Bugatti EB110: Historie pozapomenutého předchůdce Veyronu

Bugatti bylo v počátcích dvacátého století pod vedením svého zakladatele Ettore Bugattiho a jeho syna Jeana veleúspěšným výrobcem, který nadchl jak luxusem (model Royale), tak úspěchy na závodním poli (Typ 35). Pak ale přišla tragická smrt Jeana, druhá světová válka, smrt Ettoreho a Bugatti postupně zaniklo. Trvalo to až do konce osmdesátých let, kdy se Bugatti vrátilo na scénu.

V roce 1987 značka Bugatti ožila pod vedením italského podnikatele Romana Artioliho, velkého fanouška umění Ettore Bugattiho. Artioli tehdy získal právo na používání značky a založil novou společnost Bugatti Automobili SpA. Ta však už nesídlila ve francouzském Molsheimu, jako původní Ettoreho firma, ale v italském Campogallianu, nedaleko Modeny. Tam se v roce 1988 začala budovat zcela nová továrna, pod vedením architekta Giampaola Benediniho, spolu s tím začal i vývoj nového auta. Lokalita byla vybrána z praktických důvodů, díky nedalekým továrnám Ferrari, Lamborghini či Maserati tam byl dostatek kvalifikované pracovní síly.

Bugatti a jeho moderní historie (1. díl)

O dva roky později na tehdejším autosalonu v Turíně představila společnost Italdesign pod vedením slavného návrháře Giorgetta Giugiara studii Bugatti ID 90. Vůz byl poháněn dvanáctiválcem o objemu 3,5 litru s monstrózním výkonem 500 kW a uvažovalo se, že by se mohlo vyrobit 400 kusů v limitované edici. Vše ale bylo nakonec úplně jinak.

Místo ID90 EB110

V Bugatti Automobili SpA se totiž rozhodli postavit zcela jinak tvarovaný automobil. Jestliže ID90 byla oblá a spíše elegantní, výsledné Bugatti EB110 sázelo spíše na hrany a agresivitu. Nechyběl však tradiční poznávací znak Bugatti, maska ve tvaru podkovy, v tomto případě však s velice minimalistickými rozměry.

Koncepce supervýkoného superautomobilu však navazovala na studii z pera Italdesignu. Nový model EB110 znamenal pro značku Bugatti znovuzrození, což bylo zdůrazněno se vší parádou. Byl pojmenován na počest zakladatele značky a představen byl ve velkém stylu současně ve Versailles a pod Velkým obloukem v Paříži na den přesně 110 let od Ettoreho narození.

Bugatti EB110 bylo jako z jiného světa a svým vstupem na trh velmi překvapilo či spíše předčilo své konkurenty v podobě Lamborghini Diablo, Jaguar XJ220 nebo Ferrari F50. Doslova zástupy obdivovatelů zaujal nízký, mohutný ponton, obří čelní sklo, vyklápěcí dveře a elektronicky ovládané zadní křídlo.

Třešinkou na dortu byl pak motor V12 ukrytý pod skleněným krytem. Měl sice kompaktní objem 3,5 litru, pyšnil se však 60 ventily a přeplňovaný byl hned čtyřmi turbodmychadly.

Ferrari F50 GT: Zbraň z Maranella pro třídu GT1 nikdy nezávodila

Jak se lišily GT a SS?

Výkon motoru se lišil podle verze. Bugatti EB110 bylo totiž nabízeno ve dvou variantách, půlrok po představení GT následovala verze SS. EB110 GT měla být luxusním supersportem pro každodenní použití. Důkazem byla pohodlná kožená sedadla nebo dřevem vykládaná palubní deska.

Dvanáctiválec v tomto případě dosahoval výkonu 412 kW (552 koní) při 8000 otáčkách za minutu a točivého momentu 590 N.m při 4000 otáčkách. Vůz vážící 1615 kg byl tak schopen zrychlit z 0-100 km/h pod čtyři sekundy a maximální rychlost sahala k 340 km/h.

To EB110 SS (Super Sport nebo Sport Stradale) bylo ostřejším provedením. Na první pohled se SS lišilo pevným zadním spoilerem (GT jej má výsuvný) a dále absencí malého bočního okna za sklem nahoru výklopných dveří. Zároveň byla hůře vybavená, což znamenalo snížení hmotnost o 150 kg!

Chlubilo se výkonem 450 kW (592 koní) a točivým momentem 650 N.m. Z 0 na 100 km/h vystartovalo SS za 3,2 sekundy a maximálka se vyšplhala až na 351 km/h, čímž EB110 tehdy vytvořilo nový světový rekord v maximální rychlosti produkčního automobilu.

Bohužel pro Bugatti v té době přišel McLaren F1, který ho v této schopnosti zastínil. V roce 1998 navíc dokonce dosáhl rychlosti 386,4 km/h. Moc tak nepomohl ani fakt, že si žlutou EB110 SS pořídil slavný závodník Michael Schumacher, což publicitě Bugatti pomohlo.

Velikou předností bugattky každopádně byla její výborná ovladatelnost zapříčiněná také pohonem všech čtyř kol. Točivý moment k nim byl přenášen pomocí šestistupňové převodovky s přímým řazením a mezinápravového diferenciálu s viskózní spojkou.

Přes velký závodní potenciál vozu se model EB110 na závodních okruzích objevoval jen sporadicky. V roce 1994 startovalo Bugatti EB110 SS ve slavném vytrvalostním závodě 24h Le Mans v privátním francouzském týmu Michela Hommella a vůz řídila trojice Francouzů: Alain Cudini, France Eric Hélary, France Jean-Christophe Boullion.

Za zmínku stojí i start v 24hodinovém závodě v Daytoně v roce 1996, kterého se účastnil tým vedený Derekem Hillem, synem mistra světa ve formuli 1 Phila Hilla.

Rozpačité prodeje a konec

Přes všechny nesporné kvality vozu nedosahovaly prodeje EB110 výraznějších úspěchů. Jedním z faktorů, který tuto situaci zapříčinil, je už zmíněné uvedení McLarenu F1 na trh. Britské supervůz absolutně zlikvidoval veškerou konkurenci. Problémem byla i tehdejší ekonomická krize, která obecně negativně ovlivnila prodeje tehdejších superaut. Ostatně i ten McLaren nebyl prodejně takovým hitem...

Na základě nevýrazných výsledků se tak majitel Bugatti Romano Artioli rozhodl pro nákup značky Lotus, se kterou měl velké plány. Ty byly bohužel velmi bláhové a Artiolimu velmi rychle došly peníze, což vedlo ke konkurzu Bugatti. Značka zkrachovala v polovině devadesátých let, na zamýšlený sedan EB112 tak už nedošlo, zůstalo u konceptu a pár postavených kusů. Produkce EB110 se pak zastavila na 139 exemplářích.

Pro EB110 to ale nebyl úplný konec. V době bankrotu zůstávalo v továrně pár nedostavěných kusů, které odkoupila společnost Dauer, která je v Německu dostavěla. Techniku pak využil i B Engineering Edonis, představený v roce 2000. Dílo bývalých zaměstnanců Bugatti však možná i díky prazvláštnímu vzhledu nikdy neprorazilo.

Připomeňte si původní Bugatti Chiron. Používalo techniku Lamborghini Diablo

Značku Bugatti nakonec v roce 1999 koupil koncern Volkswagen Group. Vrátil ji zpět do francouzského Molsheimu a rozhodl se prostřednictvím ní postavit ten nejrychlejší sériový automobil na světě. Výsledkem byl model Veyron, který díky svým technickým parametrům předchůdce natolik zastínil, že je EB110 pro dnešní generaci zapomenutým vozem. Snad ji tenhle článek aspoň trochu připomněl.