Alternativní osudy Škody: Co by se stalo, kdyby neskončila v náruči VW?

Škoda, respektive AZNP (Automobilové závody, národní podnik) měla na konci 80. let minulého věku ve výrobním programu relativně moderní Favorit s předním pohonem. Rodil se s obtížemi a vyžádal si kompromisy v oblasti designu, navrhlo jej Stile Bertone, ale spoustu původně plánovaných dílů nebyly naše technicky zastaralé podniky schopny vyrobit a nákup licence nepřipadal v úvahu. Ale zrodil se za kratší dobu, než bylo obvyklé na Západě, což byl svým způsobem zázrak. I kvůli značným nedostatkům hlavně u prvních vozů, srovnání s vyspělou konkurencí tehdy ještě pokulhávalo.

Vývoj nového modelu navíc státem dotovanou automobilku finančně vyčerpal. Kromě toho, československá centrálně řízená ekonomika byla stejně v troskách, což mimochodem přiznal i premiér Adamec v roce 1988. Navíc přišel listopad 1989 a s ním i společenské změny. Nenáročné východní trhy se rozpadly a bylo nutné najít výrobci silného zahraničního partnera, jinak to s ním dopadne všelijak. Řada 105/120/130 s dávno překonanou koncepcí „vše vzadu“ dobíhala ještě v devadesátém roce a tyto dnes klasické škodovky byly v Británii terčem mnoha vtipů, asi jako u nás východoněmecké trabanty. Situaci příliš nepomohla ani amnestie prezidenta Havla, v komplexu totiž pracovali do té doby i vězni.

Před čtvrtstoletím, 9. prosince 1990, rozhodla tehdejší česká vláda (tedy nikoli federální) o tom, že v prodeji Škody dá přednost německému Volkswagenu před francouzsko-švédskou aliancí Renault-Volvo (ta se záhy nato beztak rozpadla). Finálovou dvojku vybrala z celkem 24 zájemců, neuspělo tak například BMW, Fiat ani General Motors. VW zaručil mohutné investice do automobilky, které záhy začal naplňovat, k samotnému spojení pak došlo 16. dubna 1991. V lednu 1993 se objevily modernizované Favority a Formany (tzv. model GP), v září 1994 následovaly ještě radikálnější úpravy a zrodila se Felicia. To byl teprve začátek, i když Němci navyšovali do prosince 1995 svůj podíl z původních 30 na 70 % akcií, teprve na začátku tohoto století, v květnu 2000, koupili zbylou část. Pětadvacet let od převzetí ukázalo, že se transakce nadmíru povedla. Jako jedna z mála velkých privatizací...

Volkswagen továrnu ani pobočné závody v Kvasinách a Vrchlabí nezavřel, naopak posílil na současnou úroveň. Dokonce pod kapoty neprosadil své těžké litinové zážehové motory namísto škodováckých hliníkových agregátů s rozvodem OHV. Obětí se stala pouze vyvíjená lehounká šestnáctistovka OHC. Ale pokud by automobilku převzal Renault, k ničemu takovému by nedošlo a mohli jsme jezdit v autech s diamantem (nebo kosočtvercem, chcete-li) ve znaku. Francouzi totiž jasně řekli, že značku nezachovají a z Boleslavi budou vyjíždět devatenáctky a vyvíjená Twinga, zvažovala se dokonce i instalace linky na model 18, který již tehdy dožíval v Jižní Americe!

Renault později strategii změnil, ale svou tureckou pobočku začal křísit až ve druhé polovině devadesátých let a Dacii ještě později, kapitálově do ní vstoupil v roce 1999. Ruská Lada se díky jeho penězům probouzí teprve nyní, ale zpřetrhané vazby včetně Skandinávie bude obnovovat jen těžko.

Pokud by Škoda silnou automobilku nezískala a nezkrachovala, čekal by ji nejspíše podobný osud jako Ladu, tedy nekonečné facelifty Favoritu... Jenže „plachetnici“ dokázaly částečně uživit trhy Ruska a zemí SNS, export Škody na východ, případně jinam mimo EU, by nebyl ani zdaleka tak velký... Dacia zase nahradila naši automobilku v segmentu superlevných aut, jenže zaznamenala obrovský úspěch i v motoristicky vyspělých zemích, do kterých se původně neměla ani podívat. Škodovce však takové osudy Renault o dekádu dříve nenalinkoval.

Kuponová privatizace, kterou prosazoval tehdejší federální ministr financí a pozdější prezident Klaus, samozřejmě s odstupem času řešením nebyla (viz příklad kopřivnické Tatry, která se snad konečně stabilizovala). Ne, Viktor Kožený by asi Škodovku nekoupil, pardon, nedostal zadarmo, respektive za ni nezaplatil ani korunu... Naštěstí.

Ač mnozí hnidopichové poznamenávají, že Škoda Auto, jak zní oficiální název výrobce od roku 1997, už není českou automobilkou, dopadla nejlépe, jak mohla. V dobách posledních moderních Favoritů a prvních Felicií by asi málokoho napadlo, že za dvacet let se okřídlený šíp dostane mezi desítku nejprodávanějších značek na starém kontinentu (respektive v zemích EU a EFTA) a Octavia bude stabilním členem Top 10 mezi modely.

Management firmy mluví z velké části německy, tým designérů je mezinárodní a mezi dělníky dnes mnoho domácích nenajdete, převažují ti z východu. Petr Matušinec ale na tvarech nové Fabie odvedl skvělou práci! Není pochopitelně vše růžové. Fanoušci by chtěli kupé, škoda, že se studie Tudor nevyráběla. Podobný osud potkal i sportovně laděný hatchback Joyster. Nejzajímavější prvky z konceptů, které jsme si nakonec mohli koupit, se do série kvůli redukci nákladů protlačit nepodařilo, vzpomeňme jen posuvné dveře na Roomsteru. Drobní živnostníci by jistě uvítali malý pick-up, přitom Volkswagen takový v Evropě vůbec nenabízí, takže prostor tu pro něj je.

Ale Mladoboleslavští se musí podřídit koncernové strategii, jinak bychom na auta s okřídleným šípem už jen vzpomínali. Na druhou stranu vývoj u nás zůstal a Škoda se stala plnohodnotnou součástí koncernu, nikoli jeho otloukánkem, který dostává tu nejhorší techniku, výbavu i materiály. Auta pro náš trh se rodí v Čechách a na Slovensku, tedy stále v rámci bývalé federace, nikde jinde. A to je přece dobře, ne?