Sunbeam Alpine: Je libo čtyřválec nebo V8?
Sportovní vozy Sunbeam Alpine vyráběl koncern Rootes v letech 1953 až 1955 a 1959 až 1968. Verze Mark I a Mark III vycházely ze sedanu Sunbeam-Talbot 90 a série I až V z Hillmanu Minx.
Slavnou anglickou značku Sunbeam založil John Marston v roce 1877 ve Wolverhamptonu (hrabství West Midlands). Marston byl nadšený cyklista, takže začínal s výrobou jízdních kol a jeho manželka navrhla pro firmu název Sunbeam. V roce 1901 představil Marston svoje první vozidlo Sunbeam-Mabley poháněné jednoválcem s výkonem 3 koně. Další vozidlo už poháněl čtyřválec s výkonem 12 k. V roce 1909 začal pro Sunbeam pracovat Francouz Louis Coatalen se zálibou ve sportovních a závodních vozech. Ve dvacátých letech spolupracoval Sunbeam s francouzskými značkami Talbot a Darracq (STD) na šestiválcových modelech. Automobily Sunbeam tehdy pokořily řadu rychlostních rekordů (např. Sunbeam 1000 HP, 320 km/h).
Po krizi na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století se STD rozpadla a Sunbeam s Talbotem získali bratři Rootesové (Rootes Group). V roce 1938 vytvořil Rootes novou značku Sunbeam-Talbot, která používala podvozky Hillman a Humber a karoserie Talbot. Rootes byl jeden z průkopníků tzv. badge engineeringu, sdílení jednoho podvozku více značkami s odlišnými karoseriemi. V létě 1948 představila společnost Rootes Group nový model Sunbeam-Talbot 90 poháněný dvoulitrovým čtyřválcem z typu Humber Hawk. S hlavou válců upravenou na rozvod OHV dával 64 koní. Od roku 1950 se vyráběla verze Sunbeam-Talbot 90 Mark II s motorem zvětšeným na 2267 cm 3, díky čemuž stoupl výkon na 70 koní.
Od sedanu Sunbeam-Talbot 90 byl v roce 1953 odvozen dvoumístný sportovní roadster Sunbeam Alpine. Vznikl na popud dealera vozů Sunbeam-Talbot George Hartnella jako soutěžní speciál. Zpočátku dostal jméno Sunbeam-Talbot Drophead Coupé, ale po úspěchu vozů Sunbeam v Alpské soutěži byl přejmenován na Alpine. Poháněl jej čtyřválec ze sedanu se zvýšeným kompresním poměrem. Sunbeam Alpine se kompletoval v karosárně Thrupp & Maberly a ve dvou verzích (Mark I a Mark III) jich při ruční výrobě vzniklo 1582. Většina byla exportována do USA a Kanady.
Sunbeam Alpine Mark I a III (1953–55)
Sportovní roadster Sunbeam Alpine Mark I (hovorově se mu také říkalo Talbot Alpine) byl původně postaven pro George Hartnella, dealera vozů Sunbeam-Talbot. Ze sedanu Sunbeam-Talbot 90 převzal kromě motoru také přední masku se svislou mřížkou chladiče a dvěma postranními otvory. Stejné byly i přední blatníky, plynule zapuštěné do boků. Odlišné bylo přední okno zasazené do tenkého chromovaného rámu a doplněné dvěma postranními okénky (foto). Roadster se obešel bez vnějších klik dveří. Vůz s rozvorem 2476 mm byl dlouhý 4280 mm a široký 1588 mm.
Sunbeam Alpine Sport Roadster Mark I převzal od sedanu Sunbeam-Talbot 90 kromě motoru také přední masku se svislou mřížkou chladiče a dvěma postranními otvory.
Řadový čtyřválec s objemem 2267 cm 3 (vrtání x zdvih: 81 x 110 mm), rozvodem OHV a karburátorem Stromberg měl nejvyšší výkon 80 k (59 kW) při 4200 min -1 a točivý moment 163 Nm při 2400 min -1. S pohotovostní hmotností 1270 kg dosahoval rychlost 153 km/h. Sunbeam Alpine Mark 1 Special měl díky úpravám motoru, dvojitému karburátoru Solex 40 a kompresi zvýšené ze 7,4 na 8 maximální výkon 97 k (71 kW). Motory továrních vozů MKV vyladila firma ERA na 106 koní.
První soutěž absolvovaly čtyři vozy Sunbeam Alpine v červenci 1953 na mezinárodní Alpské Rallye (Coupe des Alpes). Všechny čtyři vozy, řízené jezdci zvučných jmen ( Stirling Moss, John Fitch, George Murray-Frame a Sheila van Damm) dojely do cíle. Nejlépe si vedl Moss, který skončil na 14. místě a Sheila van Damm navíc vyhrála Dámský pohár.
Roadstery Sunbeam Alpine Mark I a Mark III (Mark II se nevyráběly) byly v letech 1953 až 1955 ručně stavěné v londýnské karosárně Thrupp & Maberly. Celkem bylo vyrobeno 1582 vozů, přičemž 961 bylo exportováno do USA a Kanady. Jeden safírově modrý Alpine si zahrál v roce 1955 ve filmu Alfreda Hitchcocka Chyťte zloděje (To Catch a Thief) s filmovými hvězdami Cary Grantem a Grace Kelly. Odhaduje se, že do současnosti jich přežily pouhé dvě stovky.
Sunbeam Alpine Series I až V (1959–68)
Sunbeam Alpine Mark III byl po čtyřleté odmlce vystřídán zcela novým dvoudveřovým kabrioletem Sunbeam Alpine vycházejícím z tehdy vyráběného modelu Hillman Minx Series III, dováženého v malém počtu i k nám. Designem karoserie bylo pověřeno americké studio Loewy, které navrhlo také Hillman Minx a nebyl pro něj problém navrhnout sportovní vůz, který by se líbil hlavně zákazníkům ve Spojených státech. Sunbeam Alpine první série (foto) s nouzovým zadním sedadlem (2+2), vyráběný v letech 1959–1960, měl moderní karoserii se zaobleným předním oknem v chromovaném rámu, stahovacími okny dveří, světlomety v předních blatnících a zvýšenými zadními blatníky v americkém stylu, zakončenými svislými svítilnami. Plátěná střecha byla uložena pod krytem za zadními sedadly. Vůz s rozvorem 2184 mm měl vnější rozměry 3937 x 1549 x 1295 mm (d x š x v).
Sunbeam Alpine první série vyráběný v letech 1959–1960, měl zaoblené přední okno, stahovací okna dveří a zvýšené zadní blatníky v americkém stylu.
Sunbeam Alpine Series I využíval komponenty z jiných vozů Rootes Group a byl postaven na upravené podlahové platformě kombi Hillman Husky. Podvozek využíval převážně díly z modelu Sunbeam Rapier, jen přední bubnové brzdy byly nahrazeny kotoučovými Girling s kotouči o průměru 241 mm. Čtyřstupňová manuální převodovka mohla být na přání vybavena rychloběhem. Přední kola byla nezávisle zavěšena na trojúhelníkových ramenech a odpružena vinutými pružinami. Zadní tuhá náprava měla pérování podélnými poloeliptickými listovými péry.
Zadní kola poháněl řadový čtyřválec s objemem 1494 cm 3 s výkonem 78 k (57,5 kW) při 5300 min -1 a točivým momentem 89,5 Nm při 3800 otáčkách. Se dvěma spádovými karburátory dosahoval rychlost 160 km/h a na stovku zrychlil za 14 s. Při testech byla naměřena spotřeba kolem 9 l/100 km. Cena vozu o málo přesahovala 1000 liber a do roku 1960 bylo vyrobeno přes 11.900 Sunbeamů Alpine první série.
Karosárna Thomas Harrington z hrabství Sussex stavěla od roku 1960 dvoudveřová kupé se splývající zádí. Po vítězství v kategorii tepelné účinnosti (Index of Thermal Efficiency) na Le Mans v roce 1961 se tato kupé s motorem vyladěným na 104 k (78 kW) začala prodávat pod názvem Sunbeam Alpine Harrington Le Mans (foto). Do roku 1962 tyto vozy montovala pro Rootes automobilka Armstrong Siddeley. V roce 1960 prodával Rootes třídveřovou verzi Alpine, tzv. shooting brake. S koženými sedadly a palubní deskou vykládanou ořechovým dřevem dosahovala cena dvojnásobku ceny kabrioletu.
Karosárna Thomas Harrington stavěla od roku 1960 dvoudveřová kupé se splývající zádí Sunbeam Alpine Harrington Le Mans.
Alpine Series II (1960–63) používala k pohonu zadních kol čtyřválec s objemem 1592 cm 3 a výkonem 80 k (59 kW). Kromě úpravy zadní nápravy nedošlo k dalším změnám. Do roku 1963 bylo vyrobeno necelých 20 tisíc kusů.
Sunbeam Alpine Series III (1963–64) se vyráběl ve dvou verzích: GT (foto) s odnímatelnou pevnou střechou (hardtop) a ST se skládací plátěnou střechou uloženou za zadním nouzovým sedadlem. Ve zvýšených zadních blatnících byly umístěny benzinové nádrže. Do ledna 1964 bylo vyrobeno 5860 kusů.
Alpine třetí série ve verzi GT s odnímatelnou pevnou střechou (hardtop).
U Series IV (1964–65), dodávané jako kabriolet a hardtop se výkon 1,6litrového motoru nijak výrazně nezměnil. S karburátorem Solex měl 82 koní. Hlavní stylistickou změnou bylo snížení konců zadních blatníků, vpředu se změnil tvar směrovek umístěných pod světlomety. Nabízela se automatická převodovka s ovládáním na podlaze, velkou oblibu si ale nezískala. Celkem bylo vyrobeno přes 12.400 vozů čtvrté série.
Poslední verzí roadsteru Sunbeam Alpine byla Series V (1965–68) s novým motorem o objemu 1725 cm 3, který dával se dvěma karburátory Zenith-Stromberg 93 k (68,5 kW). Na některé trhy se dodával s výkonem 100 koní SAE. Této poslední série bylo vyrobeno 19.122 kusů.
Sunbeam Tiger (1964–67)
Na podnět Iana Gerrada, dealera vozů Rootes na západním pobřeží USA, a s pomocí známého ladiče motorů Carola Shelbyho vznikl v roce 1964 model Sunbeam Tiger (foto), poháněný vidlicovým osmiválcem Ford s objemem 4261 cm 3 a výkonem 141 k (104 kW), se kterým dokázal dosáhnout rychlost 193 km/h. Tiger vycházel z Alpine čtvrté série, takže už měl méně výrazné zadní blatníky a dvě benzinové nádrže. Díky tomu měl i při spotřebě kolem 15 l/100 km slušný dojezd.
Na podnět Iana Gerrada a s pomocí známého ladiče motorů Carola Shelbyho vznikl v roce 1964 model Sunbeam Tiger, poháněný vidlicovým osmiválcem Ford s objemem 4,2 litru.
V roce 1967 vznikla verze Tiger II, poháněná 4,7litrovým motorem V8 Ford pocházejícím z Mustanga a dosahující rychlost 200 km/h. Ve stejném roce převzal Rootes Group americký Chrysler a ten pochopitelně neměl zájem prodávat vozidlo s konkurenčním motorem. Výroba tohoto evropského „muscle car“ skončila počty 6495 vyrobených vozů Tiger I a 571 Tiger II. Také Sunbeam Alpine dlouho nepřežil nadvládu Chryslera a jeho výroba byla ukončena v roce 1968 bez nástupce. Roadsterů Sunbeam Alpine bylo v pěti sériích vyrobeno necelých 70.000.
Škoda
Volkswagen
Mercedes-Benz
Ford
BMW
Audi
Opel
Renault
Toyota
Mazda
Seat
Fiat