Rozhovor s knězem Michalem Prívarou o řízení autobusu: Boží řidič z věčného města

Na Papežské lateránské univerzitě studoval v roce 2015 bolest a utrpení člověka. Ve volných chvílích mezi náročnými přednáškami křižoval ulice Říma městským autobusem. Osmatřicetiletého Michala Prívaru však můžete najít i dnes za volantem autokaru: konkrétně u Dopravního podniku hlavního města Prahy. K tomu finišuje s doktorátem z psychologie a působí coby terapeut. „Moc volna mi nezbývá, ale na kvalitní italskou kávu si najdu čas vždycky. A u ní bychom si mohli popovídat,“ hlásí do telefonu katolický kněz. Načež vybírá famózní kavárnu, posílá adresu a po týdnu do ní společně vcházíme.

Když jsme byli v Římě, autobusy nikdy nepřijely přesně. Souhlasíte?

Naprosto, tam je všechno orientační. I na zastávkách máte napsaný víceméně jen první a poslední odjezd. Teda pokud tam vůbec je. Třeba u expresní linky 80, která jezdí až k nákupnímu centru Porta di Roma, bych čekal jistou garanci. Marně. Stává se, že čekáte půl hodiny, pořád nic – a najednou se vyjeví osm napáskovaných autobusů. Z toho první dva totálně plné k prasknutí a zbytek už veze jenom vzduch.

Rozhovor s ministrem dopravy Martinem Kupkou: Doklady už brzy zmizí

Vy jste se přizpůsobil tomuto volnějšímu stylu, nebo jste se snažil jezdit pinktlich?

Nikdo mi neposkytl jízdní řád, čili jsem se neměl čemu přizpůsobovat. V Římě platí, že se řidič v žádném případě nestresuje. Nějak vyjede, nějak jede a může se stát, že klidně nedojede. Stejně tak na zastávkách nevysvětluje, že je bus přecpaný. Jednoduše počká a lidé se buď vejdou, nebo ne. Vzpomínám si, jak jsem měl cestující přilepené na předním skle a všem to přišlo normální.

Takže je de facto pohoda být šoférem v Římě?

Pro mě určitě. Vůbec jsem si nepřipouštěl nervozitu ani stres.

Nám právě věčné město připadalo dost hektické…

Já spíš vnímám Prahu jako daleko agresivnější, a to i k řidičům autobusů. Lidé v Římě se možná zpočátku jeví jako hektičtí, nicméně když se domestikujete, zjistíte, že to na silnicích funguje. Například neverbální komunikace mezi řidiči mi přišla skvělá.

Svět motorů 06/2022

Panuje v Římě stejný stav jako v Neapoli, kde se bez bázně valí na semaforech na červenou?

Ano – červená představuje pouze orientační ukazatel. Na základě vlastní zkušenosti to je tak, že na severu Itálie jakžtakž dodržují pravidla, ale od Říma dolů je situace stále divočejší. A ještě jeden pozoruhodný moment jsem zaznamenal.

Povídejte.

Italové na červené nikdy úplně nestojí. Centimetr po centimetru se posouvají, až nakonec vypálí.

Povězte, jak jste se vůbec dostal k řízení autobusu ve věčném městě.

Studoval jsem na Papežské lateránské univerzitě a už odmalička byl fascinovaný autobusy. Již jako kluk jsem jezdíval k babičce tradiční hranatou karosou a pokaždé nadšeně sledoval řidiče. Když jsem se vydal do Říma, lákalo mě povídat si s tamními šoféry, a tak jsem je prostě oslovil. Dovezl jsem se na konečnou, která se nacházela nedaleko univerzitní koleje, a dal se s jedním do řeči. V dalších dnech jsem zase zavítal na centrální nádraží, kde mi nabídli zkusit si řízení.

To řekli „tak zítra přijďte a vyzkoušíte si to“?

Zní to zvláštně, ale tak to bylo. Ostatně nestalo se mi to v Itálii poprvé.

Rozhovor se soutěžákem Vojtěchem Štajfem: Do nové sezony vyrazí s ikonickým autem!

Kde jste se takhle ještě naverboval?

Kousek od Sant´Angelo jsem se seznámil s řidičem. Bylo to v horách. Dolů vedly serpentiny, posadil mě za volant třicet let starého iveka, zatímco mi klimatizace tekla na hlavu. Ať prý jedu. Čumákem jsem téměř škrtal svodidla, abych to vůbec vytočil, pod sebou sráz a moře. Dvěma slovy neskutečný adrenalin.

Byl jste nervózní?

Trošku. Člověk neví, v jaké kondici autobusy jsou. To samé platilo v Římě. Vracejí se mi myšlenky, jak jsem při premiérové jízdě zápasil s brzděním. Musel jsem pedál zašlápnout téměř k podlaze, aby fungoval. Na první zastávce pak zastavil tak, že se zadek skoro nadzvedl.

V Itálii servisu zrovna dvakrát nedají, viďte?

Údržbu žádnou nečekejte. Ráno se z garáží vytáhne, co je schopné provozu, všechno bez jakýchkoliv rozpisů. Proto bych to shrnul následovně: jo, autobusy v Římě někdy hořely, někdy nefungovalo zavírání dveří, ovšem jsou konstruované tak, aby vydržely. Třebaže jsem několikrát viděl, že během jízdy upadlo křídlo dveří.

Podle toho, co jste říkal, to řidiče asi příliš nerozházelo…

Vím, že lidé museli opravdu hodně křičet, aby si toho všiml.

My jsme si všimli v Římě ještě této věci: kolikrát jsme narazili v ulicích na víc autobusů mimo provoz než těch provozuschopných. Vnímal jste to podobně?

Souhlasím – častokrát projely čtyři s nápisem Fuori servizio, což znamená mimo servis a za drahnou dobu jeden v pořádku, který cestujícím (dokonce) zastavil.

Rozhovor s Helenou Fibingerovou: Řízení a vrh koulí mají společný okamžik výbuchu!

Mimochodem řadíte se do skupiny řidičů čekajících na dobíhající cestující?

Snažím se čekat, třebaže mi kolikrát ani nepoděkují. Teď se bavíme o Praze, protože v Římě nikdo nedobíhá. Tam se přirozeně počítá s určitou prodlevou.

Čím si to vysvětlujete?

Každé město pulzuje jiným tempem života. Když Prahu sužují kolony, nastavení města vás nutí pospíchat. Jako by to bylo v DNA naší metropole. Zatímco v Římě si určitým způsobem navyknete na fakt, že nestíháte.

Taky jste v Římě zažil spoustu řidičských stávek?

Myslím, že minimálně třicet dnů římská doprava nejede kvůli stávkám. Dokonce se stávkovalo za lepší šoférské úbory, které ani nejsou moc hezké. Takové šedé…

Dostal jste se symbolicky s autobusem k Vatikánu?

Přímo do Vatikánu se nejezdí, ale párkrát se mi poštěstilo usednout za volant linky 64, která je Vatikánu docela blízko.

Hodí se vám práce kněze při řízení?

Snažím se za lidi pomodlit nebo na ně myslím, pokud vidím smutek v jejich tvářích. Já si však hlavně za volantem hodně odpočinu.

O budoucnosti autoprůmyslu s ekonomem Radovanem Vávrou: Elektromobilů bych se nebál

Povídáte si s pasažéry?

Maximálně pokud vyvinu sám iniciativu. V Praze je to v zásadě tak, že lidé vás téměř nevnímají. Je to hodně neosobní, nyní navíc umocněné nemocí covid-19.

V Itálii je to jiné?

Tam vás lidé politují, když trčíte v zácpě, vyzpovídají se vám ze života. Být řidičem nebo třeba pekařem v Římě je považováno za personu. Jste hvězdou čtvrti. Italové se tolik nehoní za tituly jako my v Česku, což mi přijde sympatické.

Jak na vás nahlížejí kolegové: jednak ti z dopravního podniku a poté kněží?

Prvně chci konstatovat, že jde o dvě diametrálně odlišné skupiny. Mezi kněžími jsou lidé, kteří tomu rozumějí, respektují tuto moji profesi a jistým způsobem i obdivují. A poté druhá část, jež si myslí, že činím hloupost, že bych to neměl dělat. Co se týká kolegů z Dopravního podniku, u nich cítím velké pochopení.

Kterou pražskou linku máte vůbec nejradši?

Jako nejoblíbenější bych vypíchl noční linku 905 s úžasnými výhledy od Bohnic přes specifické Jižní Město až po centrum metropole.

Noční spoje ovšem přitahují různá individua. Řešil jste nějakou nepříjemnou situaci?

Pár čurajících mladíků, pár rvaček, pár agresivních osob. Vždy jsem to ale vyřešil domluvou, byť občas se zvýšeným hlasem. S přísností nicméně problém nemám. Když je třeba, umím se ozvat.

Prahou už se prohání první elektrobus Škoda E’City

Kde na Michala narazíte?

Sympatický katolický kněz začínal u pražského Dopravního podniku na lince 135. My jsme ho třeba zastihli na zastávce Platónova linky 150. „Jak jsem již říkal, mě prostě baví noční linky. A vůbec nejvíc linky 905 a 911,“ říká Prívara s tím, že však vybíravý není. Mimochodem pokud v jeho kabině čekáte záplavu růženců či jiných náboženských artefaktů, pletete se. „Na žádné talismany mě neužije, ale mám u sebe vždy dvě knížky pro případ, že by mě jedna přestala bavit,“ doplňuje Michal, jenž má domovskou garáž na Kačerově.