Jak se žije 94letému řidiči: Když jízda autem prodlužuje život
Oldřichu Vojíkovi ze středočeských Zdic je úctyhodných 94 let. Ještě úctyhodnější však je, že pořád čile šoféruje. A jsou to tisíce kilometrů ročně.
Štreka 383 kilometrů. To je porce, kterou den před naším setkáním ujel autem Oldřich Vojík. Úplně sám. Na první pohled to vypadá jako obyčejný výlet. Jenže tenhle pán ze středočeských Zdic oslavil v únoru čtyřiadevadesáté narozeniny! „Když jsem v jednom z únorových čísel Světa motorů četl, že jste navštívili jednadevadesátiletého Miroslava Řepu z Brna coby jednoho z nejstarších řidičů v Česku, nedalo mi to. Upřímně jsem ho chtěl trumfnout,“ spouští vyprávění na zahrádce za svým domem senior čipera. Mimo jiné muž, kterého kdysi vyhodili z autoškoly nebo jemuž chtěli na vojně odepřít jízdu polopásovým obrněncem. „Nejsložitější to bylo ale teď v době koronaviru, když mě vládní nařízení zavřela. Nicméně i to jsem zvládl a už zase vesele jezdím. Volantu se totiž nikdy nevzdám,“ podotýká rázně Vojík.
Přehlídka na Václaváku
První výraznější motoristickou vzpomínku má Vojík spojenou s autoškolou, již navštěvoval v roce 1947 v Manětíně na Plzeňsku, v jednadvaceti letech. „Moc jízd jsem tehdy neabsolvoval. V živé paměti ovšem mám závěrečnou zkoušku. Vyhořel jsem na otázkách o baterce. Ironií osudu bylo, že jsem měl vystudovanou elektrotechniku na průmyslovce,“ vrací se do minulosti Oldřich s tím, že po čtrnácti dnech (nezlomen nezdarem) složil úspěšně reparát. Dalších dvanáct měsíců nicméně čekal, než usedne za volant znovu. Událo se tak v letopočtu komunistického převratu – v roce 1948, kdy rodák z Nekmíře narukoval na vojnu. „Přišel šéf roty a zeptal se, kdo má řidičák. Moje ruka vystřelila okamžitě nahoru,“ poznamenává Vojík. Šlo o sháňku po schopných šoférech, kteří se měli účastnit armádní přehlídky na počest třicátého výročí vzniku Československa. Syn italského legionáře si „vylosoval“ obrněné polopásové vozidlo. „Připravujeme se na den D, jsme v koloně a já dostal pokyn, abych uvedl transportér do pohybu. Natolik jsem se soustředil, že mi to chcíplo,“ popisuje blamáž muž oděný do maskáčové bundy a rázem dodává: „Velitel to doprovodil slovy – chlapče, ty jsi jezdil leda tak s krávama.“ Právě tato věta ho nakopla k dřině. Tvrdě trénoval kolem Berouna, že do výběru vyvolených na přehlídku na Václavském náměstí nakonec pronikl.
Veselky a tahoun
První automobil si vitální motorista pořídil v roce 1959: nový model Škoda Octavia. „Nebyl jsem v partaji, proto mě pořád předbíhal někdo z kolegů z Králodvorských železáren, kde jsem v té době pracoval. O to sladší to pak bylo,“ hodnotí Oldřich pořízení černé škodovky, jež ho vyšla na rovných 27.000 československých korun. Ve volném čase s ní vozíval především lidi na svatby. „Nejhorší bylo, když mi bez mého svolení uvazovali kytice na světlomety. Na to jsem byl tuplem háklivý. Tak jsem je párkrát seřval. Stejně to jiní dělali příští týden zase,“ komentuje nynější vdovec zážitky z veselek s vozem, jenž mu vydržel až do začátku sedmdesátých let. Na jaře 1973 totiž mladoboleslavský automobil z garáže vyšoupl tmavě modrý VAZ 2103. „Třikrát mu odešla vačková hřídel, ale to byl tahoun. Naprosto úžasný, famózní!“ ukazuje nám ho pyšně Vojík v knížce mapující jeho život, kterou dostal k devadesátinám.
Solitér s čistým kontem
Aktuální vozový park zdického kmeta čítá modely Škoda Felicia z roku 1996 a osm let starý Citroën C3 Picasso. U obou si vášnivý lyžař vede v bločcích detailní záznamy jízd. „Loni jsem dohromady nastřádal lehce přes deset tisíc kilometrů. Nyní mě trochu zastavila pandemie, ale už se do toho dostávám.“ Jako důkaz zabodává prst na číslovku 383 km, již včera nastřádal s „cé trojkou“ během šumavské výpravy kolem Borových Lad a spol. Dlužno dodat, že celou cestu zmákl úplně sám! „Před týdnem jsem jel jako doprovod za ním, poněvadž dva měsíce neřídil. Vůbec to na něm nebylo poznat. Proto se teď sbalil a do svých oblíbených končin se vydal bez dozoru. Myslím, že mu to psychicky prospělo,“ načíná důležitý bod zdraví Vojíkův syn Oldřich junior. Čilý devadesátník, jenž rád mastí na počítači mariáš, nepotřebuje brýle na dálku. Pohybuje se bez potíží, v hlavě mu to pálí, ve skóre nehod kromě jednoho miniťukance svítí nula – není tak důvod mu v jeho koníčku mermomocí bránit.
Jedině bez kvaltu!
Na závěr setkání přichází Vojíkův silniční koncert. „Honem si naskočte,“ nařizuje Oldřich a současně žhaví bílý citroën. Rozjezd je sice kvůli zhoršenému sluchu trochu hlasitější, jinak to ale švihá kolem Berouna jako kdysi v polopásovém obrněnci až překvapivě skvěle. Rovněž obličej se mu rázem rozjasňuje. „Když řídím, vím, že jsem. Být za volantem mě ohromně nabíjí,“ přiznává vystudovaný elektrotechnik, zatímco z kopce při návratu k domu sahá ke svému třiasedmdesátiletému rituálu: vyhazuje kvalt. Načež umně parkuje a při výstupu z vozu doslova září. Už tomu rozumíme. Jízda v autě mu prodlužuje život. „Něco na tom možná bude,“ loučí se s námi s lišáckým úsměvem Vojík.
Víte, že…
… osmiletým citroënem najezdil Oldřich celkově 113.000 kilometrů? To je v průměru přes 14.000 km ročně.
