Volvo série 300 (1976 až 1991): Jak se nizozemský DAF stal švédským Volvem

Švédská automobilka Volvo, založená v roce 1927, se kromě nákladních automobilů zabývala výrobou velkých a bezpečných osobních vozů. Na začátku sedmdesátých let minulého století se Volvo rozhodlo rozšířit svoje portfolio o menší automobily. Jedním z důvodů byla palivová krize, vyvolaná organizací OPEC, sdružující exportéry nafty. Aby urychlilo vývoj a ušetřilo na nákladech, koupilo Volvo v roce 1975 divizi osobních vozů nizozemské automobilky DAF a přejmenovalo ji na Volvo Car BV.

Automobilka DAF začala v roce 1958 vyrábět malé osobní vozy vybavené automatickou převodovkou Variomatic s plynule měnitelným převodem (CVT). Po typech DAF 600 a Daffodil pokračovala modely DAF 33 až 66 a začala pod kódovým označením P900 vyvíjet větší vůz, který měl na trh přijít v roce 1975 pravděpodobně pod názvem DAF 77. Ze čtyř návrhů designu (Bertone, Michelotti a dva od návrhářů DAFu) byl vybrán návrh designera Johna de Vriese. Po převzetí Volvem byl tento návrh přizpůsoben standardům automobilky Volvo, zaměřeným především na kvalitu a bezpečnost.

DAF a jeho výlety do světa osobních automobilů ve velké galerii

Volvo tak mohlo rozšířit svoji řadu osobních automobilů s nižšími náklady na vývoj a výrobou v Nizozemsku získalo švédské Volvo přístup na společný trh západoevropských zemí (EHS), jehož tehdy ještě Švédsko nebylo členem. Také použití motorů Renault ušetřilo Volvu vývojové náklady.

Třídveřové Volvo 343

Třídveřový hatchback Volvo 343 (foto) byl poprvé představen veřejnosti 19. února 1976. Vůz s rozvorem 2395 mm byl dlouhý 4190 mm, široký 1660 mm a vysoký 1392 mm. Kompaktní vůz měl velké zadní víko otevírané nahoru společně se zadním oknem a usnadňující přístup do zavazadlového prostoru. Uvnitř měl vůz dělená přední sedadla s integrovanými opěrkami hlav a zadní lavici na kterou se vešly dvě až tři osoby. Volvo 343 mělo obdélníkové hlavní světlomety integrované se směrovými blikači. Mezi světlomety byla umístěna černá „přeškrtnutá“ maska chladiče s vodorovnou mřížkou. Vpředu a vzadu měl vůz velké černé plastové nárazníky.     

Volvo 343 DL mělo rozvor 2395 mm, bylo dlouhé 4190 mm, široké 1660 mm a vysoké 1392 mm.

Volvo 343 dodávané ve verzích L, DL a GL mělo pohon zadních kol řadovým čtyřválcem Renault Cléon s rozvodem OHV, objemem 1397 cm³ a nejvyšším výkonem 70 k (51,5 kW) při 5500 min^-1. Točivý moment dosahoval maximální hodnotu 110 Nm při 3500 min^-1. Motor byl zvětšenou verzí motoru použitého v modelech DAF 55 a 66. Automatická převodovka Variomatic s plynule měnitelným převodem byla umístěna vzadu, takže zlepšovala rozložení hmotnosti na nápravy. Kromě této automatické převodovky se Volvo 343 dodávalo od roku 1979 také s manuální čtyřstupňovou převodovkou M45 z modelu Volvo 200. Volvo 343 s pohotovostní hmotností kolem 980 kg dosahovalo maximální rychlost 145 km/h a v průměru spotřebovalo 12 litrů benzinu na 100 km. Sportovní verze 343 R-Sport měla se dvěma karburátory Solex výkon až 122 k (90 kW).

Na ženevském autosalonu v roce 1979 představila italská karosárna Bertone třídveřové kupé Volvo Tundra, vycházející z hatchbacku Volvo 343. Kupé Tundra navrhl Marcello Gandini a jeho základní rysy později použil u modelu Reliant (Anadol) FW11 a Citroën BX. Ve stejném roce se začal kusově vyrábět model Volvo 343 Oettinger, vycházející z typu 343 DL, jehož objem motoru byl zvýšen na 1596 cm³. Prodalo se 125 vozů v červené a stříbrné metalíze.

Volvo LCP 2000 (1983): Jak Volvo předběhlo dobu o tři desítky let

Pětidveřové Volvo 345

V srpnu 1979 byl jako model 1980 představen pětidveřový hatchback Volvo 345 (foto). Přidáním dalších dvou dveří narostla hmotnost o 30 kg. Proti modelu 343 mělo Volvo 345 vylepšené brzdy (vpředu kotoučové, vzadu bubnové), o něco větší rozchod kol kvůli širším pneumatikám a intervalové stěrače.

V srpnu 1979 byl jako model 1980 představen pětidveřový hatchback Volvo 345.

Série 300 měla nezávislé zavěšení předních kol se vzpěrami MacPherson a pérování vinutými pružinami. Zadní náprava byla typu De Dion a byla odpružena podélnými listovými péry. Benzinová nádrž byla umístěna na bezpečném místě před zadní nápravou a obcházela vzadu umístěnou převodovku.

V létě 1981 prošla série 300 faceliftem (foto), při kterém dostala novou kapotu, novou masku chladiče s obdélníkovým mřížováním a odlišně tvarované nárazníky zasahující více do boků. V interiéru se objevila nová palubní deska přibližující se ostatním modelům Volvo. Délka vozu narostla na 4,3 metru. Modernizované vozy typu 343/345 se prodávaly v provedení DL, GL, DLS a GLS.

V létě 1981 prošla série 300 faceliftem, při kterém dostala novou masku chladiče s obdélníkovým mřížováním a odlišně tvarované nárazníky zasahující více do boků.

Volvo 340/360

V modelovém roce 1983 byla třetí číslice z označení modelů vyjadřující počet dveří nahrazena nulou, modely 343/345 se tedy změnily na 340. Úpravou zadní lavice se dosáhlo o něco většího prostoru pro cestující. Ve stejném roce byla uvedena do prodeje výkonnější verze 360 GLS s čtyřstupňovou manuální převodovkou, poháněná dvoulitrovým řadovým čtyřválcem Volvo B19A s rozvodem OHC, výkonem 95 k (70 kW) a točivým momentem až 150 Nm. Motor B19E se vstřikováním paliva měl dokonce 115 k (85 kW) a vozu s hmotností 1115 kg dokázal udělit rychlost až 165 km/h. Nejvýkonnější verze 360 GLT měla pětistupňovou manuální převodovku, bezdotykové zapalování a velurová sedadla. Zvenku se odlišovala spoilerem pod předním nárazníkem a větším zadním spoilerem (foto). Od pětidveřového hatchbacku 345 byla odvozena dodávka Volvo 345 Van bez zadních sedadel s objemem pro náklad 1200 litrů.

Volvo 360 GLT se odlišovala spoilerem pod předním nárazníkem a větším zadním spoilerem.

Čtyřválcové Volvo 360 (šestka v názvu tedy neznamenala počet válců) s dvoulitrovým motorem se nabízela v třídveřovém i pětidveřovém provedení a od roku 1984 také jako čtyřdveřový sedan se stupňovitou zádí (notchback). Podle úrovně výbavy a specifikací se vozy Volvo 340 dodávaly ve verzích DL, GL, GLE, DLS a GLS a Volvo 360 ve verzích GL, DLS, GLS, GLE a GLT.

V létě 1985 dostaly modely Volvo 340 nový 1,7litrový benzinový čtyřválec Renault série F (B172) s výkonem 82 k (60 kW). O něco později se začal nabízet motor B172K s katalyzátorem a výkonem 75 k (55 kW). Na některé trhy se už v roce 1984 začaly dodávat modely Volvo 340 se vznětovými čtyřválci s výkonem 54 k (40 kW). Jednalo se opět o motor Renault série F.

První Volvo s pohonem předních kol mělo být také poprvé okouzlující a sportovní

Facelift číslo 2

V roce 1985 prošla série 300 další modernizací. Z viditelných změn to byly například nárazníky v barvě vozu (foto) prodloužené po stranách až k podběhům kol a doplněné malými směrovými blikači. Také zadní světla byla přepracována a přístroje na palubní desce přešly od značky Smiths na VDO. Starší motor ve verzi 360 byl nahrazen modernějším B200K (s karburátorem) a B200E (se vstřikováním paliva Bosch LE-Jet). Parametry zůstaly bez větších změn.

V roce 1985 prošla série 300 další modernizací. Z viditelných změn to byly například nárazníky v barvě vozu prodloužené po stranách až k podběhům kol.

K dalším drobným změnám došlo v roce 1987. Z nového typu Volvo 480 byl například převzat posilovač řízení a odolnost proti rezivění karoserie byla zvýšena větším využitím galvanizované oceli. Výroba modelů 360 byla ukončena v roce 1990, zatímco modely 340 vydržely ve výrobě v nizozemském Bornu a švédském Göteborgu o rok déle, i když byly prakticky nahrazeny novým modelem Volvo 440 už v roce 1987. Poslední Volvo série 300 (bílé Volvo 340) opustilo továrnu 13. března 1991.

Vozy Volvo série 300 se dobře prodávaly, zvláště ve verzi s manuální převodovkou. Vůz s pořadovým číslem 100.000 vyjel z bran továrny 12. prosince 1983 a byl darován nizozemskému Červenému kříži. V roce 1988 byl vyroben miliontý vůz série 300 v červené barvě, který skončil v muzeu DAF v Eindhovenu. Celkem bylo do roku 1991 vyrobeno 1,14 milionu vozů série 300. Tyto vozy se také montovaly z CKD kitů v Malajsii a Indonésii.

Po počátečních dětských nemocích se kvalita vozů série 300 postupně zlepšovala, ale nikdy nedosáhla standardu kvality větších modelů značky Volvo. Kvůli tomu nebyly tyto vozy ve Švédsku moc oblíbené, zvláště ve verzi s automatickou převodovkou Variomatic (ročně se jich ve Švédsku prodaly jen dvě stovky). Překážkou byla také vysoká cena, například dvoulitrové Volvo 360 bylo na domácím trhu dražší než velké Volvo 240 v základním provedení.

Série 300 ve sportu

S upraveným Volvem 343 s motorem Alpine/Gordini, převrtaným na objem 1770 cm³, vyhrál Per-Inge Walfridsson v roce 1980 evropský šampionát v rallycrossu. Vůz měl homologaci pro závody ve třídě B (minimálně 15 kg/k). Ve Velké Británii se dalo vidět několik vozů Volvo 360 GLT v silničních rallye. Stejný typ se v roce 1984 zúčastnil v Austrálii 24hodinového vytrvalostního závodu při příležitosti uvedení modelu Volvo 360 GLT do prodeje v Austrálii.

K podpoře prodeje vozů série 300 připravilo Volvo famózní reklamní kampaň. Provedlo například nárazový test, při kterém bylo Volvo 340 shozeno z druhého patra továrny na zem přídí dolů a figurína přitom „zůstala živá“.