměrech 4 485 milimetrů na délku, 1 976 mm na šířku a 1 130 mm na výšku) zaujal klasičtějším uspořádáním proporcí a pěticí bočních žeber, skrze která byl přiváděn vzduch k dvanáctiválcovému motoru o výkonu 390 koňských sil a z nichž se postupem času stal charakteristický znak tohoto vozu.

Na aerodynamické karoserii pracoval Luigi Colani, berlínský rodák, jenž po druhé světové válce studoval sochařství na Akademie der Künste ve svém rodném městě a později také aerodynamiku na pařížské Sorbonně. Projekty tohoto tvůrce, spadající do oblasti průmyslového designu, vynikají svými příkladnými aerodynamickými vlastnostmi. Jedním z nejčastěji uváděných příkladů je futuristická vize tahače z roku 1977, jejíž koncepce se dočkala obdobného zpracování v letech 2000 a 2002. Méně známým, zato však velmi zajímavým a pro organický design přínosným projektem je kupé BMW 700 (1963) s vertikálními ledvinami a dvakrát vyklenutou střechou. Není sice tak radikální jako pozdější experimentální skulptura C-Form (1968), přesto ale jde o pozoruhodný příklad propojení kultovních znaků dané automobilky s plastickým a alternativním tvaroslovím karoserie.

V roce 1989 ale Colani překvapil studií Testa d´Oro, která se objevila na dobové výstavě v Essenu. Šlo o automobil, jehož příslušnost ke značce Ferrari vyjadřoval pouze červený lak exteriéru, masivní zadní difuzor a elipsovitá maska na přídi. Zbylé tvary sestávají z prvků, jež provázejí valnou část dosavadní Colaniho tvorby ve sféře automobilového designu – jde o masivní přední spoiler, který opticky zmohutňuje přední partie, nebo čelní sklo, jež svým tvarem a pojetím nekoresponduje s bočními okny. S cílenou disproporcí mezi použitými okenními tabulemi se setkáváme u projektu Turbo Polo (1976), s nezvykle formovanou hmotou, vedoucí k extravagantním objemům, zejména u o rok mladší kreace Sportscar Prototype, jež poutá pozornost naddimenzovanými blatníky, nasávacími vstupy a spoilery.

Z konceptu, o němž je řeč výše, vzešel roku 1991 stejnojmenný prototyp, postavený německou firmou Lotec a využívající technické prvky Ferrari. Tento automobil zajel světový rychlostní rekord vozidel s katalyzátorem na dráze v Bonneville – v témže roce tak učinil Mike Strasburg (351 km/h). V porovnání s původním konceptem měl rekordní vůz civilnější tvary a jinak stavěné aerodynamické doplňky. Prohloubený difuzor s bodovým rastrem pro větrání byl však zachován, na rozdíl od předních světlometů, které nahradily konvenční reflektory.


Ferrari Mythos


Ferrari Mythos (1989)

ford design premioveznacky luxusni ford design premioveznacky luxusni

Koncept Mythos propojuje aktuální trendy, uplatněné zejména v oblasti techniky a práce s materiály, s historií, jíž zde zastupuje přímý odkaz na otevřené vozy šedesátých let, tvořený puristickým interiérem se dvěma sedadly a účelnou přístrojovou deskou. Tato studie je však pozoruhodná nejen svými tvary, ale také místem svého uvedení – jejím prostřednictvím byla totiž porušena tradice představovat novinky studia Pininfarina v prostorách turínského autosalonu. Premiéra automobilu proběhla v roce 1989 v japonském Tokiu, kde byl vůz ověnčen oceněním Golden Marker Trophy. O rok později následoval titul Car Design Award, jímž byl model oceněn v Turíně.

Automobil o délce 4 305 milimetrů, šířce 2 100 mm a výšce 1 065 mm byl navržen v době, kdy v čele studia Pinifarina působil Lorenzo Ramaciotti. Při jeho výrobě byla hojně využívána uhlíková vlákna, která našla uplatnění při zpracování vnějších karosářských panelů včetně kapoty a bočních dveří. Koncept se zcela obejde bez střechy, protože při rychlostech nad 50 km/h odvádí proud vzduchu všechny dešťové kapky mimo prostor pro cestující.

Pozoruhodným znakem exteriéru tohoto vozidla je tvarová šlachovitost, která je dána plynulým přechodem plochy zadních blatníků přes boční dveře až po kapotu, na níž elegantně navazuje čelní sklo. Projekt Mythos byl postaven na technickém základě produkčního modelu Testarossa. Šlo o dvanáctiválcovou pohonnou jednotku o objemu 5 litrů s výkonem 290 kW (394 koní).


Ferrari Rossa


Ferrari Rossa (2000)

ford design premioveznacky luxusni ford design premioveznacky luxusni

S automobilkou Ferrari je neodmyslitelně spjato slovutné studio Pininfarina, jež na počátku na tohoto milénia oslavilo sedmdesáté výročí svého založení. Manifestací této události byl koncepční vůz Rossa, představený v roce 2000 na autosalonu v Turíně, kde upoutal pozornost emocionálními křivkami a jasně identifikovatelnými tvary, typickými pro svou značku. Vůz byl postaven na technickém základě vozu 550 Maranello, přičemž předlohou designérů byl při navrhování kreace kultovní sportovní automobil Testa Rossa.

Vliv kultovního vzoru je možné vypozorovat na přídi, jež má podobné funkční členění – je také osazena mohutnou maskou chladiče, která je vsazena do hmoty, jež je oproti partiím s reflektory předsazena. Skutečně výjimečným prvkem, majícím zásadní vliv na skulpturálnost karoserie, je efektní vykrojení podběhů předních kol, které opustily konvenční půlkruhový tvar ve prospěch prostorově kreativnějšího řešení. Tomu sekunduje subtilní výběžek vybíhající z prahů doplněný kryty směrovek. Karoserie je 4 290 milimetrů dlouhá, 1 940 mm široká a 1 130 mm vysoká.

Elegantní ochranné rámy za hlavami cestujících jsou propojeny spojnicí, jež zahrnuje třetí brzdové světlo a dvě kamery, z nichž ta zadní snímá obraz za vozidlem a zastává tak funkci zpětných zrcátek (dění za vozidlem je zobrazováno na displeji v poli středové konzole). Druhá kamera, umístěná v přední části spojnice, sleduje dění ve vozidle i před ním a pořizuje záznam jízdy – může tak posloužit jako analogie černé skříňky.

Třídimenzionální rysy spoluutvářejí i estetiku zadních partií, kde nalezneme dvě dvojice svítilen, jež dosedají na samotný horní okraj zádě – jde řešení, které později nalezlo uplatnění v sériové výrobě. Propracovanost pontonu dává na odiv také absence klasického čelního skla, jež je nahrazeno souvislým skleněným pásem bez sloupků A. Výřez kapoty umožňuje vyniknout hornímu krytu pohonné jednotky, konkrétně dvanáctiválcového motoru o objemu 5,5 litru a výkonu 357 kW.


Ferrari F100


Ferrari F100 (2000)

ford design premioveznacky luxusni ford design premioveznacky luxusni

V témže roce proběhlo uvedení model F100, který byl postaven v rámci stého výročí narození Enza Ferrariho. Automobil plně odpovídá poněkud svéráznému rukopisu designérů společnosti Fioravanti, z jejichž automobilů vyzařuje jistá hravost, spoluutvářená kreativním nakládáním s tvary, plochami a proporcemi.

V porovnání s jinými projekty firmy, kupříkladu hybridním sportovním vozem Sensitiva, uvedeným roku 1994 v Los Angeles, či elegantním aerodynamickým kupé Flair (1996), je Ferrari F100 vozem, které je novátorské a zároveň věrné estetické tradici své značky. Tomu odpovídají například dvě boční linky, jež se směrem dozadu sbližují a utvářejí velmi skulpturální partii.

Koncept, který má oproti běžným sportovním vozidlům poměrně kompaktní vnější rozměry (4 390 milimetrů na délku, 1 910 mm na šířku a 1 140 mm na výšku), je postaven na podvozku s rozvorem o délce 2 550 mm (přední kola mají rozchod 1 600 mm, zadní 1 620 mm) a na první pohled zaujme dvěma trojúhelníkovými nasávacími vstupy na střeše, jež přivádějí vzduch k desetiválcové pohonné jednotce.

Vskutku neobvyklý je výraz vozu, který tvoří maska chladiče s velmi decentní mřížkou (sestavenou z jedné vodorovné lišty a pěti svislých lamel) a třemi nad sebou seřazenými reflektory, jež jsou sdruženy pod trojúhelníkovými kryty. Dvě dvojice zadních neonových kruhů odkazují na tradiční motiv svítilen Ferrari, jsou však navrženy moderně a se zvláštní tvarovou lehkostí. Pozoruhodná jsou rovněž kola, projektovaná ve spolupráci s firmou Fergat, jež svým středem odkazují na klasické ráfky s pěti paprsky, doplněné nápaditým rastrem v podobě bodového perforování kola.


Související články

Zobrazit celý článek
Témata
Autorizovaný prodej Servis osobních aut Autobazary Pneuservisy Náhradní díly

Diskuse: Přidat názor

Zaujímavé je,
| 19. 12. 2014
No je to jednoduché, ne? Je v nich víc reklamy a většinou jsou to tyhle rozkouskované = víc kliků, víc peněz od inzerentů. Obsah je druhořadý - bohužel :no:
Avatar - HitmanPB
Zaujímavé je,
| 19. 12. 2014
že články, ktoré sú totálne prepadáky, tu strašia niekoľko dní a niektoré články so slušnou výpovednou hodnotou a slušnou diskusiou stiahne redakcia pomaly v ten istý deň... 8-s
Avatar - AUDIRS6
Des a hrůza
| 18. 12. 2014
ani ja :-!
Avatar - kosmonaut
Des a hrůza
| 18. 12. 2014
Opět neupozorněno na kapitoly, je to hnus, nečtu :no:
Avatar - J@W
"Statistika", diskusní atmosféra a elementární lidská slušno
| 18. 12. 2014
Tak nám tady fér napiš, jak se měří statistika čtenosti článků na ACZ. Potom možná pochopíme tvůj přístup.

Bazar

Kupte nebo prodejte auto za nejlepší ceny
Vložit inzerát Zobrazit nabídku