Dakar živě: Jeden den v životě profesionálního závodního týmu

Dva týdny, tisíce ujetých kilometrů, miliony litrů spáleného paliva a nespočet unikátních lidských příběhů – to je Rallye Dakar, nejnáročnější motoristická soutěž na světě. Každoročně se jí účastní desítky týmů od nadšenců až po profesionály s tovární podporou, přičemž vstupní podmínky jsou poměrně jednoduché: musíte mít k dispozici pořádný balík peněz, konkurenceschopnou závodní techniku, soutěživého ducha a schopnost nezbláznit se z fyzického a psychického vypětí v nelidských podmínkách. Mapovali jsme situaci v týmu Tatra Buggyra Racing.

Třetím rokem na Dakaru

Závodní tým Tatra Buggyra Racing byl založen roku 2001 (značka Buggyra ale vznikla už v roce 1969) a do roku 2013 se věnoval evropskému šampionátu tahačů. Poslední tři roky doplňuje okruhové závodění také Rallye Dakar, na které je letos silnější než kdy dříve. Ve startovním poli má dva kamiony Tatra (815 Fat Boy Martina Kolomého a Phoenix Jaroslava Valtra), Hummer H3 Evo Tomáše Ouředníčka a není žádným tajemstvím, že v současnosti pracuje na třetím kamionu pro příští rok.

Zatímco Tomáš Ouředníček letos v roli dakarského pilota získává hlavně cenné zkušenost (dosud soutěž třikrát odjel jako navigátor), obě Tatrovky prohánějí nejrychlejší jezdce v poli. Letošní cíl v podobě zisku beduína už Buggyra s největší pravděpodobností nesplní, roudnická parta však nepolevuje a „topí“, jak to jenom jde. Po jedenácté etapě má nejrychlejší Tatrovku v poli a pomýšlí na celkové umístění v elitní desítce. Dakar je však zrádný a těžce vydřenou pozici umí sebrat v jediné vteřině.

Výsledkový servis Rallye Dakar: 11. etapa - Valtr i Kolomý letěli

Do Jižní Ameriky poslala Buggyra celkem jedenáct automobilů (tři závodní, čtyři servisní a čtyři tiskové), téměř čtyřicet lidí a tolik náhradních dílů, že by z nich s trochou nadsázky šla sestavit tři nová závodní auta. Celý tento cirkus leží na bedrech manažera Jan Kalivody a skupiny monitorující situaci z České republiky. Právě česká buňka zásobuje vedení týmu průběžnými výsledky, které jsou často to jediné konkrétní, s čím lze operovat až do příjezdu do bivaku. V tak velkém týmu není možné, aby kdokoliv udělal chybu, proto je rozdělen do několika skupin. Ty sice fungují nezávisle na sobě, před každou etapou ale musí celek šlapat na sto procent.

Vedení týmu

Vedení týmu ví všechno o všem a o všech. Navštěvuje pravidelné briefingy, řeší každodenní problémy týmu, finance, a dokáže operativně reagovat na nečekané změny v průběhu rallye. Právě díky němu vědí posádky závodních, doprovodných a servisních vozů, kdy se mají kam dostavit a co dělat ve zdánlivě bezvýchodných situacích, přičemž kolikrát je to doslova vodění za ručičku.

Důsledný přístup je potřebný, protože každý člen posádky se dennodenně nachází v neznámém prostředí, ve kterém se může stát prakticky cokoliv. Šéf týmu monitoruje všechny vozy prostřednictvím vysílaček, mobilních aplikací nebo satelitních telefonů. Tedy až na posádky – ty mohou mít u sebe pouze nahlášený satelitní telefon a jsou monitorovány vedením závodu. „Pracovní doba“ je operativní – den končí až tehdy, kdy jsou všichni v bivaku, přičemž kolikrát není na spánek ani pomyšlení.

Dakar živě: Start etapy je fascinující zážitek. Podívejte se na video!

„Než jdou všichni spát, vedeme porady, na kterých probíráme systémy komunikace mezi jednotlivými vozy, místa pro tankování během přesunů, složení posádek servisních a tiskových vozů a především týmovou strategii – zkrátka jestli budeme bránit stávající pozici, nebo útočit na vyšší příčky. To mimo jiné záleží také na stavu automobilů v cíli každé etapy. Svou práci provádíme i během přesunů do bivaků, pracujeme s informacemi od všech aut, máme pozice celého fleetu, koordinujeme práci posádek, a pokud je potřeba, organizujeme záchranné mise přímo na trati. Je to složitá a zdlouhavá práce, bez ní ale na Dakaru nelze útočit na nejvyšší pozice,“ shrnul každodenní počínání na Dakaru zakladatel týmu Tatra Buggyra Racing Martin Koloc.

Posádky

Jejich den v podstatě řídí časové karty, podle kterých se mají dostavit na start každé etapy. Někdy se startuje přímo z bivaku, jindy stovky kilometrů daleko, v každém případě denně ujedou i devět set kilometrů a v kokpitu stráví až půl dne. Největším zápřahem je pochopitelně rychlostní zkouška, během které musí být připraveny doslova na všechno. Někdy to jde bez problémů, jindy se zase pořád opravuje, přezouvá, vykopává zapadnutý „závoďák“ a podobně.

Po dojetí do bivaku den posádek nekončí. Členové dlouho komunikují s mechaniky, popisují chování automobilů v těžkých situacích a společně se snaží přijít na řešení, jak co nejrychleji uvést stroj do nejlepšího technického stavu. Jsou unavení, potlučení, a je na týmovém fyzioterapeutovi, aby je dal opět dohromady. Spánku si užijí okolo šesti hodin denně, což je vzhledem k obrovskému fyzickému vypětí docela málo. Tedy alespoň z mého pohledu.

Dakar živě: Poslechněte si závodní speciály v plném nasazení. Je to řev! (video)

„Naše posádka toho má dennodenně opravdu hodně. Navigátor musí večer před zkouškou připravit roadbook, mechanik posádky dohlíží na kompletní servis auta a ráno jej převzít od Davida Vršeckého, vedoucího jezdecké sekce. Nejpozději o půlnoci musí jít spát. Pilot má po dojetí do cíle etapy za úkol nahlásit veškeré technické potíže a povinně odpočívat. Samotný průběh rychlostní zkoušky je ale samozřejmě těžký pro všechny - pilot musí bezpečně všechny dopravit do cíle v nejkratším časovém úseku, šetřit auto, nedělat zbytečné technické závady, defekty a podobně. Úkolem navigátora je perfektně vést pilota k cíli, zodpovídat za přesnou navigaci a projetí všech kontrolních bodů. Mechanik zase musí sledovat veškeré přístroje, které ukazují jedenáct hodnot vozidla (teploty, tlaky a podobně), ovládat dofukování a vyfukování pneumatik a v případě, že má volněji, pomáhá pilotovi s navigací takzvaně na oči,“ řekl k průběhu každého dne rallye Jaroslav Valtr, pilot Tatry Phoenix.

Mechanici

Členové týmu, kteří mají tu nejtěžší a nejnevděčnější práci. Bez nich by žádná z posádek nemohla vyrazit na trať rychlostní zkoušky, a kdyby každý den neodváděli stoprocentní práci, nešlo by pomýšlet na dobrá cílová umístění. Režim mechaniků je ve srovnání se zbytkem týmu v podstatě obrácený. Ráno vyrážejí do dalšího bivaku a během cesty se snaží vyspat, aby byli schopni celou následující noc pracovat.

Kolik toho budou mechanici mít je dáno hlavně stavem aut po rychlostních zkouškách, přičemž práce je to nejenom zdlouhavá, ale také fyzicky namáhavá. Vždyť jenom jedno kompletní kolo váží přes 130 kilogramů a ani zdaleka se nejedná o nejtěžší část vozu. Po každé etapě se kontrolují brzdy, pneumatiky, stav provozních kapalin a funkčnost všech důležitých systémů. Na druhou stranu jsou tady zajímavosti, která vás možná překvapí – třeba že výměna turbodmychadla zabere maximálně deset minut a posádky jsou schopny ji provést během rychlostí zkoušky.

„Práce mechaniků začíná mezi sedmou až desátou hodinou večerní, kdy se automobily vracejí z etap. S posádkami si řekneme, co je potřeba na autě udělat, vytvoříme seznam a ten se snažíme splnit. Jedeme podle určitých priorit, protože máme jenom omezený čas, během kterého musíme auto stoprocentně připravit na další zkoušku. A to zahrnuje i mytí, dotankování a otestování. Hodně záleží na tom, jak jezdci auta šetří – když máme řešit například následky nehody, je plná kapacita soustředěna na to, aby bylo auto v přesně daný čas připraveno k vyjetí na trať. Končíme ráno okolo sedmé hodiny, kdy si posádky přebírají opravené vozy a vyrážejí na start. My se následně přesouváme do dalšího bivaku a v průběhu cesty se snažíme vyspat,“ řekl David Vršecký, vedoucí jezdecké sekce a úspěšný pilot tahače týmu Buggyra International Racing System.

Fotografové, kameramani, novináři

Tým Tatra Buggyra Racing si s sebou do Jižní Ameriky přivezl kompletní štáb, který připravuje denní várku fotografií, videí a článků pro nejprestižnější česká média. Pokrytý je internet, tisk, televize i rádio, a to se pochopitelně neobejde bez tvrdé dřiny a odříkání každodenních lidských potřeb. Členové týmu jsou naštěstí velmi sdílní a unikátní informace pro tvorbu článků proto seženete poměrně snadno.

Nejsložitější to mají fotografové a kameramani. Na tratě etap vyrážejí dlouho před tím, než se po nich přeženou závodní automobily, a pak už následuje nekonečné prodírání v prachu, písku a blátě, aby vznikly ty nejautentičtější záběry. Po příjezdu do bivaku začíná probírání, stříhání a odesílání materiálu vybraným médiím, přičemž čas na zpracování není nekonečný. Vzhledem k časovému posunu musí být všechno odesláno nejpozději do tří do rána, abyste hned ráno mohli sledovat reportáže s unikátním obsahem přímo z dějiště soutěže. Jak takový den dakarského reportéra přesně probíhám, se dočtete v jedné z našich předchozích reportáží.

„Mediální práce má pro náš tým stejnou prioritu jako připravit auta do závodní etapy. Všechno musí stoprocentně fungovat, protože jenom díky profesionálnímu přístupu dokážeme zajistit takový servis, který je odpovídající úrovni našeho závodního týmu a soutěže, které se účastníme. A že Dakar je tou nejlepší na světě!“ shrnul práci novinářů Jan Kalivoda, manažer týmu Tatra Buggyra Racing.