Jak se vyvíjely hodnoty aerodynamického odporu? Vzduch řezali už průkopníci ve čtyřicátých letech

S minimalizovaným koeficientem odporu vzduchu na hodnotu 0,20 společnost Mercedes-Benz tvrdí, že přicházející elektromobil EQS je aerodynamicky nejúčinnějším sériovým vozem na světě. Elektrická limuzína prý jezdí doslova neslýchaným způsobem, výjimečný klid na palubě slibuje použití pohonu z nabíjecích baterií v kombinaci s eliminací zvukových projevů okolí.

Hrobové ticho na palubě opulentní kabiny potvrzují první postřehy zkušebních řidičů poznávajících na vlastní kůži extrémně nízký součinitel odporu vzduchu. Cd na úrovni 0,20 se v minulosti snažilo atakovat několik dalších modelů konkurence, i když se užitečné snahy nepodařily realizovat všem, stále existuje dost aut staršího data vydání, která excelentně poráží přirozenou aerodynamiku.

Nový Mercedes Citan se začíná odhalovat. Luxusnější bratr Kangoo se ukáže v srpnu

1. Saab 92: Cd 0,30 (1947)

Saab 92 z roku 1947 je jasným důkazem výrobních principů blízkých leteckému průmyslu. Švédové si dali záležet na nízkém odporu vzduchu u letadel i osobních vozidel. Boky verze 92 byly vylisovány z jednoho kusu plechu, světlomety zapadly do jedné roviny s karoserií a linie střechy kopírovaly pozdější letecké speciály.

Saab 92 Prototype (UrSaab) (1947)

2. Alfa Romeo Giulia: Cd 0,34 (1962)

Aerodynamicky nejúčinnějším tvarem je kapka. Splývající tělo je však trochu nepraktické, protože kvůli zužující se zádi by každé auto muselo být prodlouženo o několik desítek centimetrů. Ve 30. letech švýcarský inženýr Wunibald Kamm prokázal, že ostré useknutí ocasu známé pod označením Kamm-tail může být podobně účinné, protože náhle rozbije proudění vzduchu a sníží tím riziko turbulencí. Nová teorie se prosadila v praxi u Alfy Romeo Giulia z roku 1962. Nakonec výrazně hranatý sedan prošel aerodynamickým tunelem a po doladění hran klesl součinitel odporu na pouhých 0,34.

TEST Alfa Romeo Giulia 2.0 GME – Navždy krásná, navždy exkluzivní

Alfa Romeo Giulia T.I. (1962–1967)

3. Citroën GS: Cd 0,31 (1970)

Useknutý Kamm-tail Citroënu GS přišel téměř 10 let po Alfě Romeo. Zářez kufru spolu se svažitou střechou a hladkou karoserii umožnily plynulé proudění vzduchu bez narušení aerodynamických vln. Citroën vynikal plochým čtyřválcem nebo hydropneumatickým odpružením, takže nízký odpor nebyl až takovou senzací.      

Seriál evropské Automobily roku: Citroën GS (1971). Tohle ještě byl Citroën!

Citroën GS (1970)

4. Audi 100: Cd 0,30 (1982)

Zdánlivě neforemný sedan klasického uspořádání byl detaily přizpůsoben k nízkému odporu. Měření ukázalo jen 0,30, jelikož se kolem Audi 100 objevilo několik prospěšných řešení, jako například nové nárazníky, lišty karoserie a prosklení vozu kvalitně zabudované do panelů karoserie bez velkých mezer. Přesné slícování omezovalo vznik nežádoucích turbulencí. I běžné stěrače měly ramínka částečně skryté za hranou kapoty a základní konfigurace jezdily s hladkými poklicemi všech kol.

Audi 100 (C1) (1968)

5. Opel/Vauxhall Calibra: Cd 0,26 (1989)

Debut v roce 1989 ohlašoval nový styling sportovních vozidel nastupující generace. Profil Calibry dává důvěru v Cd 0,26, kromě přívětivého tvarování kabiny pomohly i přiměřeně velké nasávací otvory, vynechané mlhovky a zapuštěné kliky dvou ze tří dveří. Opel z 90. let prakticky nestárne a líbivý design navíc funguje.

Opel Calibra Turbo 4×4 (1992–1994)

6. General Motors EV1: Cd 0,19 (1996)

Elektromobily už v roce 1996 bojovaly s dojezdem, proto se každý kilometr navíc dalo získat pomocí nízkého odporu vzduchu. Stejně jako pozdější Honda Insight měl koncept GM EV1 pouze dvě sedadla, což dovolilo přizpůsobit linii střechy a zmenšit prostor pro cestující. Elektrický pohon nevyžadoval čelní mřížkování a k úplné dokonalosti chybělo už jen zakrytovat i přední kola. Nevzhledný prototyp dosáhl Cd 0,19, přesto projekt skončil sešrotováním předprodukční série praotců elektromobilů.

GM EV1

7. Honda Insight: Cd 0,25 (1999)

První hybrid Hondy nepobral o nic více krásy než příbuzný elektromobil EV1. Japonský pokus o aerodynamické auto bez emisí zašel až tak daleko, že vývojáři zúžili zadní rozchod o 110 mm. Do oči bijící prodloužené zadní blatníky najednou nebyly jedinou ostudou alternativního stvoření, disproporční stavba s odřezanou zádí a úzkou stopou vzhledově nedávala smysl. Pro vyznavače konzervativního designu jeden velký otazník byl pro fanoušky technologii pravým opakem. Honda se nenechala odradit a už druhá generace vypadala jako normální auto, přitom si udržela hybridní ústrojí.

TEST Honda Insight – květinové dítě

Honda Insight (2000)

8. Audi A2: Cd 0,28 (1999)

Audi Hondě ukázalo možnosti sníženého odporu vzduchu i bez znetvoření designu. Typ A2 pohodlně odvezl čtyři osoby, a ještě si vyšlápl na hodnoty Cd. Odpor 0,28 způsobilo minimum větracích otvorů na přední části vozu, kromě zaslepené masky vhodně vyšlo četné použití správných materiálů jako hliník a hliníkové slitiny. I když se pasažéři nebouchali hlavou do stropnice, byl vyšší styl A2 v souladu s plynulým prouděním vzduchu kolem kastle kombinující styl corssoveru a MPV.

Audi A2

9. Volkswagen XL1: Cd 0,19 (2013)

Nejúspornější a nejaerodynamičtější automobil na světě jezdil s udávanou spotřebou 0,9 litru na sto kilometrů a koeficient Cd padl na 0,19. Technický experiment Volkswagenu a Ferdinanda Piëcha nebyl určen do pásové výroby, mělo vzniknout jen 250 předem rozebraných jednotek pro skalní příznivce německého inženýrství. Uživatelský kompromis za tři miliony korun je pomalý, hlučný, stísněný, ovšem úsporný, lehký a zábavný na řízení, jak prozradil podrobný test.

Volkswagen XL1

10. Tesla Model S: Cd 0,208 (2021)

V rámci časového seřazení aerodynamických aut je nejnovějším počinem Tesla Model S. Od premiéry v roce 2012 se nejznámější elektromobil ještě více přizpůsobil přírodě a kolem prostorného sedanu může vzduch svištět soustavně bez nárazů do zbytečných výstupků, záhybů, klik dveří, stěračů, antének a nádechů. Odstranění rušivých elementů včetně zcela rovné podlahy dalo výslednou hodnotu Cd 0,208.

Tesla S