Dvojvaječná dvojčata: Jak Opel Speedster kdysi zachránil Lotus Elise před smrtí
Legendární Lotus Elise vám jistě nemusíme představovat. Kupé, které spatřilo světlo světa poprvé v roce 1996, se za léta své výroby stalo stěžejním produktem automobilky z norfolského Hethelu.
Kdysi ale mohlo být všechno jinak, nebýt pomoci od Opelu. A tuhle skutečnost bude už navždycky připomínat existence Opelu Speedster. Jak je to možné?
Za vším hledej Unii
Elise, pojmenovaný po dceři Romana Artioliho, tehdejšího šéfa společností Bugatti a Lotus, se stal prakticky okamžitě legendou. Po několika neúspěšných pokusech o vytvoření něčeho profitabilního, dobře jezdícího a spolehlivého se konečně podařilo vytvořit auto s puncem geniality Colina Chapmana.
V roce 2000 ale měla vstoupit do platnosti nová evropská legislativa, která upravovala bezpečnostní standardy pro sériově vyráběná vozidla. A co čert nechtěl, malý Lotus musel jen po čtyřech letech od svého uvedení prodělat veliký facelift. Byl tu však jeden zásadní problém - s výrobní a prodejní kapacitou Lotusu na vývoj nové generace nezbyly peníze.
Přesně z tohoto důvodu navázala britská automobilka spolupráci s General Motors - naštěstí ne tolik tragickou, jako třeba pro švédský SAAB. Deal byl celkem jednoduchý - General Motors poskytne prostředky a know-how pro vytvoření nového skeletu asi 900 kilogramů vážícího auta. A Lotus? Ten na oplátku vyvine Opelu vlastní sportovní auto na základech Elise, ale s motory od GM. Lotus tehdy používal jednotky K-series od Roveru.
Němec s anglickým pasem
Místem vzniku nových aut byla nově vybudovaná základna Lotusu v Hethelu a oba modely sdílely prakticky všechny ingredience kromě panelů karoserie, motorů a převodovek. Nový Elise dostal oficiální jméno Elise Series 2 a Opel měl slyšet na jméno Speedster. Obě vozidla stála na upraveném šasi původního Elise první série. Opel dostal dokonce interní označení v rámci britské automobilky - Lotus 116.
Zatímco druhá generace Elise dostala vylepšenou jednotku od Roveru, Opel se mohl pochlubit větším, atmosféricky plněným Ecotecem s objemem 2,2 litru. Ten stačil na dnešní optikou nevalných 110 kilowattů (147 koní) a 203 newtonmetrů kroutícího momentu, nemůžeme ale zapomenout, že Speedster vážil jenom 875 kilogramů!
Kdyby vás zajímalo, jak je to možné, odpověď se skrývá v hliníkovém trubkovém rámu s hmotností jen 72 kilogramů. S jeho pomocí bylo možné srazit hmotnost Speedsteru ještě o 100 kilogramů než třeba u konkurenční Toyoty MR2. Netřeba říkat dvakrát že motor z produkce GM produkoval výrazně vyšší výkon, než ten v základním Elise (110 kW vs 89 kW).
Přidáme trochu turba
Zákazníci ale chtěli víc a proto v roce 2004 vznikla také oturbená varianta této metr vysoké placky. Díky výkonu 149 kilowattů (200 koní) si jeho čtyřválcový agregát dovolit i těžší, ocelový blok motoru. Zejména díky němu vážil Speedster Turbo „až” 930 kilogramů. Takhle vybavenému Speedsteru stačilo na sprint z nuly na stovku jen 4,7 vteřiny, přičemž zrychlovat nepřestával až do 242 kilometrů za hodinu!
Není divu, že novináři často označovali právě Speedster, neboli Vauxhall VX220, za rozumnější a hodnotnější alternativu k Elise. Byly tu však i hodně „nerozumné” varianty. V závislosti od toho, jak hodně nerozumně se cítíte, pak Opel představil dvě možnosti. První měla tu výhodu, že jste si ji mohli i koupit, ale jen ve Velké Británii a po velmi limitovaný čas.
VXR220 vznikl v roce 2004 a dostal větší brzdy, lepivější pneumatiky a sníženou světlou výšku. Jakoby to nestačilo, konečně dostál svému jménu a nabízel celých 220 koní! Rozeznat ho zvenku bylo celkem jednoduché díky charakteristickým 16”, resp. 17” ráfkům Speedline a ostře červené barvě.
250 km/h za 2,5 litru nafty?
Z říše konceptů je tu ale něco daleko šílenějšího. Aby Opel demonstroval, čeho je možné dosáhnout díky nízké hmotnosti, implementoval do šasi Speedsteru s upravenou karoserií turbodieselový čtyřválec 1,3 CDTI s robotizovaným manuálem Easytronic. Charakteristickým se pro tenhle automobil stal nejen součinitel odporu vzduchu jen 0,20, ale taky upravený profil karoserie kupé s „racčími křídly”.
Neméně oslnivé než jen jeho zjev, byly také jeho dynamické parametry. Opel poslal předělaný Speedster na svou testovací trať a nechal ho kroužit po okruhu celých dvanáct hodin. Co na to auto? Zastavilo se nakonec jen na výměnu jezdců a tankování paliva. Při průměrné rychlosti 225,079 kilometru za hodinu dokázalo spotřebovat jen 2,54 litru paliva na sto kilometrů!
Maximální rychlost při testech nakonec překročila magickou hranici 250 kilometrů za hodinu a zastavila se na hodnotě o šest kilometrů za hodinu vyšší. Diesel a nuda? Asi ne. Eco-Speedster pokořil celkem sedmnáct světových rekordů pro dieselové vozidla v dané objemové kategorii. A zase díky hmotnosti - Eco Speedster vážil jenom 660 kilogramů!
Bez nástupce
Speedster se však do historie nezapsal tak jako Elise. Výroba skončila ještě v roce 2005 bez přímého nástupce. Tím se měl stát Opel GT coby na Evropu adaptovaný Pontiac Solstice, ale to byla úplně jiná písnička – minimálně o hodně těžkopádnější. Kdežto Elise se dočkal své třetí série, fanouškům německé automobilky tak zůstává jenom 7207 vyrobených kusů. Plus jeden prototyp se znaky Daewoo!
Autor: František Pisarovič