Historie tříkolek a kapotovaných motocyklů: Ani auto, ani motorka
Před 71 lety zemřel jeden z tvůrců legendárního velorexu František Stránský. Vynálezců, kteří se snažili vytvořit něco mezi autem a motorkou, ale bylo v historii víc. A zkoušeli to na dvou, třech i čtyřech kolech.
Zatímco dnes je motorka spíš jen pro radost a auto slouží hlavně k dopravě, naši předci to měli jinak. Kdo neměl peníze na auto, musel si vystačit s motocyklem. Ne proto, že to byla zábava jezdit s větrem ve vlasech, ale jinak to nešlo. Výrobci si proto lámali hlavu, jak udělat něco mezi. Tedy tak levného jako motorka, ale zároveň pohodlného jako auto.
A tak začala éra všech možných kapotovaných motocyklů, dálníků nebo velorexů. Jako Češi si rádi lechtáme ego, že to všechno byly originální české vynálezy. Jak už to tak bývá, historie je trochu složitější.
Jednostopá auta
V roce 1912 přišel Američan James Scripps Booth z Detroitu s třímístným motocyklem, na kterém pracoval od roku 1908. Vpředu seděl řidič, za ním bylo v karosovaném stroji místo pro další dva pasažéry. Pohon obstarával osmiválcový vidlicový motor o obsahu 6309 cm3, který dával výkon 33 kW. Při stání nebo pomalých rychlostech zajišťovala stabilitu malá pomocná kolečka. Scripps Booth vyrobil jeden jediný kus. Ten se naštěstí dodnes dochoval ve sbírkách Detroitského historického muzea.
Stejný koncept, tedy jednostopé vozidlo s pomocnými kolečky, které se dočasně mění na třístopé, vyzkoušelo v minulosti víc vynálezců. Už v roce 1914 se takový pokus uskutečnil taky na území dnešní ČR, a to v Liberci. Dálník značky Balier-Schäfer měl čtyřválec o výkonu 13 kW. Uvezl dvě osoby, které seděly za sebou, a měl být využitelný jak pro běžnou dopravu, tak i pro sport a taky armádu. Informací o tomto vynálezu není mnoho, vlastně jen jedna reportáž v německém časopise Gartenlaube, který vycházel v Lipsku.
O moc víc se neví ani o stroji, který měl v tom samém roce, tedy 1914, vzniknout v americkém New Yorku.
Roku 1917 začíná v Indianapolisu v USA prodej dálníků značky Moore. Jezdí 144 km/h, mají třístupňovou převodovku, výkon motoru 16 kW a stejně jako předchozí pokusy ostatních vynálezců kardan. Moore byl zřejmě prvním dálníkem na světě, který bylo možné si koupit. Zájem asi nebyl nijak velký, společnost totiž zkrachovala v roce svého založení.
Komerčních úspěchů dosahují dálníky až ve 20. letech 20. století. Nejúspěšnější je německá značka Mauser. Pokud si říkáte, že to je přece značka zbraní používaných německou armádou, tak máte pravdu. Ale tak jako řada jiných výrobců zbraní, třeba Škoda, Janeček a Walter, Simson nebo další, i Mauser zkoušel vyrábět dopravní prostředky. A šlo mu to dobře. Jeho Einspurwagen se vyráběl od začátku 20. let až do roku 1929. V Německu Mauserovi na poli dálníků konkurovala firma Atlantic Automobilbau. A konkurenty bychom našli i v dalších zemích. Dálníky dělali taky Francouzi nebo Angličani.
Svou verzi hybridu mezi motorkou a autem vyvíjel v letech 1936 až 1942 taky Čech Jan Anderle, který je u nás považován za vynálezce dálníku.
Ruský segway
Někteří vynálezci se pokoušeli udržet rovnováhu jednostopého auta pomocí gyroskopu. Rus Pjotr Petrovič Šilovskij sestavil v roce 1913 gyrocar. Název je anglický, protože Šilovskij působil v Anglii. Gyrocar jezdil pěkně, ale když zpomalil, spadl. Bez pomocných koleček to nešlo.
V roce 1961 se světu ukázal Ford Gyron. Ani ten nebyl stoprocentně funkční. Životaschopné nebyly ani další pokusy, takže se gyrocar nestal něčím, co by se dalo sériově vyrábět a prodávat běžným řidičům.
Nakonec se ale vozítko, které pracuje s automatickým udržováním rovnováhy, prosadilo. A určitě jste ho už viděli. Jde o výrobky firmy Segway. Ta je na trhu od roku 2001 a nabízí celou řadu osobních dopravníků, které umí samy udržet rovnováhu.
Dalším křížencem mezi autem a motorkou je tzv. cyclecar. Šlo o vozy, které měly tři až čtyři kola, volant a vlastně vše co auto, ale byly velmi malé, často dost úzké a uvezly jen dva nebo tři lidi. Česky bychom mohli mluvit o lidovém voze, rikše nebo předchůdci dnešních microcarů. Kromě snahy o nižší výrobní náklady v porovnání s běžným autem se v některých zemích tato malá vozítka objevovala kvůli daním. Třeba ve Francii byla ve 20. letech roční daň z auta 280 franků, u vozítka do 350 kg ale jen 100 franků. Tak jako před časem byly u nás v oblibě vozy s maximálně litrovým motorem, protože na ně bylo nižší povinné ručení, kupovali naši předci lehčí a menší auta kvůli nižším daním.
Vzhledem k výhodnému zdanění těchto aut ve Francii najdeme nespočet výrobců právě tam. Cyclecary se ale vyráběly i v Československu. Patří mezi ně třeba vůz VAJA z produkce Jana Valeše z Prahy-Kobylis. Některé cyclecary jak u nás, tak ve světě měly jen tři kola. U nás se už od roku 1910 vyráběly tříkolky Walter, ve 20. letech jste si mohli koupit Trimobil Šibrava od Továrny motorových vozidel Jaroslav Šibrava v Praze-Holešovicích.

Na třech kolech
Možná že kolem vynálezců motocyklů profrčel na nějakém svém vynálezu i Jára Cimrman, a když viděl, že se lopotí s něčím, co jezdí na dvou kolech, zeptal se: „A není to málo?“ A tak inspiroval svět k tvorbě tříkolek. I když vlastně už první auta na světě byly právě tříkolky.
A nemyslíme jen Benz Patent Motorwagen číslo 1 z roku 1886. Ten měl jen tři kola stejně jako první samohyb, který jel pomocí síly stroje. Šlo o parní vůz francouzského vynálezce Nicolase Josepha Cugnota z roku 1769. Jeho parovůz měl sloužit k přemisťování děl. Vzhledem ke své špatné manévrovatelnosti se ale praktického využití nedočkal. O moc lépe nedopadl ani vylepšený model z roku 1771. Ten při předváděcí jízdě naboural do zdi kasáren.
Asi nejslavnější českou tříkolkou je bezesporu velorex. Ten vyvinuli na přelomu 40. a 50. let bratři Mojmír a František Stránští z České Třebové. Dcera Františka Stránského Oldřiška Reinhardtová pro Svět motorů loni v létě zavzpomínala, že jako malá jezdila velorexem s rodiči každý týden z České Třebové do skoro 50 kilometrů vzdálené Solnice za dědou a babičkou. „Ze Solnice byli rodiče maminky. Tatínek je měl rád a taky zbožňoval babiččinu kuchyni a hodně masíčka a sádlíčko. Tak jsme tam jezdili každý víkend.“ Do velorexu se vešla celá rodina, rodiče i malá Oldřiška. Když se narodil její mladší bratr, jezdili dokonce ve čtyřech.
Potomci bratrů Stránských a sběratelé „prchajících stanů“ se každý rok v létě sjíždějí do České Třebové. Na hřbitově položí ke hrobům konstruktérů kytice a pak se kolona velorexů vydá kousek za město směrem na Přívrat. Zastaví se u zatáčky, kde 23. ledna 1954 havaroval na namrzlé silnici ve velorexu František Stránský.
Bohužel o dva dny později zemřel. V osudové zatáčce připomíná tuto událost pomník. Pro úplnost dodejme, že bratr Mojmír se dožil 86 let.
Vzhledem k tomu, jak stoupají ceny nových aut, historie se bude možná opakovat. Kdo si nemůže dovolit nové auto, ale nechce jezdit všude na skútru, začíná pátrat po něčem mezi. Třeba tak střední třída přesedne do různých tříkolek, microcarů nebo všelijak kapotovaných motocyklů.
S béčkem na mašinu
Různé hybridy mezi motorkou a tříkolkou či čtyřkolkou dnes výrobci nabízí ne kvůli nižší ceně v porovnání s autem nebo nižším daním, ale kvůli řidičským průkazům. Kdo nemá řidičák skupiny A a ani si ho nechce dělat, a přitom ho láká jízda na mašině, může si koupit či půjčit třeba tříkolku. Loni jsme o problematice řidičáků na tříkolky a o cestě po Evropě na motorce bez velkého áčka psali ve Světě motorů 38/24. Na tříkolce Piaggio MP3 300 jsme vyrazili na výlet přes Alpy.
Pořád k mání
Dálník si můžete koupit i dnes, a to dokonce nový. Stále se vyrábí, v současnosti v Brně. Jako nové už ale koupíte jen elektrické dálníky, které staví firma Peraves. U benzinových se musíte spokojit se staršími kusy. Jejich výroba skončila v roce 2016. Výrobce do nich dával motory BMW.