Ferrari F50 dodnes stojí ve stínu F40, ale řídí se lépe. A je mnohem exkluzivnější
Exkluzivní supersport Ferrari F50 byl velkolepým dárkem, který si automobilka nadělila k oslavám svého padesátého výročí.
Ve Ferrari se nikdy nebáli oslavovat ve velkém stylu, a když v roce 1987 vzdávali hold čtyřiceti letům automobilky, přivedli na svět legendární Ferrari F40. Enzo Ferrari jej nechal vyvinout jako své sbohem automobilovému světu a jeho duchovního nástupce se bohužel nedožil. Ten se narodil už dva roky před očekávaným termínem a ač se o tom moc často nemluví, z řidičského hlediska je údajně mnohem lepší.
Ferrari F50, duchovní nástupce kultovního Ferrari F40, se oficiálně představil už v roce 1995. Bylo tomu o dva roky dříve, než slavná italská továrna oslavovala padesáté výročí svého založení v roce 1947, a inženýři se při vývoji inspirovali závodním monopostem Ferrari 641, se kterým v sezoně 1990 závodil francouzský jezdec Alain Prost.
Technickým základem Ferrari F50 byl atmosférický 4,7litrový benzinový vidlicový dvanáctiválec F130B, který vycházel ze závodního 3,5litrového dvanáctiválce speciálu pro formuli 1. Tenhle motor kombinující slitiny hliníku, titan i litinu s výfukem z nerezové oceli a sáním z uhlíkových vláken měl úhel rozevření válců 65°, vážil 198 kilogramů a vyvinul maximální výkon 382 kW (519 koní) a točivý moment až 471 newtonmetrů.
Dnes už to nejsou dechberoucí parametry, ale v polovině devadesátých let bylo Ferrari F50 brutálně výkonným supersportem, který byl výrazně silnější než předchozí Ferrari F40. Bohužel, hlavně vzhledem k obrovskému kultu předchůdce, se tenhle počin nikdy nedočkal tak velkého obdivu. Z dobových i dnešních srovnávacích testů je však zřejmé, že s tímhle supersportem se svezete mnohem lépe.
Vzpomínám si, jak jsem před lety četl srovnávací test britského magazínu Evo s ferrari 288 GTO, F40, F50 a Enzo, v němž se právě F50 stala vítězem. Díky čemu? Téměř všem zúčastněným se líbilo, jak jezdila po britských okreskách. Jak atmosférický dvanáctiválec reagoval na plyn a jak silnou porci vzrušení uměl přenést do řidiče. Legendární F40 naopak propadla hlavně kvůli dlouhé prodlevě turbodmychadel s nutností trochu víc předvídat.
A i na dnešní poměry je Ferrari F50 rychlým supersportem – akceleraci z 0 na 100 km/h zvládne za 3,7 sekundy, stošedesátkou jede po 6 sekundách a maximální rychlost dosahuje 328 km/h. Na Fioranu, testovacím okruhu Ferrari kousek od Maranella, má čas 1:27.000 a je tedy stejně rychlé jako osmiválcové Ferrari F430 z roku 2004.
Ferrari F50 se vyrábělo v letech 1995 až 1997 je výrazně exkluzivnější než Ferrari F40 – vyrobilo se jej jen 349 kusů, zatímco předchůdce vznikl v počtu 1235 aut. Nejčastější barva byla červená Rosso Corsa s 302 kusy a následovaly žlutá Giallo Modena s 31 kusy, tmavě červená Rosso Barchetta s 8 kusy, stříbrná Argento Nürburgring se 4 kusy a černá Nero Daytona s dalšími 4 kusy.
