Doba, kdy si Hyundai s designem netykal. SLV byl koncept luxusního vozu s obludnými tvary

V devadesátých letech vnímala široká motoristická veřejnost korejskou automobilku Hyundai trochu jinak, než je tomu dnes. V porovnání s evropskými, ale i japonskými či americkými automobilkami neměla tak velkou tradici. Navíc na některých modelech bylo vidět, že mají původ ve starších produktech automobilek Mazda a Mitsubishi. Přesto to nemuselo být hned špatně. Třeba taková Lantra od roku 1991 velmi dobře jezdila i díky opravdu sportovnímu motoru, který vycházel právě z agregátu značky tří diamantů. Vůz byl navíc pěkný, dobře vybavený a neotřelý. Přesto na evropskou a japonskou konkurenci trochu ztrácel.

Hyundai však v Evropě neprodával celou svoji modelovou řadu. Tu si schovával pro asijské trhy a zejména ten domácí. Zatímco v Evropě nabídka končila Sonatou, což bylo auto velikosti VW Passat, v Koreji byly v nabídce i luxusnější modely Dynasty či Grandeur. Druhý jmenovaný se později dovážel také do Evropy, přičemž vynikal neotřelým designem.

Super luxusní vozidlo

Koncept luxusního vozu SLV (Super Luxury Vehicle) byl hvězdou stánku Hyundai na domácím autosalonu v Soulu. Už jen rozměrná karoserie s délkou 5630 mm při šířce 1980 mm působila impozantně. Jenže spíše než velikostí ohromovala tvary, bohužel v negativním duchu. Asi jen málo automobilových výtvorů je tak vzhledově kontroverzních jako tento. Tvůrci se evidentně nechali ovlivnit tehdy módní vlnou retro, ovšem pojali to tak trochu po svém. Tvary auta byly komplikované snad až příliš. Na doby minulé odkazovaly vystouplé blatníky či ploutvičky po stranách zadní části.

Mnohem zdařileji než exteriér se jevila kabina luxusního konceptu. Přístup do ní byl možný rozměrnými bočními dveřmi otevíranými elektricky, ovšem nikoliv jako u běžných aut, ale šikmo vzhůru ve stylu motýlích křídel.

Kabinu bylo možné uspořádat buď jako mobilní kancelář, nebo prostor určený pro odpočinek. Pravé přední sedadlo se tak dalo otočit o 180 stupňů. Nechyběly skládací stolečky s deskou z ušlechtilého dřeva. Světlá kůže také vynikala jakostí. Samozřejmostí byla elektricky stavitelná zadní sedadla, u nichž se dala změnit výška sedáku a sklon opěradla.

Kamera místo zrcátek

Technika byla vůbec na vysoké úrovni. Řidič, kterého oddělovala od zbytku kabiny mohutná středová konzola, měl k dispozici místo zpětných zrcátek obraz z kamery promítaný na jeden z trojice LCD displejů přístrojového štítu. Obraz na nich bylo možné pochopitelně měnit.

Cestujícím vůz nabízel vyspělý zábavní systém. Od videopřehrávače (dobové informace neuvádějí, zda byl řešený postaru VHS, nebo novějším systémem DVD). K dispozici měli také telefon, fax či navigaci GPS. Ani ta nebyla ve druhé polovině 90. let běžným vybavením auta, jakkoliv už existovala od roku 1990, kdy ji představila Mazda Cosmo.  

O technice pohonu či zavěšení kol a dalších konstrukčních skupinách Hyundai v době premiéry neinformoval. I z toho bylo jasné, že SLV plnilo roli pouze designového cvičení, nemělo být tedy autem, u něhož se počítalo s případnou výrobou. Vzhledem k opravdu nezvyklým tvarům si myslíme, že by ani na asijském trhu vůz úspěch nezaznamenal.