Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Jak se žije 91letému řidiči: V klidu, předvídat a kousek štěstí

Petr Barták
Diskuze (10)

Má recept na miliony kilometrů bez nehod za volantem všech možných vozidel od osobáků přes náklaďáky a autobusy až k autojeřábům. Za jejich volanty usedal celý život jako profesionální řidič dnes 91letý Miroslav Řepa z Brna.

V domě na kraji brněnské čtvrti Komárov nás ve svém bytě vítá ještě dnes stále aktivní řidič a sám se pasuje rovnou na toho nejstaršího v Česku, nebo alespoň na Moravě. Usedáme ke stolku plnému propriet upomínajících na řízení aut od druhé světové války až po současnost. Vedle sebe tu na stole leží odznak za milion kilometrů bez nehody, čestná uznání za příkladnou práci řidiče, německá arbeitsbuch, kam se zapisovala zaměstnání za protektorátu, starý růžový řidičák i s neproštípnutým kuponem, ale i ten dnes platný včetně osvědčení o způsobilosti k řízení řidičů nad 65 let. I když se náš šofér už pohybuje s pomocí hůlky, na svůj věk je obdivuhodně čiperný. A jak jsme se přesvědčili později, i za volantem vlastního Opelu Corsa mu to jde taky moc dobře.

„Víte, k řízení jsem poprvé usedl už v roce 1938, když byla mobilizace,“ vzpomíná na své řidičské začátky. Jeho otec, bývalý legionář, nastoupil i s autem do služby a na devítiletém klukovi bylo obstarat pojížďky ve službách rodinného hospodářství v Horních Heršpicích. „První zkušenosti jsem získával za volantem jedenapůltunky Praga AN, zvané Andula,“ usmívá se. Naplno se řízení oddal po skončení války, během níž pracoval jako zámečník na opravách leteckých motorů.

Za slivovici i nebe

Od poloviny roku 1945 už jako šestnáctiletý pro tátovu autodopravu svážel již ve tři ráno mléko od okolních sedláků, ale taky často jezdil s partou kamarádů na demarkační linii pořizovat auta, vyřazené nepojízdné vraky německé, ale i americké provenience. „U Holoubkova se dalo sehnat všechno, jen jste museli mít to správné platidlo,“ usmívá se řidič. „Velmi brzy jsme zjistili, že ideální je slivovice. Za ni Američané splnili jakékoli přání,“ dodává. Zatímco ostatní se zajímali i o nylonky nebo čokoládu, Řepa šmejdil jen okolo aut. Vždycky pak nějaké naložili a šup s ním do Brna. Tam vůz opravili, prodali a vyrazili zase zpátky k Rokycanům pro další. „Takhle to nějakou dobu šlo, ale pak se armády z Československa stáhly,“ vzpomíná 91letý matador. O dva roky později konečně získal řidičák a pracoval naplno pro tátu, jenže po nástupu komunistů po roce 1948 o všechno přišli. „Na vojně na začátku 50. let jsem si pak udělal oprávnění na všechno, co jezdilo,“ chlubí se. „Řídil jsem náklaďáky i autobusy a taky jeřáby,“ ukazuje nám strojní průkaz pro řidiče a strojníka autojeřábu. Obsluhoval 16-, 20- i 28tunové jeřáby, nejčastěji na podvozcích Tatry 138 a 148. Přestože mu vojna dala všechna možná oprávnění, ne vždy mu bylo veselo. Nerad vzpomíná třeba na momenty, kdy jim při nočních přesunech na autě v lese zhasla světla. Zbyla jen černá tma, a tak museli zastavit prakticky na pětníku, aby nesjeli z cesty.

Jasná volba

To už byl zcela závislý na řízení, a tak se po návratu z vojny stal šoférem z povolání. Nechal se zaměstnat v Juranových závodech, pozdějších ZTS Brno. Vozil třeba fůry uhlí z Ostravy nebo po celé republice přepravoval naftové kotle – velké pro průmyslové podniky, malé pro školy nebo národní výbory. „Nafty nám zbývalo tolik, že jsme házeli lístky do kanálu. Prodávat nebo rozdávat jsme se je báli, aby nás někdo neudal.“

Zvlášť vzpomíná na cesty na východ Slovenska, kam po špatných silnicích vozili vybavení i do menších obcí. „Přijeli jsme na náves, z rozhlasu se ozvalo, že přivezli kotel pro školu, a seběhla se celá vesnice. Byl to pro ně svátek. Na kulatinách jej pak mladí i staří dotlačili až na místo.“ A takhle se industrializovalo celé Slovensko, velké kotle z Brna vozil i do Dubnice, Martina, Žiaru nad Hronom, Košic, Prešova či Gelnice.

Zvláštní rita pak byla do Prahy, třeba do ČKD nebo smaltovny na Smíchově. Večer přivezli kotle, ráno naložili vysmaltované a frčeli zpět do Brna.

Nástrahy provozu

Trávit dlouhé hodiny za volantem nebylo v té době jen tak, člověk musel mít oči na stopkách a jednu nohu pořád na brzdě. Jezdil rád hlavně s Pragou S5T. „Její půlkové řazení bylo to nejlepší, co jsem poznal,“ říká Řepa s tím, že vůz byl absolutně spolehlivý a nikdy ho nenechal ve štychu. Cesta z Brna na Prahu přes Velké Meziříčí, Jihlavu, Havlíčkův Brod a Čáslav vedla úzkými silnicemi a ty byly samá zatáčka a kostky. Na nich to klouzalo jak v zimě na náledí, tak v létě po dešti, když prach a vlhkost vytvořily velmi kluzkou emulzi. „Oddechli jsme si vždycky až tehdy, když jsme najížděli na kostky u Českého Brodu. Pak už byla cesta přímá, i když drncala.“

Nerozumí proto, jak je možné, že se u nás postaví ročně jen pár kilometrů nových silnic. „Nechci nic idealizovat, ale když za protektorátu začala nějaká stavba silnice, za chvíli se tam jezdilo. Nechápu, že se dneska úsek dálnice připravuje a staví třináct let.“

Nerad vzpomíná také na zimní jízdy, tehdejší náklaďáky totiž netopily a v mrazech byl za volantem nejen citelný chlad, ale také bídný výhled. „Proto jsme měli na palubní desce nad volantem pytlík se solí v ponožce, aby stáhla vlhkost, a my alespoň něco viděli.“

Ani s rychlostí to tenkrát moc nepřeháněl, ostatně s plně naloženým náklaďákem se moc rychle jet nedalo. „Stovku jsem zkusil jen párkrát z kopce, ale po pár desítkách metrů jsem toho raději nechal a zvolnil. Už by to nešlo zastavit,“ svěřuje se. A snad zdravý rozum okořeněný trochou předvídavosti vedl k tomu, že nikdy nezavinil žádnou nehodu. „Jen jednou se do mě namotal chlapík osobákem, který u Lechovic pospíchal do blízkého Znojma za synem na vojnu.“

I proto by radil dnešním řidičům, aby předvídali a řídili v klidu. Jak sám říká, jezdí skoro bez brzd, ke světlům nebo křižovatkám se blíží jen setrvačností, brzdí jen velmi málo. A to jen proto, aby se brzdové válce otíraly a nevznikla na nich ztvrdlá krusta, která pak nic neubrzdí.

Na policii háčky

A jak to bylo s policií? „Po válce to bylo všechno takové radostné. Lidé si byli blíže a s policií se dalo vyjít, nikdo nic moc neřešil,“ usmívá se. Pak už měl řidičák a taky klid. Policie podle jeho vzpomínek řidičům pomáhala více než dnes, ale když šoférům chtěl někdo z nich dělat nohy, domluvili se na něj. A zablokovali dopravu třeba na rušné křižovatce s tramvají. Zastavili na kolejích - nemohli se rozjet, pak z tramvají vystoupili lidé, odtlačili je a doprava se zase rozjela. Neoblíbené strážce zákona i dráždil. Třeba když viděl, že se ho hlídka chystá stavět, přihnul si z placatice, aby ho policista viděl. Ale jen vodu, a když na něj dopravák začal vykřikovat, usadil ho. „Copak jsem blázen, abych za volantem pil?“ Jenže všichni takoví nebyli. Pamatuje i „experty“, kteří po zastavení a otevření dveří už z auta vypadli rovnou na zem totálně našrot. „Pili tenkrát snad všichni, jak mnozí řidiči, tak i policisté.“

K dobru dává ještě historku s kontrolou alkoholu za jízdy. „Před rokem 1964 ještě nebyly balonky, a tak se způsobilost k řízení zkoumala jinak. Museli jste chvíli stát na jedné, pak na druhé noze a nakonec jít pár metrů po středové čáře. Když jste to zvládli, byli jste způsobilí k jízdě,“ vzpomíná Řepa.

Je to můj život

Přestože se s prací šoféra z povolání rozloučil už v roce 1991, kdy odešel do penze, řídí pořád rád. Na radu úřednice si ponechal už jen řidičák na osobní auto, aby nemusel absolvovat povinná školení. Osobákem ale jezdí dodnes. „Nejraději se o víkendu projíždím po okolí Brna po okreskách, je to takový klid,“ svěřuje se. V týdnu už jezdí jen na nákup, a to ještě za světla. Vadí mu bezohlednost některých řidičů tlačících se na zadek kamionů nebo používajících třeba světelnou houkačkou, aby je pustil. „Na nejbližších světlech je pak dojedu, nechápu jejich věčný spěch.“ Ostatně ten je příčinou jeho dnešního hendikepu – před pár lety jej na přechodu porazil spěchající šofér, který ani nepřibrzdil…

Občas se ale vydá i na delší trasu, třeba za přáteli do Berlína. Tam mu to trvalo celkem šest hodin, po třech přestávka a pak už to v klidu dojel. „Nebo jsem byl s kamarády při výročí invaze na plážích ve Francii,“ vzpomíná a ukazuje pamětní tabulku za oknem své corsy. Jak sám říká, od volantu jej odtrhne jedině smrt.

Časopis Svět motorů si můžete objednat na ikiosek.cz.

Petr Barták
Diskuze (10)

Doporučujeme

Avatar - white label
24. 2. 2020 21:12
Re: 91 letý řidič
Někdo je na to citlivý...
P.S. Moje prababička se narodila v r. 1899 a zemřela (bez řidičáku) v r. 2000, dá se říct, že se prožila přes tři století.
Rád jsem z ní tahal osobní zážitky z období Rakousko-Uherska apod.
Avatar - white label
24. 2. 2020 21:08
Re: řidič 91 let
Kroměříž a Opava je tradičně plná zajímavých lidí... ;-)
24. 2. 2020 14:11
Re: 91 letý řidič
Umřel v klidu. Nevím proč by mi měl vadit "černý humor" :-)
23. 2. 2020 23:36
řidič 91 let
V Kroměříži jezdí pán, a pokud se nemýlím, tak je mu 96let. Do 92let stále pracoval.
Avatar - white label
23. 2. 2020 23:28
Re: 91 letý řidič
Tak tady už jen zbývá doufat, že nezemřel při dopravní nehodě (vlastní vinou).
P.S. Sorry za ten "černý humor".