Alko kalkulačka
Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Colin Chapman a jeho Lotus: 60. léta a dominance ve formuli 1. A problémy s motorem

18. 8. 2019
37
Zobrazit náhledy (37)
Colin Chapman Chapmanův zkrut Lotus 12 Lotus 18 Lotus Climax MK12 Lotus Eleven Lotus Eleven Lotus Elite Lotus Elite Logo Lotus Lotus MK 1 Lotus MK VI Lotus MK VI Lotus MK VI Lotus MK VIII Lotus MK VIII Lotus MK VIII Lotus MK VIII Lotus MK VIII Lotus MK VIII Lotus MK6 Lotus MK12 Lotus MKIIb Lotus MKIII Lotus MKIX Lotus MKIX Lotus MKIX Lotus Seven Lotus Seven Lotus Seven Lotus Seven Lotus VW56

V prvním díle o Colinu Chapmanovi jsme se zaměřili na počátky jeho profesní kariéry a cestu od oprav ojetin až k vlastní stáji ve formuli 1. V tomto druhém díle se zaměříme na 60. léta, kdy se již úspěšně prosazoval v královně motorsportu – formuli 1.

Stáj Lotus byla průkopníkem řady inovátorských řešení, které se často z prostředí Formule 1 později přenesla i do sériových automobilů Lotus a dalších značek. Technická řešení Colina Chapmana byla ale také často kopírována i v rámci Formule 1 od dalších týmů, jestliže se ukázalo, že to přináší jezdci určitou výhodu. Bylo tomu tak i v roce 1961 s novým zavěšením předních kol a postranními benzínovými nádržemi. I přes tyto inovace ale nedokázala stáj Lotus v této sezoně konkurovat Ferrari, nepomohlo k tomu ani vítězství „v zeleném pekle“ na Nürburgringu a městském okruhu v Monaku. Ferrari vynikalo zejména díky svému skvělému motoru o objemu 1,5 litru.

Tragické nehody byly v té době poměrně běžné. Odpovídalo to nejen častému experimentování v konstrukci závodních strojů, ale také v relativně špatně zajištěné celkové bezpečnosti závodů, která se s dnešními standardy nedá srovnávat. Jedna taková nehoda se stala i stáji Lotus, kdy měl jezdec Clark kolizi s von Tripsem v Monze u Milána. Následky byly velmi tragické – kromě von Tripse zemřelo i 14 diváků na tribuně a další byli zraněni. Colin Chapman byl zvyklý tvrdě pracovat, s maximálním nasazením. A to samé pochopitelně očekával i od svých jezdců, protože právě na nich v té době nejvíce zaležely výsledky a to, zda je stáj úspěšná či nikoliv. Tento přístup přiváděl Colina do řady konfliktních situací, kdy se několikrát ve zlém rozešel s několika jezdci – kromě Hilla to bylo právě i Irelandem v roce 1962.

Nicméně to k závodům neodmyslitelně patří a naopak v případě jezdce Clarka měl Colin Chapman velké štěstí. Během dalších několika let se Lotus díky Clarkovi nesmazatelně zapsal do historie Formule 1. V první polovině 60. let vyhrál Clark celkem 19 velkých cen a stal se dvakrát mistrem světa. A mohlo jich být ještě víc, nebýt několika technických závad. Zároveň Jim Clark dominoval i v závodě Indy 500.

Jednou ze zásadních inovací, které dal motorsportu Colin Chapman, byla monokoková konstrukce. Colin se nebál opustit osvědčenou konstrukci rámu z ocelových trubek a pro hlavní nosnou část využil obě boční benzínové nádrže, které propojil příčnými vzpěrami a podlahou. Díky tomu se stal nový závodní vůz pro formuli 1 výrazně lehčí. Získal označení Lotus 25. Hned při svém prvním závodě v Zandvoortu byl Lotus dlouho v čele závodu, ale nakonec cíl neviděl – musel odstoupit pro technickou závadu převodovky. V dalším závodě, který se konal v belgickém Spa, už ale Jim Clark jednoznačně zvítězil. Clarkovi se dařilo i v dalších závodech v Aintree a ve Watkins Glen. V posledním závodě ho mohl ohrozit už jen Graham Hill ze stáje BRM, ale i tento závod vyhrál Clark ze stáje Lotus.

Colin Chapman byl velký inovátor a hledal hranice fyzikálních zákonů různými technickými řešeními. Protože svými konstrukcemi velmi vynikal oproti dalším týmům, přitahovalo to zvýšenou pozornost technických komisařů a ti mnohdy komplikovali Colinovi účast v závodech. Jedna taková situace nastala i v roce 1962 v Le Mans, kdy komisaři po detailní prohlídce nepustili vozy Lotus 23 do závodu. To Chapmana tak naštvalo, že se zapřísáhl, že už nikdy v Le Mans startovat nebude.

V Grand Prix roku 1963 znovu dominoval Jim Clark s vozem Lotus 25.  Podařilo se mu vyhrát celkem 7 závodů (dříve se jezdilo méně závodů než v současnosti, okolo 10), konkrétně to bylo na těchto okruzích - Spa, Zandvoort, Reims, Silverstone, Monza, Mexico City a East London. I v dalších závodech si ale vedl výborně, ve Watkins Glen dojel třetí a na slavném Nürburgringu dokonce druhý. Jim Clark sezonu 1963 ve formuli jedna ovládl a právem se stal jejím šampionem. Jediným, kdo dokázal v této sezoně Clarkovi trochu konkurovat, byl Graham Hill (dvě vítězství) na BMR a Surtees (jedno vítězství) na Ferrari. Stáj Lotus v úspěšné sezoně 1963 díky tomu získala pohár konstruktérů, který byl velkým oceněním Colina Chapmana za jeho inovativní konstrukce formulí Lotus. Kromě Jima Clarka jezdilo v týmu i několik dalších továrních jezdců, ale ani Trevor Taylor, ani Pedro Rodriguez nebo Mike Spence nedokázali napodobit svého kolegu v týmu.

Colinu Chapmanovi se dařilo se stájí Lotus ve Formuli 1 i z ekonomického hlediska, a to zejména díky jeho inovativním řešením. Měli o ně totiž zájem i další týmy a Colinovi se dařilo své nápady a řešení úspěšně komercializovat. A tak se jeho konstrukce objevovaly i u stájí Reg Parnell, British Racing Partnership, Jo Siffert, Ecurie Filipinetti a další soukromé týmy. Tento obchodní model fungoval Chapmanovi až do konce 70. let.

Už v roce 1962 ale zajímalo Colina Chapmana něco dalšího – závody v Indianapolis. V průběhu roku probíhala jednání s organizátory a automobilkou Ford o dodávkách motorů V8 pro stáj Lotus. Vše se podařilo včas domluvit a nic tedy nebránilo tomu, aby se stáj Lotus zúčastnila závodu v roce 1963 s novými motory Ford V8 na základě agregátu Falcon. Chapman nepodcenil přípravu a byl se už v ročníku 1962 podívat na závodech v Indianapolis. Překvapilo ho, jak tam převládají zastaralé roadstery s motory vepředu. Bylo také evidentní, že se u těchto závodů odlehčenými konstrukcemi zatím nikdo moc nezabýval.  Pro závod v roce 1963 připravila stáj dva upravené typy 25, označené jako Mk29. S nimi startovali Clark a Gurneye. Při své premiéře dojel Clark na skvělém druhém místě. Lotus 25 navíc oproti ostatním závodním speciálům působil velmi kompaktně a lehce. Tuto výhodu pak Clark naplno využil v dalším závodě amerického mistrovství USAC v Milwaukee, kde už vyhrál.

Colin Chapman se ale kromě své stáje ve Formuli 1 věnoval i silničním automobilům, u kterých naplno uplatňoval své zkušenosti nasbírané ze závodů. Jedním z takových silničních aut byl typ Elan. Současně využil Chapman své kontakty díky Formuli 1 i pro spolupráci s automobilkou Ford na projektu Lotus-Cortina. Tento projekt pomohl dalšímu rozvoji silniční divize automobilky Lotus. Paralelně se ale Colin intenzivně věnoval Formuli 1. Připravil nový vůz – typ 33, ovšem nestihl ho dokončit před začátkem sezony 1964. Stáj tedy ještě začala sezonu s loňskými vozy a teprve v polovině roku tým lotus nasadil zbrusu nový vůz. I v roce 1964 se týmu Lotus dařilo, vyhrál závody ve Spa, Brands Hatch a v Zandvoortu díky Clarkovi, který tak měl našlápnuto k dalšímu titulu mistra věta. O všem rozhodoval až poslední závod v Mexiku, kde měl Clark závod velmi boře rozjetý, ale zastavil ho únik oleje. Závod tehdy nedokončil a mistrem světa se místo něj stal John  Surtees ze stáje Ferrari. Teprve v sezoně 1964 se Chapmanovi podařilo najít druhého pilota, který splňoval jeho vysoké nároky a zdatně sekundoval Jimu Clarkovi – byl jím Angličan Peter Arundell. Umístil se na stupních vítězů (třetí místa) v Zandvoortu a Monaku. Arundell nicméně také závodil ve formuli 2, ve které měl těžkou havárii a pro další závody formule 1 za něj zaskakovali Solana, Hansgen Spence a Mitter.

V sezoně 1965 se stáj Lotus znovu zúčastnila závodu v Indianapolis. Velmi nadějně to vypadalo po kvalifikaci, kterou Jim Clark vyhrál. Nicméně v závodě mu nepřálo štěstí a kvůli problémům s pneumatikami musel odstoupit. Rok 1965 je dnes s odstupem času označován za nejúspěšnější sezonou stáje Lotus ve Formuli 1. Clark vyhrál svůj druhý titul mistra světa a tým Lotus vyhrál pohár konstruktérů. Clark se stal zároveň francouzským mistrem F2 a vyhrál také australsko-novozélandskou sérii. Díky všem těmto úspěchům se tým Lotus a vlastně celá automobilka nesmazatelně zapsala do automobilové historie.

Ve Formuli 1 sezony 1965 absolvoval Clark šampionát s Lotusem typ 33. Zúčastnil se celkem devíti závodů – musel vynechat pouze městský okruh v Monaku kvůli termínové kolizi se závodem Indy 500, který tehdy tým upřednostnil. Clark vyhrál v F1 celkem šest závodů (East London, Spa, Clermont-Ferrand, Silversotne, Zantvoort a Nürburgring), z toho pět jich bylo v řadě. V této sezoně bylo zajímavé i to, že Jim Clark buď vyhrál, nebo nedojel, obvykle pro technické závady Lotusu. Jenže právě díky lehkosti závodních Lotusů ve většině závodů dokázal Clark tak dominovat, což celkově vykompenzovalo určitou křehkost a menší spolehlivost. Byla to tehdy cesta Colina k úspěchu ve formuli 1 60. let. I když nenastoupil Clark v Monaku, mluvilo se o tomto závodě také v souvislosti s Lotusem - v soukromé stáji DWRacing startoval v typu 33 Australan Paul Hawkins a ke konci závodu vylétl z tratě až do moře.

Konstrukce formulí Lotus se stala tak dominantní, že pokud chtěl někdo pomýšlet na dobré umístění, musel jezdit na Lotusu. A tak není překvapením, že například v Grand Prix Jižní Afriky bylo na závod přihlášeno celkem 8 formulí využívajících techniku stáje Lotus. Ročník 1965 byl ale významný i z jiného důvodu – znamenal konec pro současné motory o objemu 1,5 litru. Jakkoli byl Chapman velký inovátor a experimentoval s nejrůznějšími konstrukcemi, byl si zároveň vědom toho, že vývoj nového motoru sám nezvládne. Obrátil se proto na svého bývalého zaměstnance Keitha Dukwortha a jeho firmu Cosworth.

Protože byly vývojové náklady na nový motor zkalkulovány na přibližně 100.000 liber, nezbývalo Chapmanovi nic jiného než se pokusit získat nějakého sponzora, který mu pomůže vývoj zafinancovat. Zdlouhavá jednání s gigantem Ford vedla Colina paralelně k dalším jednáním s menšími automobilkami jako Aston Martin apod. Nakonec došlo přece jen k dohodě s Fordem, ale dlouho trvající jednání způsobila, že stáj Lotus nebyla na sezonu 1966 Formule 1 včas s novým motorem připravena. Tým Lotus absolvoval ročník 1966 nejdříve s typem 33 a narychlo upraveným motorem Coventry Climax V8. Nicméně málo času na dokončení a odladění formule s tímto motorem zapříčinilo velmi špatné výsledky, když nebudeme počítat pouze dvě úspěšné kvalifikace v Monaku a na Nürburgringu. Situaci se snažil Chapman vyřešit tím, že na posledních několik závodů nasadil vůz Lotus Mk 43 s motorem od konkurenčního BRM. Tento motor se ale ukázal jako těžký a nevhodný pro lehké vozy Lotus. Přesto se podařilo Clarkovi vyhrát Grand Prix USA. Nechybělo moc a zopakoval si Clark i své vítězství v Indianapolis, ale nakonec dojel druhý za Grahamem Hilem. Dominanci vozů Lotus a genialitu Colina Chapmana nicméně potvrzovalo mimo jiné i  to, že v Indianapolis jelo celkem 5 lotusů, vč. legendárního A.J.Foyta. Ten pak v roce 1967 závod v Indy 500 vyhrál s vozem Coyote, který byl označován za věrnou kopii lotusu.

Autor: Jan Plomer

Související články

Témata
Autorizovaný prodej Servis osobních aut Autobazary Pneuservisy Náhradní díly

Diskuse: Přidat názor

Bazar

Kupte nebo prodejte auto za nejlepší ceny
Vložit inzerát Zobrazit nabídku