Fiat Punto slaví 30 let. Turínská tečka se dočkala tří generací
Fiat Punto debutoval před třemi dekádami a na výrobních linkách strávil celé čtvrtstoletí. Ve trojici různých podob. A byl více než úspěšný, nejen obchodně.
Punto znamenalo pro Fiat významný přelom. Nahradilo Uno, i když ne na všech trzích, předchůdce se přesunul do Polska a v Brazílii se vyráběl až do roku 2013. Výsledek projektu 176 se představil novinářům 31. srpna 1993 ve slavné továrně Lingotto v Turíně, přičemž první fotografie se v odborném tisku objevily už v květnu. Bývalý závod Fiatu proslul testovací dráhou na střeše. Veřejnost novinku poprvé mohla vidět 7. září na frankfurtské IAA. Jméno bylo zvoleno jednoduše, znamená tečku či bod.
Oproti neskutečně oblíbenému Unu však Punto nabídlo mnohem modernější tvary a hlavně výrazný a originální stylistický prvek: koncová světla v zadních sloupcích. Design měl na svědomí Giorgetto Giugiaro a náramně se mu povedl, auto dodnes příliš nezestárlo. Zajímavý byl i podlouhlý vstup vzduchu v předním nárazníku nad prostorem pro registrační značku.
Pro výrobu Punta byla v letech 1991-1993 postavena nová továrna poblíž San Nicola, 18 kilometrů od Melfi v jihoitalské provincii Potenza. V okolí bychom mnoho jiných průmyslových areálů nenašli. Továrnu o rozloze téměř 1,9 milionu m2 navrhl architekt Marco Visconti. Stavba spolykala většinu z rozpočtu 5,6 bilionu lir, který Fiat na nový model vyčlenil. Výroba se zde rozběhla v říjnu 1993. Později se vozidla montovala také v turínském Mirafiori a sicilském Termini Imerese nedaleko Palerma. První Punta určená pro úvodní prezentaci ale nevznikla na jihu Itálie, potažmo dokonce na Sicílii, ale v Turíně. Zrodila se zde v červenci 1993.
Hned od počátku byl moderní malý fiat k mání ve dvou karosářských variantách: hatchbacky měly tři a pět dveří. K tomu je třeba připočítat šestici motorů, taktéž šestici výbav ((S, ED, SX, 6 Speed, ELX a GT) a čtrnáct barev karoserie. Na délku měřil 3760 mm, do šířky 1620 a na výšku 1450 mm. Rozvor činil 2450 mm a místa uvnitř bylo na auto této třídy dost – více než v Unu, které ve své době rovněž vynikalo. Zavazadelník měl základní objem 275 litrů, když to dvoučlenné posádce nestačilo, mohla sklopit zadní sedačky – a pak vznikla dodávka s maximálními 1080 litry pro náklad. První Punto bylo ještě lehké, vážilo i pod 850 kg.
A oněch šest motorů? Základní zážehový čtyřválec 1.1 Fire (1108 cm3) měl 40 kW (54 k) a poháněl Punto 55, Fiat tehdy ještě používal pro označování většiny verzí zaokrouhlený výkon v koňských silách. Punto 60 mělo vpředu pod kapotou dvanáctistovku (1242 cm3) se 43 kW (58 k). Verze 75 se chlubila motorem 1,2 l s 54 kW (73 k), „devadesátku“ rozpohybovala šestnáctistovka (1581 cm3) s 65 kW (88 k). Čtrnáctistovka nechyběla, byla však určena výhradně pro Punto GT, Měla přesný objem 1372 cm3, dostala turbo a mezichladič stlačeného vzduchu. Výsledek? 98 kW (133 k). Tahle porce si vyžádala montáž kotoučů na všechna čtyři kola, dopředu pak s vnitřním chlazením. Příznivci nafty se mohli spolehnout na turbodiesel 1,7 l (1698 cm3). Punto TD nabídlo 51 kW (69 k) s oxidačním katalyzátorem a o kilowatt více bez něj, Obyčejné verze měly kotouče jen vpředu, vzadu jim stačily bubny. Zavěšení se spoléhalo na přední vzpěry McPherson a zadní vlečenou nápravu.
Od čtyřiadevadesátého vyráběl Bertone fešácký kabriolet s klasickou plátěnou střechou. Tuto karosářskou variantu pochopitelně studio samo navrhlo. Svislá zadní světla sice postrádala, ale jinak jí to slušelo opravdu náramně. Kabriolet debutoval jako 60 S s benzinovou dvanáctistovkou a 90 ELX s šestnáctistovkou. Výkonnější a dražší verze s vyšší výbavou měla střechu ovládanou elektricky, slabší a levnější se musela obejít bez tohoto komfortního prvku, který usnadňoval obsluhu.
Fiat představil v průběhu let spoustu různých variant. Verze HSD dbala na bezpečnost, měla airbag a ABS. Vyráběla se i Selecta (jako Punto 60) s plynule měnitelnou převodovkou ECVT. V dubnu 1994 debutovalo Punto D s atmosférickým naftovým motorem 1,7 l o 42 kW (57 k). Z jiného soudku byl Sporting (1995) s krátce odstupňovanou převodovkou spřaženou se zážehovou šestnáctistovkou. Zmíněná šestistupňová manuální se dodávala od května 1995 překvapivě k základní motorizaci. V červnu 1995 posílila zážehová dvanáctistovka v Puntu 60 na 44 kW (60 k).
Důležitým mezníkem v životopisu první generace byl také zisk prestižního titulu evropského Automobilu roku. Vzhledem k pozdnímu debutu soutěžilo až v ročníku 1995, konkurenci při volbě motoristických novinářů však nenašlo. Chválu na něj pěli všichni. I zákazníci – v letech 1994-1997 se stalo nejprodávanějším novým autem v Evropě a po celou první dekádu produkce – tedy částečně i s následující generací – bylo nejoblíbenějším vozem starého kontinentu v segmentu B, jinak malých vozů. Také doma v Itálii se prodávalo jako teplé housky na krámě. Od září 1996 se dodávalo i Punto 1.7 TD 60 se 46 kW (63 k).
Facelift (1997) byl opravdu kosmetického rázu, přibyly další barvy karoserie v kombinaci s novým čalouněním, jen tady měli zákazníci 29 různých možností. Důležitější technickou změnu byl debut nového čtyřventilového benzinového motoru 1.2 Fire s 63 kW (86 k), představil se v květnu na autosalonu v Barceloně. Výkon ostrého GT mírně poklesl, na 96 kW (131 k). I když bylo pořád pekelně rychlé, bez potíží dosáhlo 200 km/h, legendou se jako Uno Turbo nestalo. V roce 1998 byly změněny výbavy aktualizovaného kabrioletu na Sole, Star a Stile. Ten vydržel v produkci déle než hatchbacky, rozloučil se až v červnu 2000.
Obrovský obchodní úspěch dokazuje 3,4 milionu vyrobených kusů. Kromě tří zmíněných italských továren se část z tohoto počtu zrodila i v polských Tychách. Limitovaných edic se zvláštní výbavou bylo nepočítaně, na bázi prvního Punta vzniklo i několik velmi zajímavých studií.
Druhá generace
Druhá generace Punta byla představena k významnému jubileu, v roce 1999 slavil Fiat století. Předchůdce jí předal štafetu oficiálně 11. července při premiéře ve velkém stylu. Gianni Agnelli právě tehdy pronesl vzletnou větu: „Punto nevzniklo za tři roky, ale je syntézou stoleté práce“. Debut byl působivý. První oficiální snímky Fiat vypustil už v květnu.
Projekt 188 dostalo na starosti firemní Centro Stile. Druhá generace vyznávala hranatější linie. Zatímco třídveřový model vypadal hodně originálně, až agresivně a byl určen pro sportuchtivé zákazníky, o pětidveřovém se to rozhodně říci nedalo. Eleganci předchůdce postrádal. Druhé Punto dosáhlo hranice 3800 mm, bylo 1600 mm široké a 1480 mm vysoké. Kabriolet chyběl, otevřený prototyp Pininfarina Wish s pevnou skládací střechou se v sérii neobjevil.
Místa a pohodlí ale nabídlo na svou kategorii dost, i tři dospělí se dozadu vešli. Koeficient prostornosti 86,4 % dokazoval, že drtivá většina náležela posádce, zbytek připadl pohonnému ústrojí. Celkový objem vozu, což je zajímavá hodnota, činil skoro 3 m3. Na základních 297 litrů zavazadelníku také soupeři ve třídě marně hledali odpověď. Komfort na palubě dále vylepšovala zvuková izolace, na které se zapracovalo. Luxusní výbava ELX nabídla 26 odkládacích míst a přihrádek. Občas si člověk ani nepamatoval, kam co schoval...
Nabídka na počátku kariéry zahrnovala 23 verzí s pěti motory. Dvouventilová zážehová dvanáctistovka (stále s objemem přes 1,24 l) nabídla 44 kW (60 k), čtyřventilová pak 59 kW (80 k). Vrcholem se stala osmnáctistovka (1747 cm3) s 96 kW (131 k) pro sportovní třídveřový HGT. Ta poskytovala dostatek točivého momentu už při nízkých otáčkách, byla pružná, jela, přitom vynikala tichostí a spotřeba peněženky majitelů nezruinovala. Šetřílkové ale zvolili naftové verze. Slabší diesel 1,9 litru (1910 cm3) měl 44 kW (60 k), nízký výkon prozrazoval absenci turbodmychadla. Druhá jednotka však už nesla písmena JTD – šlo o moderní common-railový turbodiesel s 59 kW (80 k). Fiat je uvedl do třídy malých vozů.
Druhá generace přivedla také elektronický řízenou převodovku Speedgear pro Sporting, která mohla pracovat samočinně, popřípadě umožňovala postupné (sekvenční) řazení. Elektrický posilovač Dualdrive měl na palubní desce tlačítko City, které otáčení volantem ještě usnadňovalo. Možná až moc. Řidič s ním mohl pracovat doslova jedním prstem, což zlehčovalo ovládání při nízkých rychlostech nejen ve městě, ale zpětná vazba od kol chyběla. Rekonstrukcí ale prošlo zadní zavěšení s torzními nosníky. Rozvor se mimochodem natáhl o centimetr. Výkonná a tichá klimatizace dokázala rychle odmrazovat skla.
V květnu 2003 došlo k radikální modernizaci s hlavními změnami na přídi. Ta byla nyní kulatější s novou maskou chladiče a zvětšenými hlavními světly, pro tří- i pětidveřové hatchbacky stejná. Ubrala autům na vzhledové agresivitě. Své výsadní postavení mezi malými vozy v Evropě však Punto postupně ztrácelo. Přitom do roku 2002 si zákazníci jen na starém kontinentu každý rok koupili kolem půl milionu vozů.
Počet verzí modernizovaného Punta už přesáhl čtyřicítku. Dvouventilové a čtyřventilové motory 1,2 l doplnila jednotka 1.4 16v (1368 cm3) se 70 kW (95 k) a stále zůstávala i benzinová osmnáctistovka. Mělo také pod kapotou common-railové turbodiesely druhé generace: malý 1.3 Multijet (1248 cm3) se čtyřventilovou technikou a 51 kW (69 k) a dvouventilový 1.9 Multijet se 74 kW (101 k). Starší 1.9 JTD v portfoliu zůstal, už od září 2001 měl 63 kW (86 k). Existovala i dvoupalivová verze zážehového motoru 1.2 8v na benzin a CNG, při provozu na plyn ale dávala jen 38 kW (52 k).
Stále přežíval Speedgear, přišel samočinný Dualogic. Přímo řazené převodovky měly pět i šest stupňů Samočinná klimatizace mohla být dokonce dvouzónová. Stupňů výbavy bylo osm: Actual, Active, Sound, Dynamic, Class, Emotion a vrcholné Sporting a výše vzpomínaná HGT, Klientela mohla vybírat ze 13 barev karoserie a mezi dvěma barevnými provedeními vnitřku.
Bezpečnostní výbava obsahovala ABS, ESP, asistent rozjezdu do kopce, kontrolu trakce, protismyk a tempomat, i když záleželo na verzi. Čtyři hvězdičky z bariérového testu Euro NCAP byly více než slušným hodnocením. Informační systém Connect doplnil satelitní navigaci, audio už umělo kromě CD přehrávat i MP3, měnič na stříbrné kotoučky se dal zamontovat do palubní desky.
Druhé Punto skončilo svou aktivní kariéru v Itálii v listopadu 2010. Po příchodu nástupce získalo na některých trzích včetně českého doplňkové označení Classic. Krátce se vyrábělo v licenci jako Zastava 10 v srbském Kragujevaci, stalo se tak posledním modelem i u nás velmi známé značky. Fiat získal továrnu na podzim 2008, v březnu 2009 zde produkci obnovil pod svým jménem. V polovině roku 2011 ji byl nucen zastavit, ale v roce 2013 se nakrátko rozběhla znovu, než byla definitivně ukončena.
Grande Punto, Evo a... Punto
Třetí generace alias projekt 199 nesla v roce 2005 přídomek Grande, protože byla opravdu velká. Přerostla čtyřmetrovou hranici a vzdálila se tak většině soupeřů ve třídě malých vozů. Cílem bylo se odklonit od vozů segmentu B a nahlédnout do toho vyššího. Byla 4030 mm dlouhá, 1680 mm široká a 1490 mm vysoká. Tvary dostal na starost Italdesign-Giugiaro a popral se s nimi se ctí. Hlavně na přídi, která připomínala soudobá maserati. Koncová světla zůstala v zadních sloupcích, ale už jen kolem okna, nebyla protažena dolů. Firemní Centro Stile zůstalo nicméně v kontaktu a na designu spolupracovalo. Grande Punto debutovalo přímo v Turíně v září 2005.
Rozvor narostl na 2510 mm. Nárůst rozměrů se neobešel bez zvýšení hmotnosti, ta začínala nad tunou, na 1040 kg, ve srovnání s druhou generací tak ta třetí přibrala skoro dva metráky, konkrétně 180 kg. V testu Euro NCAP ovšem získala pět hvězdiček. Motory splňovaly emisní normu Euro 4. Základní benzinová dvouventilová dvanáctistovka nabídla 48 kW (65 k), doplnila ji nová čtrnáctistovka, taktéž s dvouventilovou technikou a 57 kW (77 k), čtyřventil měl stále 70 kW (95 k).
Paleta turbodieselů začínala jednotkou 1.3 Multijet JTD 16v 55 kW (75 k). Nová verze téhož motoru s proměnnou geometrií lopatek turbodmychadla měla 66 kW (90 k). Větší dvouventilové Multijety 1.9 se chlubily 88 kW (120 k), respektive 96 kW (131 k). Zážehové 1.4 8v a turbodiesely 1.3 měly i exportní verze s redukovanou silou. Velkou novinkou června 2007 se stal zážehový 1.4 T-Jet s 88 kW (120 k), v září 2008 přišel taktéž stodvacetikoňový naftový 1.6 Multijet 16v (1598 cm3).
První facelift přišel na konci září 2009. Z Grande Punta se stalo Punto Evo. Marketingové hrátky se jmény doprovázela efektní prezentace mezinárodním médiím na letadlové lodi Cavour. Modernizaci vzhledu s chromovanou lištou na přídi však většina odborné i laické veřejnosti přijala s rozpaky. To ale nic nemění na faktu, že „evoluce“ přinesla i další významné novinky. Divize FPT (Fiat Powertrain Technologies) se postarala o druhou generaci naftových motorů 1.3 Multijet a nový zážehový 1.4 Multiair. Multijety se vyráběly ve verzích s 55 kW (75 k) a 70 kW (95 k), po roce přišla i prostřední varianta s 63 kW (86 k). Zážehový Multiair dával bez turba 77 kW (105 k), s ním pak 99 kW (135 k). Výkon benzinového osmiventilového čtyřválce 1,24 l se v listopadu 2010 zvedl na 51 kW (69 k). Dvoupalivové pohonné jednotky 1.4 8v s 57 kW (77 k) spalovaly CNG i LPG. Standardně se montovalo sedm airbagů včetně kolenního.
V lednu 2012 byl zkrácen název zpátky na Punto a vzhled se vrátil takřka k původnímu z poloviny předešlé dekády, posun zpátky k eleganci křížené s dynamikou vcelku potěšil. Vozy se dočkaly infotainmentu Blue&Me a nástrojů eco:Drive pro snížení spotřeby paliva. Portfolio motorů otevíral nový benzinový dvouválec 0.9 Twinair s turbem a 875 cm3 ve výkonových verzích 62 kW (84 k), respektive 77 kW (105 k). Čtyřválce 1.4 Fire pokračovaly dál, Fiat se v jejich případě vyjma benzinu stále spoléhal na „alternativní“ zkapalněná plynná paliva. V nabídce nechyběl ani čtyřventilový motor 1.4 Multiair, přežil však jen do závěru roku 2013. Oblíbené turbodiesely 1.3 Multijet byly k mání i se 62 kW (84 k).
Grande Punto S2000 bylo úspěšným soutěžním speciálem. Dva tituly italského (Paolo Andreucci 2006, Giandomenico Basso 2007) a jeden španělského (Miguel Ángel Fuster 2007) mistra doprovázely ty mezinárodní. Jezdci s těmito vozy opanovali šampionát International Rally Challenge, tedy IRC, první ročník 2006 se jel ještě pod tímto názvem, vyhrál Basso. A dokonce čtyřikrát mistrovství starého kontinentu, konkrétně v letech 2006 a 2009-2011 nepřetržitě. Dva triumfy si připsal na konto znovu Basso, další dvojici pak Luca Rossetti. Od roku 2008 ovšem nahradilo emblém Fiatu logo štíra, Turín se rozhodl vzkřísit legendární značku Abarth, už nejen jako výrobce a dodavatele tuningových dílů pro předchozí generace.
Speciály specifikace S2000 měly nepřeplňovaný dvoulitrový motor (1997 cm3), pohon všech kol, samosvorný diferenciál a vpředu uloženou šestistupňovou sekvenční převodovku. Punto Rally včetně verze Super1600 jezdilo už v předchozí generaci, mezinárodních vavřínů však nedosáhlo. Prodejní abarthy poháněly postupně turbomotory 1.4 T-Jet a Multiair se 114 (155 k), 120 kW (163 k) a 132 kW (179 k), dodávaly se „supersportovní“ kity. Vzhled se měnil dle výše popsaných modernizací.
Punto třetí generace se kromě Melfi a Mirafiori vyrábělo i v brazilském Betimu a indické Púně. Mimoevropské verze nesly kód projektu 310. Indické Punto Evo mělo od roku 2014 zcela odlišnou příď. Drsňácká Avventura s náhradním kolem na zádi zůstala vyhrazena tamnímu trhu, stejně jako umírněnější oplastovaný Urban Cross do městské džungle.
Životopis Punta se uzavřel 18. srpna 2018, kdy brány továrny v Melfi opustil poslední exemplář. Třetí generace tedy vydržela nepřetržitě nejdéle, celých třináct let. Celková produkce přesáhla 9 milionů aut. To za čtvrtstoletí aktivní kariéry není vůbec málo.
Zdroje: Stellantis Heritage Communications, Wikipedia, Auto World Press
Foto: Fiat
Škoda
Volkswagen
Cupra
Mercedes-Benz
Ford
BMW
Audi
Opel
Renault
Toyota
Mazda
Fiat