Beznohý řidič autobusu Aleš Eger: Tragédie? Ne, byl to dar!
Zázrak. Jinak život pětačtyřicetiletého Aleše Egera vysvětlit nejde. Ošklivě havaroval, ztratil čtyři litry krve a málem přišel o obě nohy. Zabojoval a dnes řídí v Praze autobus.
Podle občanského průkazu je Aleši Egerovi čtyřicet pět let. Znovu se ovšem narodil v létě 2014, kdy na Benešovsku vletěl se svojí sportovní motorkou pod levé kolo traktoru. Hrůzostrašná srážka bývalému reprezentantovi pozemního hokeje otočila svět naruby. S jednou nohou se musel rozloučit úplně, druhá byla totálně na kaši. Událost, jež by zamávala s kdekým. Nikoli však s Alešem. Přestože mu na začátku nikdo nevěřil, vrátil se. Plnohodnotně. Dnes šoféruje v hlavním městě autobus, ve volném čase pak opět brázdí republiku na motocyklu a stejně tak pomáhá obětem dopravních nehod. Zkrátka a dobře do dveří restaurace na Praze 4 teď v dubnu 2019 vstupuje naprosto vyrovnaný muž, jehož pozitivní energie je doslova nakažlivá a osobní příběh stěží představitelný.
Pomatujete si na přesné datum osudové nehody?
Myslím, že to bylo devatenáctého srpna 2014, ale nevím to jistě.
Trefil jste to přesně. Co se tehdy stalo?
Začal bych u toho, že jsem měl doma osobní problémy. Z toho pak plynula moje příliš rychlá jízda, která se mi nakonec vymstila. Kolem půl osmé večer jsem najel nedaleko obce Soběhrdy na záplatu, která se nacházela uprostřed mého pruhu. Stroj mi podklouzl a pak…
A pak?
Vyjel proti mně traktor s valníkem.
Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?
Na patnácti metrech mi proběhl celý život. Naštěstí se mi povedlo na poslední chvíli refl exivně vyskočit. Mohlo to dopadnout daleko hůře, pokud bych vlétl přímo pod kola, nebo do stromů. Takhle mi motorka zalehla nohu, na kterou mi předním kolem najel traktor.
Prý jste mohl přijít o obě dolní končetiny?
Hlavně jsem mohl umřít. Podle doktorů ze mě vytekly čtyři litry krve. Pravou nohu mi po pánev amputovali, levá připomínala šrot. Rozdrcený meniskus, přetrhané přední křížové vazy, bylo to zlé. Jeví se to jako hrozná tragédie, že jo?
Ano.
Ale není! Otevřely se mi tak mraky nových možností. Já měl vlastně několikrát štěstí. Když jsem boural, vracela se zrovna sanitka ze zásahu, takže pomoc se mi dostala okamžitě. Potom výteční doktoři. Tady musím poděkovat hlavně panu Krejčímu, který se jinak stará o naše fotbalové reprezentanty. Díky němu můžu s touhle zdravou nohou v podstatě cokoliv. Koukněte (vstává a k údivu servírky dělá pět dřepů na jedné noze).
Třeba i znovu řídit motorku.
Já to bez motorů prostě nevydržím. Už odmalička jsem četl váš časopis, děda mě zase naučil milovat jawy. Táta se dlouho živil jako profesionální šofér.
Vy jste se ale vydal ve škole jiným směrem.
Na kuchařinu. Ale znáte to. Natruc si vyberete úplně jiný obor, který vás ve skutečnosti moc nebaví. Vzpomínám však na ty školní roky docela rád. Měl jsem spolužáka, který jezdil plochou dráhu, a s ním jsme neřešili nic jiného.
Čím jste se tedy před zraněním živil?
Vždycky něco s volantem. Ve skutečnosti jsem nikdy nevařil. Nejdříve jsem dělal osobního řidiče na Slovensku. Chtěl jsem ale kočovat po Evropě. Na tohle byl ideální kamion. S ním jsem za měsíc nalétal kolem šestnácti tisíc kilometrů. Ve volném čase pak přesedlal na motorku. A při jedné nevinné vyjížďce se takhle zmrzačil.
Byl jste se tam od té doby podívat?
Mám to místo pořád rád. Po mé nehodě se silnice zpevnila. Ještě by si zasloužila zatáčka zrcadlo, abych byl úplně spokojený. Přesto tam jezdím často.
To myslíte vážně?
Naprosto.
Nemáte žádné mrazení?
Já si to doslova užívám. V roce 2017 jsem si zde dokonce zahrál jako fi gurant při jedné osvětové akci. Simuloval jsem srážku motorkáře se zvěří. Byla u toho i moje malá dcera. Tohle prostředí mě nabíjí v tom ohledu, že mi pokaždé dojde, jak moc chci žít.
Dva roky po úrazu jste ale nemohl pracovat. Nepřicházely v tento čas černé myšlenky?
Jsou dvě možnosti. Buď zatnete zuby, nebo se sesypete. Nic mezi. Zvolil jsem první možnost. Ta mi je vlastní ze sportu, že se nikdy nevzdám. A jak už jsem jednou řekl, bez motorů si život neumím představit.
Čili jste se vrhl zpátky do řízení?
Je to tak. Převážel jsem zeleninu. Ale kvůli protéze jsem dost trpěl. Zejména při vykládání. Nemůžu ji totiž nosit pořád.
Proč?
Tělo si řekne, kdy má dost. Jinak mu hrozí infekce. Já si navíc navykl fungovat bez ní pomocí berlí. V krajní nouzi posekám zahradu, ale spíš se ji snažím vynechávat.
Hledal jste tak něco, kde by nakládání odpadlo, viďte?
Jako nejlepší volba se ukázal autobus, kde to lidé zvládnou sami. Ovšem abych složil zkoušku profesní způsobilosti, potřeboval jsem vozidlo s automatickou převodovkou. Jenže sežeňte ho. Zaměstnavatel mi ho musel dovézt až z Francie. Díky bohu všechno klaplo a já zase dělal, co mě nejvíc baví.
Jaká byla vaše náplň práce?
Nejprve jsem vozil osoby s mentálním postižením. Na upřímnější klienty narazíte jen horko těžko.
Byli kritičtí?
Víte, zdravý člověk není nikdy objektivní. Jedni mi hrozně fandí a jsem pro ně king, druzí by ke mně nikdy nenastoupili. Tihle byli daleko přímější. Sice se mi sem tam zasmáli, že nemám nohu, ale bylo to s nimi moc fajn.
Co další štace?
Následoval přesun na linku Praha – Jáchymov. Tentokrát už nešlo jen o hendikepované. A tady jsem tvrdě narazil.
Měl jsem možnost s vámi několikrát z pražské Florence cestovat. Kdybyste neukládal dolů kufry, ničeho bych si nevšiml. Trasu jste zvládl velmi slušně.
Spousta pasažérů se ale nechovala pěkně. Jedna paní na mě například vyhrkla. To je tak hezké, že jedete s panem řidičem na výlet. Když jsem ji upozornil na to, že jsem šofér, vzala děti a odešla. Někteří měli už koupené jízdenky, a stejně si počkali na další spoj. A to nejen slabší nátury zamrzí.
Vy jste se ale už poněkolikáté nepoložil a před více než rokem nastoupil do pražského Dopravního podniku (DPP). Co vás k tomu vedlo?
Chtěl jsem sobě i zástupům pochybovačů dokázat, že to svedu. Že můžu jezdit v dopravní špičce v hlavním městě. Že to není nemožné.
Napoprvé jste ale v přijímacím řízení neuspěl…
Když zápasíte s takovým hendikepem, bývá rozhodování složitější. Nikdo nechce nic podcenit. Vždyť taky jde o lidské zdraví. Chápu proto strach pana doktora Skopce z DPP, jenž si nebyl mým stavem jistý.
S odmítnutím jste se ale nesmířil a odvolal se na pražský magistrát. Jaký tam zvolili postup?
Nařídili prohlídku soudním znalcem v oboru lékařství. Ten mi dal za pravdu. Devítiměsíční vytrvalost se vyplatila a já se mohl postavit nové výzvě.
Byl jste před první jízdou nervózní, že něco zkazíte?
Trému jsem neměl. Prošel jsem docela náročným zácvikem, než mě pustili do skutečného provozu. Chybička ale může přijít vždycky.
Například?
Na nové trase třeba přejedete zastávku na znamení. Odřete trošku zrcátko. Troufám si ale říct, že to potká každého začínajícího řidiče.
Máte autobus nějak speciálně upravený?
Jelikož se s kolegy na vozech střídáme, nepřipadá to v úvahu. Jezdím s moderními automaty, se kterými jsem se sžil skoro hned.
Pedály nicméně ovládáte netra dičně levou nohou. To vám nijak nevadí?
Sedím nakřivo, pro někoho možná trochu nepohodlně. Ovšem zvykli byste si i vy. Paradoxně ta nekomfortní pozice mě udržuje v daleko větší bdělosti, než kdybych se tady rozvalil. Cítím na sobě, že se po zranění daleko více koncentruji na řízení.
Občas ale musíte z kabiny ven, když spouštíte plošinu pro imobilní spoluobčany. Jak to zvládáte?
Víte co? Půjdeme do našich garáží a já vám to předvedu. Stejně tak můj specifi cký posez. Souhlasíte?
Dobrá.
Na závěr rozhovoru se tak přesouváme do vršovických garáží, kde Alešova mise vždy startuje. Automobil odmítá, sedm set metrů skáče jako čamrda, až mu téměř nestačíme. Coby jednoroční nováček parkuje až vzadu. „Doufám, že v Dopravním podniku zemřu,“ prohazuje Aleš zničehonic, zatímco chvatně spouští plošinu pro vozíčkáře ze „svého“ červenobílého autobusu.
Prosím?
Ne že bych naboural a ublížil si. Chci tím říct, že jsem se v Dopravním podniku prostě našel. Dobře vím, že jedna vteřina dokáže překopat všechno, ale přeju si tu vydržet až do důchodu.
S čím se při tomto smělém plánu budete muset popasovat?
Tresty za obecné ohrožení hrozí každou směnu. Slýchám, že řidiči městské hromadné dopravy jsou kvůli tomu jednou nohou v kriminálu. No a já mám jenom jednu, takže si musím dát bacha dvakrát tolik (lehce se usměje).
Kromě specifické polohy sezení jste charakteristický rovněž výraznými brýlemi, které za volantem používáte. Není to pouze módní doplněk?
Zrak dostává zabrat neskutečnou měrou. Vozím proto s sebou až čtvery různé brýle. Nejradši mám oranžové polarizační, které chrání unavené oči nejúčinněji. Módu v tom tedy nehledejte.
Svou profesní budoucnost vidíte v Dopravním podniku. Jak vypadají vaše mimopracovní sny?
Na motokrosové motorce chci jako první beznohý člověk na světě skočit takzvaný backflip, což je salto vzad.
Co vám na tenhle hazard řekli doma?
Znají mě. Takže vědí, že když si něco umanu, nic mě nezastaví. Pokud se to povede, motorku vydražím a výtěžek daruji hendikepovaným.
Už teď se ale účastníte osvětových akcí a pomáháte obětem dopravních nehod.
Oslovuje mě spousta rodičů, jejichž dětem se staly na motorkách podobné úrazy. Kolikrát ty ještě náctileté kluky navštívím v nemocnici a snažím se jim ukázat, že pro ně svět nekončí. To mi přijde ohromně důležité – vracet jim chuť do života. Vždyť je tu tak krásně.
Okem autora: Milý gladiátor
S Alešem Egerem jsem se poprvé setkal před dvěma lety. Ještě coby studenta vysoké školy mě každé sobotní ráno vozil autobusem z Prahy domů na sever Čech. Už tehdy šlo o pohodového a usměvavého řidiče, s nímž žádný problém nebyl. Navíc si vždy hlídal, aby cestující dopravil včas. Stejný kolorit zachoval i při rozhovoru. Přicupital s předstihem, odpovídal pohotově na všechny dotazy, a především z něj vyzařovala neskutečná energie. Náš fotograf se mi po skončení rozhovoru svěřil, že tak ochotného a bodře naladěného člověka dlouho neviděl. Přiznám se, že ani já ne. Nezbývá než mu alespoň touto cestou poděkovat za obohacující povídání a doufat, že se lidé v obdobně nepříjemných situacích budou rvát jako on. Alešova radostná tvář totiž potvrzuje, že nevzdávat se má smysl.
Autor: Tomáš Hadač
