Dakar 2021
Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

GAZ-16 neboli Létající Volha: Když se v SSSR pokoušeli o kombinaci auta a vznášedla

Mirek Mazal Mirek Mazal 11. 1. 2021 • 08:02
6
1
Zobrazit náhledy (6)
GAZ-16

Automobilka GAZ od roku 1954 vyráběla auta značky Volha. Symbol SSSR dal neoficiální název hodně odvážnému projektu spojujícího jízdu po silnici s levitujícím překonáváním zbylého terénu. Obojživelník vznikl o pár let později, v muzeu dožívá jen jeho zbytek.

Myšlenka funkčního stvoření létajícího automobilu vzniká snad při každém dobrzďování do dlouhé kolony a několik chytrých hlav skutečně přeneslo představy na papír, respektive do živé reality. Příklady nemusíme hledat daleko od nás, protože elektrický experiment Lilium Jet pochází z Německa a hybridní vrtulový prototyp AirCar parkuje na Slovensku.

Přesný podnět už se asi nikdo nedozví, přesto bylo území SSSR, kde začal vývoj experimentálního vznášedla už v roce 1960. Komunisté předběhli středoevropské vynálezce přípravou křížence auta a vznášedla za branami Gorkého automobilového závodu (GAZ).

V čele vývojářského uskupení stanul přední konstruktér A. A. Smolin podporovaný zaměstnanci z automobilového institutu NAMI, členy leteckého závodu Ordžonikidze a do party patřili i členové  aerohydrodynamického ústavu SSSR. Nové auto mělo ve výsledku kombinovat pozitivní vlastnosti osobního vozu a vznášedla současně, ideálem sovětských zadavatelů byla vstřícná ekonomika provozu, pohodlí a schopnost překonávat různé druhy povrchů. Při ucpané dálnici mělo být možné sjet mimo a pokračovat do cíle nehostinným terénem.

Než byly vyrobeny první využitelné prototypy, probíhaly testy na speciálních modelech v měřítku 1:10. Hned první experimenty potvrdily možnost uplatnění vzduchového polštáře pod spodní částí originálního automobilu, v důsledku čehož bylo rozhodnuto o plnohodnotných exemplářích zhotovených v roce 1962. Zcela bezprecedentní projekt dostal název GAZ-16 a v kuloárech se často používala výstižná přezdívka „Létající Volha“ podle místa vzniku a možnosti nadnášet se nad povrchem zemským.

Rozměry GAZu-16 byly poměrně velké, činily 7,5 x 3,6 x 1,7 metru s hmotností 2125 kilogramů. Multifunkční stroj byl postaven na podvozku s pohonem zadních kol, které roztáčela energie vidlicového osmiválce o objemu 5,5 litru disponující výkonem 195 koní (143 kW). V8 původně sloužil Čajce alias GAZu-13, u pozdější novinky byla pohonná jednotka zodpovědná jak za pohon zadní nápravy, tak za vytvoření vzduchového polštáře. 

Ve standardním režimu se GAZ-16 řídil běžným způsobem, drobné úpravy odpovídaly neobvykle zakulacenému tvaru těla. Na rovné silnici auto dosahovalo rychlosti až 170 kilometrů za hodinu. V terénu byl podvozek hydraulicky zatažen a roli převzal vzduchový polštář propojený se dvěma kompresory, které tlačeným vzduchem umožňovaly levitaci asi 15 centimetrů nad zemí. Díky vztlaku mohly být dokonce překonávány nerovnosti nebo vodní překážky, ovšem tovární testy letů končily špatným hodnocením kvůli bídné rychlosti a stejně nevalné manévrovatelnosti. Křížení vodních ploch způsobovalo mlhu, přes kterou pilot velmi špatně viděl do okolí.  

První verze připomínající UFO byla postavena bez použití vrtulí. Řidič mohl navádět proudění vzduchu z hlavních ventilátorů pomocí speciálních klapek. Zkoušky však ukázaly nekonzistenci takového řešení. Druhá a slavnější modifikace "Létající Volhy" byla označena jako GAZ-16A. Ve srovnání s předchůdcem došlo k mnohým přestavbám, za zmínku jistě stojí dva pomocné hlavní motory motocyklového typu, každý s výkonem 28 koní (21 kW). Dodatečné agregáty pomocí kardanu roztáčely dvě třílisté vrtule na zádi sovětského experimentu. Lepší konstrukce marně předpokládala schopnost pohybu vzad a celkově lepší směrovou kontrolu nad vozem.

Socialistická průmyslová elita zkoušela pozvednout úroveň pokrokového dopravního prostředku, proto se dostalo i na třetí provedení GAZ-16B. Hlavním rozdílem od předchozích variant bylo použití turbínového motoru GTD-350 k pohonu ventilátorů a vrtulí. Výkon strojovny vycházel na 394 koní (290 kW), přestože se jednotka pyšnila titulem nejmenšího a nejlehčího motoru tohoto typu. Suchá hmotnost jednotky činila 130,5 kilogramu, i tak byly údajně naplněny energetické požadavky Létající Volhy.

Navzdory skutečnosti, že vývoj lze okem Sovětů považovat za úspěšný, GAZ-16 si nikdy nenašel své místo ve skutečném životě lidu a postupem času byly vizionářské práce zastaveny. Mezi mnoha důvody krachu se nejčastěji zmiňovala designová složitost, těžkopádnost, nehospodárnost, nízké užitečné zatížení a velmi omezený dojezd nekvalitního charakteru. Celou dobu vývoje chybělo jasné vysvětlení, pro jaké konkrétní účely lze takové vozidlo nasadit do služby.  

Hlavní nevýhoda z technického hlediska spočívala v iracionálním využití výkonu motoru k vytvoření vzduchového polštáře pod spodní částí obojživelníku. Projekt Létající Volhy vstoupil do historie a do dnešního dne zůstaly jen obrazové materiály bez dochovaného jediného exempláře. Zbytky jednoho z prototypů jsou však stále uloženy v muzeu značky GAZ.

Související články

Témata
12. 1. 2021 00:21
Vzduchovy polstar
Pokud by see nasel trh pro obojzivelne auto, neni ten vzduchovy polstar vubec spatny napad. Jen myslim, ze tady rusti konstrukteri zjistili to same co britove u vyvoje prvniho vznasedla: ze s gumovou sukni to jezdi podstatne lepe

Bazar

Kupte nebo prodejte auto za nejlepší ceny
Vložit inzerátZobrazit nabídku