A tohle jste věděli? Že americká policie přesedla do maličkých Renaultů?
Americká policejní oddělení v 70. letech spoléhala na Renault Le Car. Šerifové museli odložit velkoobjemové stroje výměnou za miniaturní auta z Evropy.
Dopad období zvaného Malaise Era se v USA projevil výrobou úsporných automobilů namísto tradičních osmiválcových bouráků. Smutná etapa mezi léty 1973 až 1984 je americkým motoristům dobře známá kvůli škrcení spotřeby a emisí. Stav podobný současné Evropě byl vyvolán ropnou krizí. Kromě omezení výroby i vývoje velkoobjemových agregátů se národní úpadek odrazil v propadu hospodářství.
Američané v podstatě přestali utrácet peníze, plošná skromnost dosáhla i do vyšších řad obecních samospráv. Etapa Malaise Era se viditelně projevila na menších policejních stanicích, protože uniformovaní strážci pořádku byli nuceni odložit velkoobjemové služební vozy výměnou za úsporné a celkem úsměvné modely importované ze zahraničí.
Těžko vymýšlet větší potupu pro amerického policistu, než je příkaz objíždět rajón v miniaturním vozítku navíc z Evropy. Jednotky byly vybaveny kompakty s kosočtvercem na přídi, což bylo náročnou změnou pro vlastenecky zatížené jednotlivce s pistolí za pasem. Nejdrastičtějším úsporným řešením se stal Renault Le Car, což nebylo nic jiného než mírně amerikanizovaná verze Renaultu 5 představeného světu 28. ledna 1972. Tehdy ještě nikdo netušil, že kouká na policejní automobil nasazený do akce za čtyři roky v USA.
Volba byla z řad šerifů odůvodněna pragmaticky: „Le Car byl vybrán, protože nejlépe vyhovuje policejním silám, které potřebují ekonomické auto snižující celkové výdaje. S touto rozpočtovou krizí se potýká stále více oddělení,“ okomentoval situaci Russ Anderson, šéf z washingtonského města LaConner. „Jsme schopni snížit náš rozpočet a zvýšit mobilitu,“ dodal k Renaultu.
Využití cizokrajného hatchbacku se hodilo také správě Ogunquitu z York County. Když se dozvěděli o možnosti šetřit každým kilometrem, pořídili nenáročný Le Car jako jeden z mnoha ekonomických ústupků. Toho času podřadný automobil sedlali strážníci na částečný úvazek, stálí zaměstnanci měli k plnění úkolů konvenčnější, přesto nezvyklé bílé Volvo 240.
Renault byl v očích policie z Ogunquitu trochu zklamáním. „Pamatuji si, když jsem ho poprvé viděl. Říkal jsem si, že je to vážně něco jiného,“ vyjádřil první dojmy velice diplomatický Thomas Hart a dodal, že „Le Car byl výzvou pro důstojníky postavou vyšší než 180 centimetrů“. Měli prý totiž pocit ovládání vozu ze zadního sedadla. Kromě těsného posedu bylo třeba věnovat pozornost manuálnímu řazení, což pro Američany v 70. letech představovalo výzvu. Většinou Renault sloužil pro převoz mezi dvěma body s minimem dalších zastávek, nemuselo se tak moc trpět horší řízení a slabý motor o výkonu sotva 55 koní.
Pronásledování známé z filmů nepřipadalo v úvahu, i když jednou hrozilo trápení dýchavičného čtyřválce. Hart hlídkoval u náměstí Ogunquit Square a kvůli hlášení o zřejmě podnapilém řidiči obsazeného autobusu na jižní trase přes Ogunquit do Portsmouthu. Kolega ve Volvu nebyl k dispozici, proto povinnost zákroku padla na Harta okupujícího komický francouzský hatchback s majákem přes půl střechy. Naštěstí modré světlo zafungovalo a nebylo potřeba dohánět podezřelého šoféra, který po zastavení u náměstí nevyvíjel žádný odpor. Po vyčkání na Volvo byl skutečně ovíněný řidič odvezen na služebnu a zbytek cestujících volilo náhradní dopravu.
Le Car vydržel v plném nasazení do poloviny 80. let. Policisté se smyslem pro humor vzpomínají s úsměvem, komisař Hart má miniaturní Renault jako nesmazatelnou památku na úsporná opatření u americké policie.
