Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Schwimmwagen, Amphicar, Aquada a další slavní obojživelníci ve velké galerii

Ondřej Pavlůsek
Diskuze (1)

Minulost nabízí pestrou paletu konstrukcí obojživelných osobních vozidel. Prohlédněte si nejslavnější z nich, k nimž se řadí typy navržené pro armádní nasazení i přímo pro civilní trh připravené modely.  

Historie obojživelných vozidel se podle většiny historiků začala psát již v roce 1805, když americký vynálezce stvořil Oructor Amphibolos, což měl být bagr pro úpravy říčního dna, který byl vybaven parním strojem a měl být díky němu schopen samostatného pohybu na souši i ve vodě. Skutečné obojživelné automobily ovšem začaly vznikat až na počátku dvacátého století, ale širšího rozšíření se dočkaly až během druhé světové války a po ní.  

VW Typ 166 Schwimmwagen bude nejspíš již navždy představovat nejpopulárnější armádní obojživelné vozidlo dvacátého století, za což vděčí svému původu, konstrukci, vzhledu a rovněž i schopnostem. Za vývojem tohoto obojživelníka stojí Ferdinand Porsche, který při jeho konstrukci využíval mechanických skupin osobních a terénních vozidel KDF-Wagen, vycházejících z automobilů, který dnes celý svět zná jako Volkswagen Typ 1, resp. Brouk.

Ferdinand Porsche nejprve vyvinul typ 128. Ten převzal redukce v zadních kolech, pohon 4×4 a se vzduchem chlazený plochý čtyřválec o objemu 1,1 l a výkonu 18 kW z typu 87. Od zadního konce klikového hřídele motoru vycházel pohon ručně sklopného lodního šroubu. Tento obojživelný automobil s celkovou délkou 4200 mm byl však údajně během nasazení na východní frontě shledán příliš složitým na údržbu a poměrně křehkým v náročném terénu. Typ 128 byl i přesto vyroben ve zhruba 8000 exemplářích.

Zkušenosti získané při provozu typu 128 byly plně využity pro jeho rekonstrukci v typ 166. Ten sice využíval shodného pohonného ústrojí, ale měl rozvor zkrácen o 400 mm na 2000 mm a celkovou délku 3825 mm. Samonosná karoserie ve tvaru vany byla nejen při jízdě v terénu výrazně odolnější než u předchozího modelu. Typ 166 byl na souši schopen vyvinout maximální rychlost kolem 80 km/h a na vodě kolem 10 km/h. V letech 1941 až 1944 bylo údajně vyrobeno přes 15.500 exemplářů tohoto vozidla.

 

Ford GPA má své kořeny v jednom z nejslavnějších terénních automobilů, jímž je bezpochyby Willys MB. Ten je přímým předkem všech modelů značky Jeep a pod označením GPW jej v první polovině čtyřicátých let dvacátého století vyráběla i automobilka Ford. Právě technika tohoto modelu se stala základem pro obojživelný automobil, který využívala americká i ruská armáda.  

Samonosná karoserie člunového tvaru s rozvorem náprav 2130 mm a celkovou délkou až 4620 mm měla nad přední nápravou uložen kapalinou chlazený řadový čtyřválec o objemu 2,2 l s nejvyšším výkonem 44 kW. Motor prostřednictvím třístupňové převodovky roztáčel kola zadní nápravy. Pohon předních kol byl přiřaditelný. Pro plavbu vpřed i vzad sloužil lodní šroub, zatímco pohon kol byl vyřazen.

Ford GPA dosahoval na souši nejvyšší rychlosti 96 km/h a na vodní hladině kolem 8 km/h. V letech 1942 až 1943 bylo vyrobeno přes 12.700 těchto obojživelných vozidel, z nichž bylo 10.000 exemplářů v rámci vojenské pomoci dodáno do Sovětského svazu. Rusové byli s GPA spokojeni a nakonec jim posloužil za vzor při vývoji jejich vlastního obojživelného vozidla značky GAZ.

 

GAZ-46 dává již svým vzhledem jasně najevo, že byl více než inspirován obojživelnými vozidly Ford GPA, ale nejedná se přitom o pouhou kopii. Vývoj byl zahájen v roce 1948 a nejprve na něm pracoval výzkumný automobilový institut NAMI. Výsledkem byly první prototypy dokončené na jaře roku 1949. Tato vozidla s označením NAMI 011 využívala technické skupiny terénních automobilů GAZ-67, což se později ukázalo jako nepříliš šťastný krok, protože pro sériovou výrobu byl již připravován modernější GAZ-69.

Dokumentace pro výrobu vozidel, vycházejících z prototypů NAMI 011, měla navíc údajně řadu nedostatků. Konstruktéři automobilky GAZ se i proto pustili do vlastního vývoje, a jak bylo v tehdejším Sovětském svazu běžné, tak cesta k sériovému modelu GAZ-46 nebyla spojena pouze s řešením konstrukčních problémů. Nakonec údajně zasáhl samotný Stalin. Sériová výroba nového obojživelného vozidla se rozběhla v září roku 1953 a byla ukončena v roce 1958.

GAZ-46 s rozvorem náprav 2300 mm a celkovou délkou 5070 mm měl v přídi uložen kapalinou chlazený řadový čtyřválec o objemu 2,1 l s nejvyšším výkonem 40 kW. Motor prostřednictvím třístupňové převodovky poháněl kola zadní nápravy. Pohon předních kol byl přiřaditelný. Na dvoustupňovou redukční převodovku zde navazovala rozvodovka, jejímž prostřednictvím byl poháněn lodní šroub. GAZ-46 byl na souši schopen vyvinout maximální rychlost kolem 90 km/h a na vodě kolem 10 km/h.

 

LuAZ 967 se začal rodit v polovině padesátých let dvacátého století a na vývoji se podíleli i odborníci automobilky ZAZ. Vozidlo se vzduchem chlazeným vidlicovým čtyřválcem o objemu 887 kubických centimetrů s nejvyšším výkonem 22 kW, čtyřstupňovou manuální převodovka a přiřaditelným pohonem všech kol dosahovalo nejvyšší rychlosti 70 km/h na silnici a 3 km/h na klidné vodní hladině.

LuAZ 967 na rozdíl od řady větších a těžších obojživelných vozidel ke svému pohonu nevyužívá lodní šroub, ale pouze otáčení kol, které působí podobně jako kolesa u parníku.

První série modelu 967 vznikala v letech 1962 až 1965, následována dalšími. Modernizace v roce 1968 přinesla provedení 967A, které se od svých předchůdců lišilo především motorem o objemu 1197 kubických centimetrů a výkonu 27 kW.

LuAZ 967M, který zamířil do sériové výroby v roce 1972 a udržel se v ní, podle dostupných údajů, až do roku 1991 přinesl především novou elektroinstalaci, dvouokruhový brzdový systém a motor, který při zachování objemu 1197 kubických centimetrů disponoval výkonem 37 kW. Maximální rychlost se zvýšila na 75 km/h, zatímco rychlost plavby se nezměnila.

 

Amphicar 770 představuje nejslavnější z obojživelných vozidel, která od třicátých let dvacátého století navrhoval německý designér a konstruktér Hanns Trippel. Přímým předchůdcem tohoto vozu byl necelé čtyři metry dlouhý kabriolet Alligator z roku 1957. Tento pro sériovou výrobu poměrně strohý automobil, v jehož interiéru seděl řidič uprostřed a po obou stranách mohl mít po jednom spolujezdci, musel být upraven.

Výsledkem se stal čtyřmístný Amphicar 770, jehož jméno je složeninou ze slov amphibious (obojživelný) a car (automobil), zatímco číselné označení odhaluje, že na vodě zvládne rychlost 7 uzlů (13 km/h) a na souši 70 mil v hodině (112,6 km/h). Dosažení těchto rychlostí umožňoval kapalinou chlazený čtyřválec značky Triumph o objemu 1,1 l a výkonu 28 kW. Později byly k dispozici motory o objemu 1,3 a 1,5 l, z nichž ten větší poskytoval až 56 kW (76 k).

Motor byl uložen až za zadní nápravou, kterou roztáčel prostřednictvím čtyřstupňové manuální převodovky. K ovládání směru plavby sloužil klasický volant a funkci kormidel zastávala přední kola. V roce 1962 překonal Amphicar 770 kanál La Manche a o tři roky později při až čtyřmetrových vlnách úspěšně přeplula dvojice vozidel z Doveru do Calais.

V letech 1961 až 1968 mělo být vyroben celkem 3878 exemplářů modelu 770, ale podle některých zdrojů byla produkce zastavena již v roce 1965 a do roku 1968 pak byly prodávány již jen skladové vozy.

 

Gibbs Aquada oživil na počátku jednadvacátého století zájem o obojživelné osobní automobily a stal se prvním z řady vozidel společnosti Gibbs Technologies, kterou v roce 1996 založil Novozélanďan Alan Gibbs. Tento třímístný vůz byl vyroben v omezeném počtu exemplářů a nejvíce se proslavil, když 14. června roku 2004 přeplul kanál La Manche a časem jedna hodina čtyřicet minut vytvořil nový rekord pro obojživelné vozy.

Gibbs Aquada s rozvorem náprav 2490 mm a celkovou délkou 4810 mm využíval ke svému pohonu zážehový vidlicový šestiválec Rover o objemu 2,5 l a nejvyšším výkonu kolem 129 kW. Třímístný roadster i díky systému HSA (High Speed Amphibian), jehož součástí je zasouvání kol do člunového trupu, dokázal vyvinout rychlost přes 160 km/h na souši a téměř 50 km/h ve vodě.

 

Rinspeed Splash měl výstavní premiéru během autosalonu v Ženevě v roce 2004 a vedle svého vzhledu zaujal i svými schopnostmi. Na souši se tento dvoumístný roadster může pohybovat rychlostí až 200 km/h. Ve vodě pak může plout jako klasický člun nebo se vznášet nad hladinou podobně jako okřídlené lodě a přitom dosahovat rychlosti až 80 km/h.

Rinspeed Splash s rozvorem náprav 2345 mm a celkovou délkou 3760 mm využívá ke svému pohonu přeplňovaný řadový dvouválec o objemu 750 kubických centimetrů s nejvyšším výkonem 103 kW, který může spalovat benzin nebo zemní plyn. Motor roztáčí kola zadní nápravy prostřednictvím šestistupňové manuální převodovky. Pro pohyb ve vodě slouží třílistý lodní šroub.

 

Rinspeed sQuba se představil během autosalonu v Ženevě v roce 2008 a byl inspirován bondovkou – Špión, který mě miloval. Základem pro stavbu vozu schopného jezdit po souši, plout a potápět se stalo šasi britského sportovního automobilu Lotus Elise, čímž byla do jisté míry vzdána čest filmovému vozu Lotus Esprit. Zcela nově však byly z karbonových mikrovláken vyrobeny povrchové panely karoserie a pohon má na starosti elektromotor o výkonu 54 kW.

Dvoumístný automobil s rozvorem náprav 2300 mm a celkovou délkou 3785 mm se na souši může pohybovat rychlosti do 120 km/h a na vodní hladině je jeho maximální rychlost kolem 6 km/h. Pod hladinou zajišťuje pohyb elektrický pohon Rotinor 2×3,6 kW a rychlost se zde pohybuje kolem 3 km/h, přičemž se vozidlo může potápět až do hloubky 10 m.

Foto: Volkswagen AG, Ford Motor Company, Gibbs Ambhibians, Rinspeed AG, RM Sothebys, Barrettt-Jackson, Historics.co.uk, Luaz.narod.ru, Kolesa.ru, Wheeslage.org, Svět motorů, Veteran.auto.cz, Auto.cz, Archív

Ondřej Pavlůsek
Diskuze (1)

Doporučujeme

24. 2. 2020 23:31
A co takhle BRDM ?
To je naprosto nejlepší plovoucí auto ;)