Peugeot VLV: Malá dvoumístná čtyřkolka byla elektrická. Už za války...

Aleš Dragoun 13. 1. 2021 • 06:44

Zobrazit galerii

Zobrazit náhledy (21)

Nedostatek fosilních paliv během druhé světové války přinutil Peugeot vyvinout městského prcka VLV. Poháněl jej malý elektromotor, odvezl dva lidi a měl hliníkovou karoserii.

Elektromobily nejsou žádnou novou věcí. První nesmělé pokusy probíhaly na konci 20. a v průběhu 30. let 19. věku. Modely ale měly ještě nenabíjitelné baterie. Na konci „století páry“ už elektromotory poháněná vozidla bojovala o absolutní světový rychlostní rekord. Tehdy ještě nebylo jasné, zda zvítězí pára, benzin, či elektřina. I v evropských metropolích pak jezdily tiché taxíky a dodávky, francouzský Peugeot postavil několik druhých jmenovaných už v roce 1902.

Do vypuknutí první světové války byla pro taková vozidla, i když hlavně osobní zemí zaslíbenou Severní Amerika. Nepotřebovala roztáčecí kliku a tedy silné mužské ruce, jejich jednoduchou obsluhu zvládly hravě i ženy a ještě se s nimi příjemně jezdilo. Ale s uplatňováním elektrického startéru u vozů se spalovacími motory se jejich výhody postupně vytrácely. A v dojezdu sotva desítek kilometrů se svým konkurentům na benzin prostě nemohly rovnat.

Spalovalo se vše

Další oživení přinesl druhý celosvětový krvavý konflikt. Tradičních pohonných hmot byl nedostatek, používaly se pro válečné účely. To platilo i o zemích, které okupovali nacisté, i když ti provoz civilních vozidel zpravidla omezovali a továrny beztak vyráběly hlavně zbraně a vojenskou techniku. Existovaly i další alternativy, Charles Mochet měl svůj Velocar, doslova šlapací auto pro dospělé.

Spousta aut jezdila na dřevoplyn, který se vytvářel spalováním bukových špalíčků v generátoru. Kromě tohoto přírodního materiálu hořelo pochopitelně i uhlí, sláma, případně papír. Nezřídka si auta takové zařízení vezla za sebou na přívěsu, spaliny se filtrovaly, stlačily do kapalného skupenství a tak přicházely do motoru. Ve Francii jezdilo v té době asi 65 tisíc aut na „gazogen“, jak se těmto plynům obecně říkalo. Používal se i acetylen, autobusy vozily vaky na střechách. Uplatnily se ale znovu i elektromotory a baterie, hlavně u užitkových a nákladních vozidel, protože bylo třeba rozvážet všechno možné.

Fiat 1800, 2100 a 2300: Toto byl luxus pro bohatší Italy z šedesátých let

Lehký vozík do města

Peugeot ovšem v nelehkých časech vyvinul maličkou osobní čtyřkolku pro dva pasažéry. Jednoduché a vzhledově originální vozítko se skládací plátěnou střechou, navíc pár let předtím, než nastal boom takových „přibližovadel“, jenže ta poháněly zpravidla motocyklové agregáty. VLV bylo elektrické a překvapivě postrádalo patentované trojčíselné označení s nulou uprostřed... Zkratka znamenala „Voiture Légère de Ville“, tedy „lehký vozík do města.“ „Lev“ jako jediný z velkých francouzských výrobců projevil v té době zájem o elektrický pohon. Jinak se mu věnovaly firmy Breguet (ta vyráběla hlavně letadla), Mildé-Kriéger (Kriéger sám stavěl elektrotaxi už na přelomu století) či Georges Irat.

Úmysl čtyřkolku vyrábět oznámil Peugeot 1. května 1941, což, pravda, vyvolalo překvapení. Vývoj ale byl nacisty evidentně povolen, což neplatilo o tajných projektech pro poválečné časy. Vzadu umístěný elektromotor měl výkon jen 0,96 kW (1,3 k), krátkodobě pak až 2,6 kW (3,5 koně) a poháněl tedy logicky zadní kola. I když drobek vypadal jako tricykl, nebylo tomu tak. Čtyři dvanáctivoltové baterie s celkovými 82 Ah umístěné pod přední kapotou stačily na 70-80 km jízdy. Takový akční rádius byl u mnohem větších a modernějších elektromobilů běžný ještě před pár lety. Nabíjet je šlo z jakékoli zásuvky včetně té domácí. Inu, historie se velmi ráda opakuje...

Zadní kola u sebe

Podvozek měl rozvor 1790 mm, obě přední kola od sebe dělilo 1050 mm a mezi nimi se nacházelo příčné listové pero, zadní byla vzdálena jen 335 mm. Poháněcí ústrojí se tak mohlo obejít bez diferenciálu a brzdový buben stačil vzadu jeden. Městský prcek, pouze 2,67 m dlouhý, 1,21 m široký a 1,27 m vysoký pochopitelně nebyl žádným trhačem asfaltu, i když vážil pouhých 348 kg. Dosahoval maximální rychlosti jako benzinové voituretty z přelomu století: 36 km/h a na „svět“ se díval jediným světlometem. Nutno dodat, že skoro polovinu hmotnosti, rovných 160 kg tvořily baterie. Karoserie byla ovšem z hliníkového plechu, oceli se jaksi nedostávalo, stačila jen na podvozek... Jediné zpětné zrcátko se nacházelo vysoko.

Po pařížských bulvárech jich určitě mnoho nejezdilo. Pravda, dnešní vozítka pro -náctileté včetně elektrických verzí i kupříkladu mikro Citroën Ami nejsou o mnoho rychlejší, elektronika je omezuje na 45 km/h. Pak je může člověk řídit od patnácti s oprávněním AM, Ami v domovské Francii dokonce už od čtrnácti a bez papírů.

Volkswagen Golf II (1983–1992): Benzin, nafta, ale už i elektřina!

Pro lékaře a pošťáky

Ale zpět do historie. Produkce VLV byla spuštěna v továrně v La Garenne na severozápadním předměstí Paříže v červnu 1941. Kapesní kabriolet používali hlavně soukromí lékaři, kteří fungovat prostě museli i za nelehkých časů a měli logicky povoleno používat vlastní vozidla. Pak se také částečně uplatnil u pošt. Na rozvážení menších zásilek postačil... A případným soukromým zájemcům ho úřady nezrekvírovaly, potřebovali ale speciální povolení, tzv. Ausweiss. V roce 1941 ale většina privátních vozů skončila na špalkách, platila povinnost odevzdat pneumatiky.

Výroba byla údajně nakonec stejně zakázaná. Od Němců. Z dnešního pohledu samozřejmě krok nelogický, ale v okupované části Francie rozhodovali oni... Ano, i když právě okupační síly uvalily na nevojenské uživatele palivová omezení, benzin byl na příděl, navíc řádně drahý a to přinutilo výrobce hledat alternativní zdroje energie. Ovšem podle toho, že Peugeot stopl produkci až v únoru 1945 tato fakta poněkud nesedí. Paříž byla totiž osvobozena už v srpnu 1944 a v prosinci téhož roku i celá země. Vzniklo jen 377 kusů VLV. Pravda, některé prameny se drží stopky produkce v roce 1943... Výrobce sám dokonce uvádí v jedné tiskové zprávě obě data.

V muzeích

Jeden dochovaný exemplář se nachází ve sbírkách továrního muzea L'Aventure Peugeot, další kusy mají jiná evropská a americká muzea (Lane Motor Museum v Nashville v Tennesseee, Louwman v nizozemském Haagu). Další kus dražila síň RM Auctions v polovině února 2013. Jednalo se o exemplář ze sbírky mikrovozítek Bruce Weinera, který se rozhodl svou unikátní kolekci v Madisonu (stát Georgia) rozprodat. Vozík ročníku 1942 změnil majitele za 20.125 dolarů, což tehdy odpovídalo sumě 383.300 korun. Francouzský Norev vyráběl zmenšeninu v měřítku 1:43 v béžové, tyrkysové i černé barvě, tmavá byla poštovní verze.

Rolls-Royce Silver Spirit, Spur a Dawn (1980-2000): Poslední s klasikou pod kapotou

Elektrické návraty

K elektromobilům se „lev“ vrátil až na konci 80. let. Nejdříve prodával dodávky J5 (1989), v období 1993-2003 vyrobil přes 3,5 tisíce elektrických „stošestek“, mini iOn z minulé dekády bylo výsledkem spolupráce PSA a Mitsubishi a můžeme jej vidět i u nás. Vývoj dospěl až k sériovým užitkovým Partnerům druhé generace (2012), či osobním e-208 a crossoverům e-2008. Pochopitelně v tomto mezidobí Peugeot představil i několik studií, ke kterým se v budoucnu vrátím.

Zdroje: Auto Express, Wikipedia, Peugeot, Autowebcz, ClassicCarWeekly.net, Web24.News, Lane Motor Museum, Auto World Press

Foto: Peugeot, RM Auctions/Darin Schnabel, Auto World Press