Elektronické přístrojovky nejsou žádná novinka. Kořeny sahají až do 70. let!
U nových aut se výrobci často chlubí takzvanou elektronickou přístrojovkou. Základním principem je nahrazení elektromechanických přístrojů plně elektronickými. Ačkoliv to vypadá jako novinka, ve skutečnosti sahají kořeny tohoto řešení do 70. let.
Historie elektronického zobrazování veličin, tedy s vyloučením nebo jen minimálním vstupem elektromechaniky, sahá až do období 2. světové války. Tehdy se objevily první obrazovky na vojenských letadlech, které přenášely obraz z radaru. Smyslem bylo pomoci obsluze zbraňových systémů přesněji zaměřit cíl na zemi při bombardování. Od 70. let jsou elektronické zobrazovací přístroje stále častější v kokpitech vojenských letounů či kosmických lodí. V roce 1978 byly ohlášeny poprvé také pro civilní letectví. Prvním uživatelem se stal Boeing 767.
Vývoj elektronických přístrojů pro automobilový průmysl šel ale jinou cestou. Zatímco letectví vsadilo na obrazovky CRT (Cathode Ray Tube), v automobilech se od začátku uplatňoval z dnešního pohledu vlastně modernější systém LCD (Liquid Crystal Display) čili využívající tekutých krystalů. První elektronickou přístrojovou desku uvedl už v roce 1976 super automobil Aston Martin Lagonda. Jeho monochromatický „displej“, který otáčky motoru zobrazoval graficky, kdežto rychlost jízdy v číslicové (digitální) podobě zelenou barvou, musel v polovině 70. let vypadat jak kosmická loď Enterprise z filmu Star Trek, která se jakoby náhodou octla na silnici. Lagonda k tomu navíc přidala dotyková tlačítka, což znělo až neuvěřitelně. A zatímco elektronická palubní deska snad i fungovala, tlačítka na dotyk reagovala podle nálady. I proto je u pozdějších sérií nahradila konvenční, mechanická.
Tento článek je součástí balíčku AUTO+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
