Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Futuristický náklaďák Berliet Stradair pohřbilo nespolehlivé vzduchové odpružení

Aleš Dragoun
Diskuze (5)

Berliet Stradair vzbudil v polovině 60. let pozdvižení nejen ultramoderními tvary, ale také použitým podvozkem. Náklaďák s komfortem osobního auta ovšem neuspěl.

Otřepaná fráze praví, že každý správný náklaďák má mít „nos“. Už v padesátých letech minulého věku ovšem řada výrobců přecházela na modernější trambusovou koncepci. Našly se však i výjimky. Jednou z nich byl v polovině další dekády francouzský Berliet. Lyonská společnost měla dlouholetou tradici, založil ji Marius Berliet ještě na sklonku automobilového „pravěku“ roce 1899 a až do vypuknutí druhé světové války vyráběla dokonce i mnoho osobních typů, pak už jen nákladní a užitkové vozy.

 

V červnu 1965 představila model Stradair, sice „nosáč“, ale malý a na svou dobu s hypermoderním a veskrze zajímavým designem. „Tlamu“ měl opravdu výraznou, vypadal futuristicky, efektní linie nepostrádaly čistotu. Za tvary stál Philippe Charbonneaux. Situace ve Francii v oblasti nákladních aut byla začátkem 60. let velmi složitá. Vláda patřičnými zákony v přeneseném slova smyslu střežila hranice země, chránila domácí výrobce a na dovážené konkurenční stroje uvalila nemalá cla. Člověk mohl na tamních silnicích potkat ze zahraničních těžkých náklaďáků magirusy, mercedesy a fiaty. Nic víc.

 

V kategorii mezi pěti a deseti tunami neměl zákazník z „cizinců“ na výběr už vůbec, maximálně italské OM, což byla dceřiná společnost Fiatu, také kdysi vyráběla osobáky a dokonce i sportovní auta, vždyť vyhrála Mille Miglia. No a náklaďáky téhle značky v zemi galského kohouta distribuoval Unic, další odnož turínského koncernu.

 

Pro hypermarkety

 

Paul Berliet (1918-2012), který firmu svého otce po druhém krvavém konfliktu a jeho skonu převzal, vybudoval velmi dobrou pověst díky středně velkým a velkým náklaďákům. Ale byl si zároveň moc dobře vědom toho, že značka musí vyplnit díru v programu, prosadit se i v nejdůležitější kategorii menších vozidel určených pro dopravu na krátké a střední vzdálenosti a předměstí velkých sídel, tento segment silně expandoval.

Dodávkové Citroëny Type H, Peugeoty D3/D4 a tehdy ještě novotou vonící Renaulty Estafette byly zase na takovou práci příliš malé, používali je hlavně drobní řemeslníci a obchodníci pro zásobování menších krámků a Berliet v nabité konkurenci případný neúspěch neriskoval, měl přece zkušenosti jinde. A našly by se další důvody pro přípravu nového modelu: první hypermarket otevřel Carrefour už v roce 1963 v Sainte Geneviève des Bois. Začalo se stavět velké tržiště v Rungis, jižním předměstí Paříže, které nahradilo Les Halles v centru metropole a bylo otevřeno v roce 1969.

 

Pohodlí jako bohyně

 

Proto Paul Berliet rozhodl o vývoji vcelku extravagantní pětituny (šlo o užitečnou hmotnost, nikoli celkovou), takové auto bylo zkrátka potřeba. Jenže zároveň nastavil doslova drastické základní specifikace: musí být robustní, funkční, ekonomicky efektivní a hlavně – pohodlné jako osobák. A ne ledajaký, měl na mysli svůj soukromý Citroën DS!

 

Automobilka s dvojitým šípem ve znaku tehdy ještě vyráběla i náklaďáky a chystala hydropneumatiku pro lehkou užitkovou řadu Belphégor. Monsieur Berliet o tom dobře věděl a byl takovou myšlenkou doslova posedlý. Sice nakonec citroën pro těžší práci dostal jen tlumiče a brzdy z „bohyně“, kompletní hydraulické odpružení ne, ale co na tom?

 

Berliet tedy nelenil a nakoupil potřebné licence. „Vzduchové měchy“, vzadu dokonce dva na každé straně jeho konstruktéři zkombinovali s tradičními půleliptickými listovými pery. Nahrazovaly tedy tlumiče, nikoli samotné jednotky pérování. Jak vzniklo jméno Stradair? Jednoduše, byla to složenina z italského „strada“ (silnice) a výrazu pro vzduch v několika jazycích. Systém odpružení se pak nazýval Airlam. Podvozek z ocelových podélníků a příčníků byl posílen další výztuhou ve tvaru X.

 

Překvapivá kritika

 

Pod kapotu se podélně nastěhoval naftový čtyřválec 5,88 l s 88 kW (120 k) a pětistupňovou manuální převodovkou s kompletní synchronizací. Stačil k dosažení rychlosti 110 km/h, i plně naložená auta se rozjela alespoň na stovku. Vývoj stíhaly problémy, ale předsériové vozy byly hotovy již počátkem roku výklopnou. Skutečně poskytly mimořádné pohodlí pro řidiče i případného spolujezdce-závozníka, nebo rovnou dva, neboť sedadlo bylo dvoumístné jako u dodávek.

 

Jenže se ozvala i spousta kritických hlasů – pro tak těžké auto je to zbytečný luxus, podvozek příliš filtruje nerovnosti na vozovce a neinformuje řidiče o možném nebezpečí, ten pak bez problémů může udržovat i vysokou rychlost... A nastane problém. Berliety byly vybaveny jen bubnovými brzdami, ale to nepřestavovalo tenkrát žádnou výjimku.

 

Automobilka si zaplatila na 15 dní reklamu v deníku Paris Match, aby laickou i odbornou veřejnost patřičně navnadila. Oficiální prezentace na autodromu v jihofrancouzském Miramas (dnes už léta patří BMW) se pro větší efekt účastnil slavný kaskadér Gil Delamare. Ten s jedním exemplářem předváděl opravdu bláznivé kousky, aby demonstroval dynamické kvality a vynikající ovladatelnost. Kličkoval, jezdil smykem a ve finále odstartoval z odrazového můstku, načež předvedl efektní skok dlouhý přes 15 metrů, což pro tuhle váhovou kategorii znamenalo světový rekord!

 

Počáteční úspěch... a problémy

 

Prodej Stradairu byl zahájen hned po premiéře na začátku léta 1965 a do konce roku měla firma na stole 1.500 objednávek. Slušný úspěch! Jenže... Odpružení Airlam vykazovalo obrovské problémy se spolehlivostí, stačilo aby naložený kamion stál delší dobu v klidu a přišel o vzduch, který se samovolně vypustil. Vybudovaná pověst kvalitních náklaďáků byla tatam, množily se reklamace...

Nakonec se objevil zákon, který omezoval pohyb větších nákladních aut v centrech velkých měst. A tady se ukázala konstrukční nevýhoda Stradairu – onen přední „nos“. Nařízení omezovalo plochu na 9 m2, ale berliety měly 11 m2. Zmíněné italské OM se navíc chlubily trambusovými budkami bez „čumáku“, takže jim originální auto prostě nemohlo konkurovat, ty nové regule plnily.

 

V náruči dvojitého šípu

 

Berliet se rázem potácel na hraně bankrotu. Neuspěl ani podobný Tekel (1966), těch se zrodilo jen několik desítek. V červnu 1967 tedy firma přešla pod křídla Citroënu, respektive pneumatikářského gigantu Michelin. Začalo postupné osekávání nabídky a rozjel se vývoj společných modelů. Produkce Stradairu skončila v sedmdesátém roce, vznikly jen asi tři tisíce vozů. Totální propadák. Na podvozcích s kabinou se nerodily jen běžné valníky, ale i speciální nástavby, kupříkladu stěhovací, nechyběly ani autobusové karoserie. Originální menší náklaďáky převážely všechno možné včetně živých zvířat, dokonce i závodních monopostů a prototypů továrního týmu Matra Sports.

 

Kromě Stradairu se ale souběžně vyráběly starší modely GAK a GBK, které měl původně nahradit, avšak vystřídala je až série K (1969), která dostala i sourozence Dauphin s logem Citroënu. Ta měla kabinu odvozenou ze Stradairu, avšak „anonymní“ krátkou, prostě ztratila svébytnou příď.. A dostala tradiční mechanické odpružení, které klientela upřednostňovala. Obešla se tedy bez nespolehlivého Airlamu.

 

Přichází Renault

 

V prosinci 1974 koupila od Michelinu Berliet státní Régie Nationale des Usines Renault. Nebylo divu, krachující Citroën opustil svazek s Maserati, ukončil produkci větších náklaďáků, ponechal si jen lehké užitkové automobily a dodávky a přešel pod křídla Peugeotu, postupně vznikl koncern PSA. A Berliet musel tím pádem také změnit majitele. Renault jej spolu se Saviemem zařadil v roce 1978 do nově vytvořené divize RVI (Renault Véhicules Industriels). obě značky pak zmizely o dvě léta později. Tedy... Berliet s jedinou výjimkou. Hasičský speciál řady K se udržel v závodě Venissieux až do poloviny 80. let, dokonce jej ani „diamant“ neopatřil vlastním logem. Vzniklo jich 1.633, bojovníci s ohněm si jej oblíbili...

Odkaz společnosti včetně asi 150 historických kousků udržuje Fondation de l'Automobile Marius Berliet. Tu založil syn Paul v roce 1982, stradairy tenkrát byly na francouzských silnicích ještě k vidění. Sídlo má oficiálně v Lyonu, ale sbírka se nachází v obci Montellier. Systémy vzduchového odpružení se nakonec mezi nákladními vozy uplatnily v míře vrchovaté, ale jeden z průkopníků zkrátka neuspěl. To se prostě stává...

 

Zdroje: Wikipedia, Le blog du Lignard, Fondation de l'Automobile Marius Berliet, CarJager, AMSRus

 

Foto: Fondation de l'Automobile Marius Berliet, Renault Trucks

 

Aleš Dragoun
Diskuze (5)

Doporučujeme

Avatar - wakantanka
25. 5. 2020 16:41
Re: Re: Kromě toho
Preto píšem podobne. Inak to kde sedíš je len o zvyku a cviku. 🙂
Avatar - Stejsn
25. 5. 2020 15:23
Re: Kromě toho
No to ne, v autobuse sedíš před koly, ale na úplné špici vozidla.
Avatar - Barrichello
25. 5. 2020 13:09
Re: Kromě toho
a co dodávky s čumákem? LDV Convoy, DAF atd?

To samý ne.

A vůbec nemluvím o nákladácích s čumákem :-)
Avatar - wakantanka
25. 5. 2020 13:04
Re: Kromě toho
Podobne ako vo väčšine moderných autobusov. :D
Avatar - Stejsn
25. 5. 2020 10:08
Kromě toho
že je to neskutečně hnusný musela být taky radost s tím manévrovat, když měl řidič čumák metr před sebou, ale kola pod sebou.