Evropské Automobily roku: Ford Mondeo (1994)

Ford pojal Mondeo jako světové auto, proto zvolil i patřičný název modelu. Počítalo se s jeho prodejem skutečně globálně a čekala jej i severoamerická kariéra. Sierru vystřídalo po takřka jedenácti letech. Nešokovalo. Zatímco předchůdce přinesl futuristické obliny v době extrémních hran, v případě Mondea jich bylo podle prvních reakcí až příliš. Uplatnily se ovšem snahy o cab-forward design, protože motory mohly být uloženy vpředu napříč a nikoli podélně jako dosud.

Projekt CDW27 byl spuštěn už v roce 1986 a vývoj, který probíhal na obou stranách Atlantiku, stál 6 miliard dolarů. Vedl jej David Price, se Sierrou nemělo nové auto společného prakticky nic. Ford úspěšnou novinku potřeboval jako sůl, i dosud loajální klienti totiž utíkali ve střední třídě k Opelu a japonským konkurentům.

Zetec a Endura

Pod kapotami se usídlily šestnáctiventilové čtyřválce Zetec DOHC z Escortů a Fiest. Základem byla šestnáctistovka (1597 cm³) s 66 kW, větší 1796 cm³ dával 85 kW, pro Mondeo byl odvozen i dvoulitr (1988 cm³) se 100 kW. Jediný naftový motor v nabídce reprezentoval turbodiesel Endura-D OHC 1753 cm³/66 kW. Pro lepší chlazení měly tyto verze v modelech Mk1 odlišnou hranatější masku chladiče se dvěma vodorovně umístěnými lištami místo jediné a postrádaly elipsovitý otvor.

Podvozek s rozvorem 2704 mm používal na obou nápravách vzpěry McPherson, příčné zkrutné stabilizátory, vinuté pružiny a teleskopické tlumiče. Doplňovaly je vpředu trojúhelníkové závěsy, vzadu pak dvojitá příčná ramena a jedno podélné. Využíval pomocných rámů, tuhost celého auta příznivě ovlivnila jízdní vlastnosti, ale na komfort se rozhodně nezapomnělo. Většina verzí se musela spokojit s kombinací kotoučových a bubnových brzd, doba nepřítomnosti posilovačů řízení (v případě fordu hřebenového) ve střední třídě naštěstí již pominula.

Trojice karoserií

Ford představil všechny tři karosářské verze najednou 23. listopadu 1992, 4,48 m dlouhé sedany a praktické pětidveřové liftbacky i 4,63 m dlouhé kombi (na většině evropských trhů neslo tradiční název Turnier). Jeho obří zavazadelník měl základní objem 520 l, kdežto liftbacky o padesát méně. Sedany na tom byly podobně, ale variabilitou praktičtějším sourozencům konkurovat nemohly. Mondea vážila většinou přes 1,3 tuny, základní verze pak kolem 1200 kg.

Prodej se rozběhl v březnu 1993, vozy pro Evropu se rodily výhradně v belgickém Genku. Řidičův airbag měly už v základu, což se pozitivně odrazilo ve volbě Automobilu roku 1994, motorističtí novináři vybrali právě novinku Fordu. Ve dveřích bychom našli výztuhy, bezpečnostní pásy měly předpínače, vyšší verze i ABS, vyhřívané čelní sklo, adaptivní tlumiče, kombi na zadní nápravě samočinné vyrovnávání světlosti, interiér v kvalitním veluru či rovnou kůži, centrální zamykání, elektrická okna, zrcátka a posuvnou střechu, sklopnou zadní lavici, palubní počítač a další prvky. Výbavy se jmenovaly různě: Base, LX, CLX, GLX, GT, Si, Zetec, Ghia, Ghia X. Existovaly i edice Aspen, Mirage, Verona, Fashion, Skylight či Business.

V létě 1994 následoval čtyřventilový šestiválec Duratec 2,5 l/125 kW pro verzi 24v (jinde značenou V6). Velmi krátce se nabízela varianta s pohonem všech kol a kontrolou trakce. Benzinový dvoulitr měl v jejím případě výkon 97 kW. Tehdy také došlo k první úpravě stávajících agregátů, šestnáctistovka dávala 65 kW stejně jako diesel, osmnáctistovka pak 82 kW. Ve Švýcarsku byl v prodeji dvoulitr se 105 kW a překvapivě písmenky RS.

New Edge

V září 1996 se začalo vyrábět modernizované Mondeo, Britové jej značí Mk2, ale o zcela novou generaci pochopitelně nešlo, pouze o druhou sérii. Ford u něj uplatil nový stylistický směr New Edge. Příď dostala elipsovitou masku chladiče a s ní spojené obří reflektory. Ty lépe svítily a nežloutly jako u první verze. Záď byla nejoriginálnější u sedanu s koncovými světly tvořícími hranu karoserie, u kombi se nezměnila prakticky vůbec, hatchbacky měly „lampy“ větší.

Stejné zůstaly i dveře a střecha, jen na těch zadních zmizely plastové větrací mřížky a objevil se zde černý panel s nápisem „Mondeo“. Tvarové úpravy auta prodloužily na 4,56 a 4,67 m. Výkon dvoulitrového Zetecu spadl po revizi na 96 kW, jinak se motory vrátily na původní hodnoty. Architektura oblého interiéru v základu zůstala. Ve volantu se objevil větší airbag, v příplatcích zase klimatizace.

ST200

V roce 1998 se přišel na řadu překonstruovaný šestiválec 2495 cm³, jeho výkon však zůstal nezměněn. V kabině našly místo kvalitnější materiály, změnily se názvy výbav (Ambiente, Trend, v Británii přibyly Zetec a Zetec-S...), nechyběly nové limitované edice (Futura, Festival) a vozy dostaly i nové výfuky. Limitovaná verze ST200, nejsportovnější model v nabídce prvního Mondea pro běžné klienty, nabídla z V6 až 151 kW díky překonstruovanému sání a ostřejším vačkám. Navázala na sportovní ST24 s původním motorem, která přišla těsně po faceliftu. Z klidu zrychlovala na stovku těsně pod osm sekund a jela až 243 km/h.

Nejtypičtějším odstínem kromě stříbrného a velmi vzácného bílého pro ni byla modrá barva Imperial. S tou korespondovalo obložení interiéru i středy (příplatkových) celokožených sedadel. Unikátní byla čtrnáctipaprsková litá kola a spoilery na zádích všech tří karosářských verzí. Nechyběl bodykit se zvýrazněnými prahy a pochopitelně ani řádně tvrdý podvozek. Výkon šestnáctistovky byl v roce 1999 zvýšen na 70 kW, výroba první generace pak definitivně skončila v listopadu 2000.

Supertouring

Mondeo nemělo soutěžní verzi, protože bylo příliš velké, na rychlostních zkouškách se proháněly slavné okřídlené a přece jen kompaktnější Escorty RS Cosworth. Velkých úspěchů ale dosáhlo v závodech cestovních vozů tehdy velmi populární dvoulitrové kategorie Superturismo. V sezónách 1993-1995 vypsala FIA oficiální „Světový pohár cestovních vozů“. Jednalo se vždy o jediný závod a nikoli klasickou sérii, první dva ročníky na Monze, respektive v Doningtonu vyhrál Novozélanďan Paul Radisich právě za volantem Mondea. Skvělý Švýcar Alain Menu se žlutomodrým továrním vozem dobyl prestižní titul britského mistra ještě v roce 2000.

Contour a Mystique

Na zámořskou kariéru se po více než dvou dekádách trochu zapomnělo. Ford zde nabízel dva modely: Contour pod vlastní značkou, luxusní verze Mercury se jmenovala Mystique. Nahradily řadu Tempo/Topaz. Vyráběl je od srpna 1994 v továrně v Claycomo (stát Missouri) nedaleko Kansas City, výhradně coby sedany. 4,67 m dlouhý Contour měl malou oválnou masku, luxusnější sourozenec pak nízkou chromovanou se světly hluboko protaženými do předních blatníků, dole se ještě nacházela chromovaná lišta. Záď obou modelů dostala koncové reflektory opticky propojené do jednoho pásu. Představily se na autosalonu v New Yorku 1994. Americké verze používaly jen dvoulitrové čtyřválce Zetec s 93 kW a Duratecy V6 2,5 l/127 kW. Čtyřstupňový automat byl překvapivě za příplatek, ve standardu dostali zákazníci pětistupňový manuál.

Faceliftované Contoury z Chicaga 1997 byly podobné svým evropským protějškům, záď zůstala v „americkém“ pojetí i se zasahujícím místem pro registrační značku. Mystique dostaly honosnější masku s blyštivým orámováním a svislými žebry. Důležitý byl příchod verze SVT Contour (1998), severoamerického ekvivalentu Mondea ST200. Ta měla o něco nižší výkon, nejprve 145 a později 149 kW. Dvoulitr také koncem století posílil na 97 kW. Mystique přežil jen do prosince 1999, poptávka firemních klientů si vyžádala prodloužení produkce Contouru až do října 2000.

Opravdu světové

Mondeo se nabízelo opravdu všude po světě, třeba v Brazílii, Japonsku a Austrálii. Ve většině asijských zemí vystřídalo Ford Telstar, dvojče Mazdy 626. Pro místní trh se vyrábělo v jihoafrickém Silvertonu. Tchaj-wanský Ford Lio Ho Motor vyvážel i do kontinentální Číny Mondeo M2000, což byl takový „hybrid“ s evropskou zádí, ale přídí Mercury a emblémy modrého oválu.