Le Mans '66 je skvělý film. Ocení ho však především autaři (recenze)
Příběh o vstupu Fordu do Le Mans a jeho souboj s Ferrari se dostal na filmová plátna. Je to skvělá historie, nebudete se však během 2,5 hodiny nudit?
Ryze autařských filmů v posledních letech moc nebylo. Posledním velkým hitem byli Rivalové, už z roku 2013, o souboji mezi Jamesem Huntem a Nikim Laudou ve Formuli 1. Od té doby vlastně nic, sérii Rychle a zběsile opravdu nepočítejme. Tento týden však do kin vstupuje další autařský film, Le Mans '66, který má hodně předpokladů, aby zaujal podobně jako před lety Rivalové.
Důležitým předpokladem je skvělý příběh, až si řeknete, proč tento film nevznikl už dříve. Nebudu prozrazovat detaily, vypráví nicméně o tom, kterak se Ford rozhodl porazit Ferrari během 24hodinovky v Le Mans poté, co maranellský výrobce superaut odmítl amerického giganta, aby jej koupil.
To se však neobejde bez potíží, protože jak ve filmu zdůrazňuje Carroll Shelby v podání Matta Damona, za peníze si nelze koupit vše. Budovaný závodní tým americké značky si tak musí poradit nejen s náročným vývojem speciálu pro Le Mans, ale také s byrokracií korporátního obra, kdy za každým schválením dalšího kroku stojí nějaký výbor. Ve svém centru navíc má sice skvělého pilota Kena Milese (v podání Christiana Balea), který je ale zároveň všechno, jen ne zrovna týmový hráč a introvertní kliďas.
Právě Christian Bale a Matt Damon jsou druhým skvělým předpokladem, aby se tenhle snímek stal hitem. Jsou to výteční herci a v Le Mans '66 to neustále potvrzují, ať už při vzájemné rvačce, při jízdě v závodním kokpitu nebo jednání s nejvyšším vedením Fordu. Také obsazení dalších rolí se povedlo, líbil se mně Josh Lucas jako nesympatický viceprezident Fordu Leo Beebe a především Tracy Letts jako Henry Ford II. Jeho pláč po superrychlé projížďce ve Fordu GT40 s Carrollem Shelbym za volantem má i díky svému nečekanému rozuzlení šanci stát se ikonickou scénou.
Takových scén je v Le Mans '66 (více se mně líbí originální název Ford v Ferrari, který v EU kvůli právům neprošel) povícero. Za snímkem totiž stojí skvělá filmařská práce, režisér James Mangold udržuje diváka v napjetí, výtečná je i kamera i dobové kulisy. Opravdu si tak připadáte, jako byste skutečně stáli v dobové továrně Ferrari v Maranellu a spolu s hrdiny se procházeli výrobními halami nebo byli přímo v Le Mans.
Nechme stranou, že některé detaily se skutečnou historií nesedí, pořád je to „jen“ film a nikoliv dokument. Příběh diváka natolik vtáhne do děje, že to řešit nebude. Navíc si film užijí jak ti, co o tehdejším Le Mans vědí hodně, tak ti, kteří o rivalitě Fordu a Ferrari slyší poprvé.
Svým způsobem nevýhodou tak je jen to, že jde v některých ohledech až o příliš autařský film. Zatímco Rivalové dokázali nejen milostnou linkou zaujmout i ženy, u Le Mans se budou u některých scén přece jen trochu nudit, ať už při vysvětlování unikátní výměny brzd, ladění aerodynamiky Fordu GT40 nebo popisu trati v Le Mans.
Jestliže tak ryzí fanoušci aut budou hltat tyto zajímavé scény a 152 minut dlouhá stopáž jim uteče jako voda, jejich drahá polovička může občas netrpělivě kontrolovat hodinky a říkat si, proč Le Mans '66 není aspoň o 20 minut kratší. Rivalové v tomto směru byli přece jen film pro širší publikum. Na druhou stranu, pořád to není takový dokument jako slavné Le Mans se Stevenem McQueenem v hlavní roli (který je mimochodem v novém filmu též zmíněn).
Popravdě řečeno i mně závěrečná scéna s Carrollem Shelbym a synem Kena Milesa přišla už trochu nadbytečná a pro příběh vlastně zbytečná, jen vrší závěr. I tak však musím říct, že už se těším, až na Le Mans '66 kouknu znovu! Rivalové mně bavili možná ještě o chlup více, Le Mans '66 ale rozhodně stojí za to a jakožto milovník aut jen doufám, že takových snímků bude více.
