Rozhovor s Vladimírem Polívkou: Syn slavného otce má motory moc rád!
Být potomkem slavných rodičů nemusí být vždy vděčné, protože lidé člověka rádi srovnávají. Boleslav Polívka a Francouzka Chantal Poullain však své dítě nerozmazlovali. Následník uměleckého rodu si nachází vlastní cestu.
Čím byste se charakterizoval jako řidič?
Automobil používám takřka denně. Takže pro mě je v první řadě důležité, že se cítím ve voze dobře a pěkně se mi řídí. Zatím nemám ani multifunkční volant, ale postupně si chci auto vyšlechtit.
Z hlediska jízdního komfortu a interiéru?
Určitě oběma způsoby. Tak jako si mnozí lidé představují, jak budou vypadat za třicet let, tak já si rád představuji, jaké auto budu v té době řídit.
To už na něj budeme jen mluvit a pojede samo…
Tak to ne. Tohle se mi určitě vyhne obloukem. Chci řídit, užívám si manuální převodovku a jízdu každou vteřinou.
Máte k autům tak pozitivní pocit?
Díky maminčině závodění jsem takřka vyrůstal na okruhu a mám silný vztah k řízení. Pokud však někdo začne mluvit typovým označením čísel automobilů, vůbec se nechytám. Troufám si však tvrdit, že řídím opravdu dobře.
Čím byste si vybavil svůj vůz nejdříve?
Rozhodně by to byl adaptivní tempomat, protože třeba pro jízdu v koloně je to ohromně užitečné. Ovšem opakuji, že jeho čas přijde. Aktuálně mi nejvíce vyhovuje, když mi auto spokojeně vrní pod zadkem.
Jaký vůz vám nyní poskytuje tyto libé pocity?
Audi A3 s benzinovým dvoulitrem. Vím, že lidé občas nadávají na velké koncerny, ale pro mě jsou audiny a bavoráky jednoznačně symbolem precizní
práce a spolehlivosti.
Vzpomenete si na své řidičské začátky?
Byly hodně brzké. Už v sedmi letech jsem závodil s motokárou, skončil na sedmém místě a bylo to sedmého května. Umínil jsem si, že od té doby
bude sedmička moje šťastné číslo, a tohle přesvědčení funguje dodnes.
Vydržel jste dlouho u kartingu?
Pouze pár závodů, protože nebyly peníze na závodění. Ale v motokárách jsem si našel životního kamaráda Michala Vorbu, u jehož otce jsem závodil.
S Michalem se vídáme málo, ale rádi a jsme pořád v kontaktu.
Vzpomenete si na maminčino závodění?
Jasně a dost dobře. Pamatuji si, jak vždycky po závodě šla skupina závodníků polosvlečená v kombinézách. Mezi nimi věčně rozesmátá máma,
která všechny ty celebrity na trati skoro vždycky seřezala. Taky mám v hlavě, jak někteří z nich nechodili na stupně vítězů, protože jejich mužské ego náramně utrpělo, když je žena hravě porazila. Snažila se v tom klubku machisticky založených chlapů soustředit více na řízení než na to, proti komu jede.
Hodně brzy, ještě jako dítě, vždyť jsem byl s maminkou skoro pořád na závodech. Kamarádi na okruzích mi občas půjčili volant, nebo mi dali klíčky,
abych jejich auto někam zavezl, odvezl nebo přeparkoval. Když jsem dělal v osmnácti řidičák, už mi nedělalo řízení žádné problémy.
Neláká vás taky samotné závodění s auty?
Zatím jsem zaměstnaný svou prací a snažím se jí věnovat hodně času. Takže prozatím ne a zdůrazňuji prozatím. Navíc se necítím být dosti významnou osobou VIP, nejsem bohatý a cítím, že dosud ani ne dostatečně nadaný na to, abych si na něco takového troufl.
Může se herec za volantem učit texty?
Jedině opakovat, učit rozhodně ne.
Proč si to myslíte?
Nejde jenom o to, umět text jako takový. Zvládnout ho vyžaduje obrovské soustředění a současně také potřebuji mít pocitové odůvodnění, proč ty konkrétní věty říkám. Takže opakuji: Učit určitě se ne, ale opakovat ano. Dělám to také.
Co děláte nejčastěji, když řídíte?
Nechávám odpočívat mozek. Sednu si do auta, řídím, dívám se dopředu, jak jízda plyne, a čistím si hlavu. Čím déle jedu, tím je to lepší. Nedělá mi problém řídit čtyři ani více hodin.
Kolik kilometrů ročně najezdíte?
Myslím, že tak pětačtyřicet tisíc.
Jak řešíte situaci, když jezdíte s divadelním souborem na zájezdová představení?
Většinou pronajatým minibusem, ale občas někdo jede svým autem. Také to dělám, ale jenom proto, že chci být chvíli sám. Říkám, že pro lidi, co nemají televizi jako já, je to taková chvilka pro sebe.
Umíte si na autě něco opravit?
Ačkoliv jsem učenlivý člověk, moc toho není. Kolo bych vyměnil, ale s čímkoliv jiným zamířím raději do autorizovaného servisu.
Jaké máte zkušenosti s policisty?
Dobré, protože mě nikdy neponižovali, nedávali mi sežrat svoji pozici. Potkal jsem v životě několik blbů, ale to je člověk, to není o uniformě. V Česku lidé buď příslušníky nesnášejí, nebo k nim mají neutrální až mírně pozitivní vztah. A do téhle kategorie patřím i já.
Co vám vadí na současném silničním provozu?
Nezodpovědní šoféři, kteří ohrožují lidi kolem sebe, protože auto může být nebezpečná zbraň. Když pojedu v noci po dálnici sto sedmdesát, je to můj problém. Jenomže pokud chci odbočovat doprava a současně mě někdo objíždí taky zprava, s nadsázkou řečeno bych snad vraždil.
Jsme jako národ dobří řidiči?
Mám obavu, že patříme spíše k horšímu evropskému průměru. Naučit Čechy zipovat, to je sisyfovská práce. Navíc mám někdy strach, když vidím, jak jsou pomstychtiví. Pokud se jim na někom něco nelíbí, snaží se mu znepříjemňovat život. Nechápu proč.
Musíte vždycky řídit, nebo svěříte volant někomu jinému?
Když jedu v půl šesté ráno na natáčení, moc se mi za volant nechce. Štáb většinou posílá šoféra, aby herce odvezl. Už dvakrát jsem však požádal o změnu člověka, protože jsem poznal nejistotu toho pána za volantem.
Jezdíte často s maminkou?
Máma je nejlepší řidič, jakého znám. Jezdí svižně, ale jistě. Jenom když občas zapařím, nerad si sedám do auta. Nejsem si v tu chvíli jistý sám sebou, a k tomu ještě se soustředit na mámin sportovní styl jízdy, to moc v takových chvílích nezvládám.
Vozíte ji také naopak vy?
Bez problémů. Máma ví, že jsem zodpovědný a šoféruji jistě.
Kolik vozů jste dosud vlastnil?
Prvním bylo BMW 320d Touring, rok výroby 1999. Pořídili mi ho v roce 2009 rodiče. Automobilový závodník Václav Bervid nám dal skvostnou cenu, takže auto nebylo drahé. Za deset let jsem nezažil nic lepšího. Samá mechanika a vůz měl úžasné řemeslné charisma. Cítil jsem se v něm jak v kokpitu závodního auta. Druhým mým automobilem je právě zmíněná audina.
Kolik jste jel v životě nejrychleji?
Občas na hranici dvoustovky, ale vybral jsem si k tomu odpovídající úsek dálnice, čas i minimální provoz. Není to však něco, co by mě stabilně lákalo
nebo nějak dopovalo mužské ego. Tvrdím, že největší frajeřina je jezdit rychlým autem pomalu a důstojně.
Cestujete autem po Evropě?
Tím starým bavorákem jsem jel trasu z Brna přes Berlín, Brusel, Amsterodam, Paříž, Bordeaux, Biaritz, Barcelonu, Marseille, Monako, Milán, Vídeň
a zpátky do Brna.
Kolik to bylo kilometrů?
Asi kolem osmi tisíc. Měl jsem tehdy krásnou přítelkyni, která nebyla stvořená ke spaní v autě. Podařilo se mi ji však elegantně přesvědčit.
Ve druhé sérii dílů seriálu První republika jste jezdil vozy z přelomu dvacátých a třicátých let minulého století. Užil jste si řízení?
Ohromně, úžasně, báječně. Majitelé těch aut byli docela klidní. Nechali nás, abychom se v nich vyřádili. Občas jsem při natáčení některých scén ujížděl štábu, abych se pěkně svezl, a oni mě museli nejednou volat vysílačkou zpátky.
Bylo těžké se s nimi naučit jezdit?
Chtělo to získat trochu cvik, ale jak jsem říkal, majitelé byli ochotní a trpěliví. Když dostal člověk auto do ruky, už to šlo. Musíte mít v hlavě, že nechcete takovému skvostu jakkoliv ublížit.
Máte vysněný vůz?
Jednoznačně Porsche Panamera, i když se o něm říká, že je to vůz pro starší pány. Pro mě má obrovské charisma a fascinuje mě představa, že se
dívám před sebe na nádherně kapotovanou karoserii vlastního auta. A ještě bych si vzpomněl na Jaguar XJC v kabrioletu. Kdyby mi ovšem chtěl někdo nabídnout čerstvé Audi A7 k ročnímu testování, určitě bych se nezlobil…
Vladimír Polívka
- Narozen: 5. 7. 1989
- Stav: svobodný
- Rodiče: Boleslav Polívka a Chantal Poullain
- Angažmá: Dejvické divadlo
- Filmové a TV role: například Occamova břitva (2012), Kriminálka Anděl (2012), Místa (2014), Zločin v Polné (2016), seriály Bohéma (2017), První republika 2017), Monstrum (2017)
- Divadelní role: Zimní pohádka (2015), Manon Lescaut (2016), Vzkříšení(2016), Šašek a syn (2017), Honey (2017), Elegance molekuly (2018), Zítra to spustíme aneb Kdo je tady gentleman (2018)
