Neuvěřitelný příběh ženy, která najezdila půl milionu kilometrů s Porsche 924S

Paní Dufková není tetička moje, ale kamaráda Pavla Palečka z Brna, kterého znám od teenagerovských let. Tedy někdy od roku 1995. Častá seznamovací otázka mladistvých automobilových nadšenců byla, jaké nejlepší auto jsi řídil. Pavel trumfoval – Porsche 924S mé tety z Německa. Nechala ho řídit na parkovišti dokonce dřív, než mu bylo osmnáct. Později s řidičákem mu už auto dokonce půjčila i k samostatným projížďkám. Sice si občas někdo dovolil namítnout, že 924 není opravdové porsche, ale jiný ho rychle usadil: „Ty jsi řídil nanejvýš dědovu stopětku.“ Zkrátka porsche bylo v chlapeckém kolektivu řidičské maximum nad všechny ty favority, Lady Samara, výjimečně mercedesy „piano“, které kdy kdo půjčil do rukou nevyjezděných chlapců v krátce popřevratových dobách.

Chtěla nissan, ale neseděl

Jarmila Dufková se narodila v Jevíčku, medicínu vystudovala v Brně. Obor soudní lékařství si vybrala prý z hecu. Někdo jí řekl, že je jen pro chlapy. Tak se rozhodla, že jim všem ukáže, což je asi ta věc, která doktorku Dufkovou charakterizuje nejlépe.

Po sovětské okupaci v roce 1968 utekla nejdříve do Rakouska. Později získala v Německu místo univerzitní profesorky a soudní patoložky ve Frankfurtu nad Mohanem. Jako jedna z mála žen v tomto oboru se rychle stala uznávanou kapacitou. Spolupracovala s německou kriminální policií na objasnění mnoha medializovaných i neznámých vražd. Například když dva výrostci zbili a pak bez důvodu opakovaně autem rozjezdili k smrti otce pěti dětí, kterého náhodně potkali na ulici. Případ tehdy otřásl Západním Německem a profesorka Dufková se ocitla v centru dění.

K Porsche 924S přivedl lékařku Jarmilu Dufkovou paradoxně vlastní úraz. V roce 1987 se v Alpách vybourala na lyžích, kromě jiného si naněkolikrát zlomila nohu. Rozhodla se k penězům od pojišťovny přidat úspory a pořádně se odměnit. „Vždy jsem měla rychlá auta, ale teď jsem chtěla něco opravdu sportovního. Zkoušela jsem Nissan 200SX – dvoulitr s turbem jel skvěle, ale když jsem z něj vytáhla 220, zjistila jsem, že ani pořádně nesedí na cestě. Na opak Porsche 924S, které jsem zkoušela po něm, mi padlo do ruky hned – jelo jak v kolejích,“ líčila Pavlova tetička, když jsem se s ní někdy na přelomu tisíciletí poprvé setkal v Brně osobně. „Porsche má totiž motor vpředu a převodovku vzadu, proto je tak dobře vyvážené,“ dodala.

Posledních 250 kusů

Tehdy už Porsche 924 nebylo nic vzácného ani v Čechách. Dovážely se sem nejzbědovanější kusy ze sedmdesátých let. Osmiventilový dvoulitr od Volkswagenu pod jejich kapotou nebyl nic světoborného technicky ani výkonově (92 kW = 125 koní). Průměrný majitel to však doháněl zhovadilou jízdou, takže k původním šrámům rychle přibývaly další, náhradních dílů na bouračky se nedostávalo, a tak se různě natahovalo, rovnalo, kytovalo a po pár letech to byly pěkně zbědované chudinky. Auto „tetičky“ Dufkové při pravidelných výletech do Prahy, Brna a Ostravy mezi nimi úplně zářilo. Krásná černá metalíza, patnáctipalcová litá kola, uvnitř dokonce handsfree dodělávané přímo ve značkovém servisu Porsche a originální klimatizace

– to byla v původně spartánské řadě 924 naprostá rarita. Však také znalci už chvíli nadskakují – v roce 1985 totiž původní Porsche 924 odešlo do výslužby, neboť se vedle něj už od sezony 1981 dělal lepší model 944. Ten dal technice od VW sbohem a přišel sice také se čtyřválcem, ale

opravdu unikátním. Objem 2,5 litru, blok z hliníku se zvýšeným obsahem křemíku, válce vzniklé odleptáním a následným obrobením unikátní technologií firmy Reynolds – později to nazvali alusil. Vyvažovací hřídele, klidný chod, 110 kW – postaru 150 koní. A model 924S byl sice staré 924, ale už s technikou z většího 944 – ve výrobě přežilo ještě tři roky po skončení základního 924. Navíc v posledním roce výroby 1988 vznikla 250kusová série Exclusiv, která měla vždy bílý či černý lak, velké střešní okno, elektrické ovládání oken, o centimetr snížený tužší podvozek a motor 2,5 s vyšší kompresí 10,2:1. Výkon tím stoupl na 118 kW, točivý moment z 190 na 210 Nm. A to je přesně to auto „tetičky“ doktorky Dufkové, které vidíte na fotkách. Na přelomu tisíciletí mělo najeto 200 000 km bez jediné vážnější závady. „Pouze nedávno jsem ve značkovém servisu měnila spojku. Stálo to 7000 marek. Občas dolévám olej, ale to k těmto motorům prý patří. Trápí mě ta třicítka, co nám teď všude ve městech zavedli. Já už jedničku vytočím na padesát. Jak mám jet třicet?“ ptala se jen napůl žertem paní profesorka. Jezdila hodně, velmi rychle, ale brilantně – nikdy nebourala:

„Zrovna po cestě sem jsem musela nějakému mladíkovi s Golfem GTI ukázat, že porsche se prostě nepředjíždí.“

TEST Porsche 924 + 944: Youngtimer test

Co tetička, jezdí?

Jak přišly dospělácké starosti, s Pavlem jsem se vídal míň a míň. Ale pokaždé jsem se zeptal na tetičku. Dozvěděl jsem se, že porsche stále má a že už najela 300, 400, 500.000 kilometrů. A že stále jezdí do značkového servisu doma ve Frankfurtu. Jak tetičce ubývalo vrstevníků, i výlety do Čech řídly. „Až přijede příště, musíš mi to říct! Musím o ní udělat k nám do Světa motorů článek, to je přece neuvěřitelná ženská,“ úkoloval jsem Pavla. Ale stejně jsem několik příležitostí promeškal. Na práci ve Světě motorů je nepříjemné to, že musí vyjít každý týden. Když chvatně chvilku před uzávěrkou něco dopisujete, často se nemůžete zvednout a jet dělat reportáž. Ani takto zajímavou. Letos na jaře to vypadalo bledě. „Tetička měla

v zimě vážný úraz, má sešroubovanou páteř a nechodí. Je jí přes osmdesát, kdo ví, zda ještě do svého porsche vůbec usedne,“ hlásil mi na obvyklý dotaz Pavel. Sakra, další příležitost už nesmím promeškat!

Když mi tak Pavel koncem května volal, zaradoval jsem se jen na chvilku. „Tetička otočila porsche třikrát přes střechu a někde od Benešova ji v noci vrtulník převezl do motolské nemocnice.“

Do Motola vrtulníkem

Stalo se zhruba toto: Profesorce Dufkové zavolala spolužačka z Ostravy, že pořádá malý třídní sraz. Doktorka Dufková naložila francouzské hole

na sedačku spolujezdce a jako vždy před tím se rozhodla vzdálenost téměř tisíc kilometrů z Frankfurtu překonat přes noc. Porsche mělo také radost a jako vždy před tím naskočilo napoprvé. A jelo se. Po německých dálnicích obvyklou dvoustovkou, v Čechách už podstatně opatrněji. Ale nakonec bohužel jen k Benešovu. Zde polský kamion při tiskl stále krásné 924S na svodidlo tak, že skončilo na střeše. Záchranáři se báli, že to bude opravdu zlé, proto ten vrtulník. Nakonec však extrémně pevná karoserie poctivého sporťáku ochránila tetičku tak, že z toho bylo jen pár oděrek.

Porsche 924 a 944 od lidového po luxusního sportovce (+video)

Samotné porsche dopadlo o hodně hůř. Byl jsem se na něj podívat druhý den na parkovišti asistenční služby v Divišově s kamarádem Vojtou Pavlíčkem, což je mechanik a specialista na porsche. Žádný díl nezůstal po divokém drhnutí svodidel a betonového povrchu dálnice nedotčený. Střecha prohnutá, probroušený dokonce kryt rozvodů na motoru. Sám agregát to asi přežil, ale rozvody by se musely nejdřív rozebrat, zda do nich nespadl střep hliníku. Ve větracích dutinách za předními dveřmi, které jsou zde kritickým místem, žádná koroze. Na podvozku zánovní ramena, zkrátka stále pečlivě udržované auto. Do poslední chvíle krásné a perfektně funkční – tachometr se zastavil na metě 509.008 km. Po 30 letech. O téhle německé kvalitě tak často mluví ti, kdo si místo Renaultu Mégane připlatí za Volkswagen Golf. Ani nevědí, že se vlastně rouhají, že žádné dnešní auto už vozům Porsche z osmdesátých let kvalitativně nesahá ani po kotníky.

Co ten motor?

Posílám fotky paní doktorce ještě do nemocnice na mobil a pak si voláme. Že je auto na odpis, to je jí také jasné. „Ale co ten motor? Do poslední chvíle jel tak nádherně. Nevím, co teď budu mít za auto, ale neměl by se schovat?“ Opatrně vysvětluji, že do jiného modelu auta ten motor dát nejde a v případě 924 je dnes spíš akutní nedostatek nepoškozených karoserií – žádná tak hezká, jako byla ta její, se asi nikde neválí. A sám jsem dojatý asi víc než ona. Porsche pořád takové, jaké ho pamatuji – se starými německými značkami F-DF-44, které znamenají „Frankfurt – Dufková“. Ale smrtelně zraněné – jedno oko otevřené s nepřítomným pohledem, duše odletěla někam do automobilového nebe. Jistě přímou cestou – co jiného si

zaslouží auto, které za půl milionu kilometrů svou majitelku nikde nenechalo, a když už pak jednou nedokázalo nic udělat, aspoň jí zachránilo život.

A osmdesátiletá tetička? Oklepala se asi rychleji než já. Pokud čekáte, že francouzské hole nakládá do nějakého zvýšeného SUV s automatem, jste na omylu. Koupila si hned jeden z nejnižších roadsterů na trhu – Mercedes-Benz SLC.