Lamborghini a geneze supersportů: Od Miury po Aventador
Lamborghini Miura
Za rozhodnutím Ferruccia Lamborghiniho vyrábět sportovní automobily mohla stát ona slavná legenda o nespokojenost s tehdejšími sériovými modely značky Ferrari, ale možná si jen všimnul, že právě například Ferrarimu se podařilo po válce vybudovat prosperující podnik zaměřený pouze na silné silniční stroje.
V každém případe se na počátku šedesátých let pustil do vybudování automobilky na výkonné sportovní vozy a svůj záměr nejprve konzultoval se Soičiro Hondou a také s inženýry automobilky Mercedes-Benz.
Následně k sobě přetáhnul šéfinženýra Maserati Gianpaola Dallaru, kterého doplnili Giotto Bizzarrini, Paolo Stanzani, Ubaldo Sgarzi a role testovacího jezdce se ujal Bob Wallace, který získal své zkušenosti za volanty závodních Maserati a Ferrari.
Právě tito konstruktéři se s malým týmem spolupracovníků pustili do vývoje nových výkonných sportovních vozů a Ferruccio Lamborghini zahájil stavbu podniku vybaveného těmi nejmodernějšími výrobními prostředky.
Výsledkem se stala automobilka, která si rychle vybudovala pověst výrobce jedinečných výkonných vozů. Ty od druhé poloviny šedesátých let až do dnešních dnů patří vždy k tomu nejlepšímu v rámci své třídy a nezřídka ukazují směr i konkurenčním výrobcům.
Lamborghini Miura
Jeden z nejkrásnějších automobilů historie nese jméno Miura, které dostal podle známého chovatele býků určených k býčím zápasům a spojuje techniku značky Miura s jedinečnými liniemi navrženými v designérském studiu Bertone.
V roce 1965 dokončili Dallara a Stanzani návrh podvozku pro nový supersportovní model, v němž byl napříč před zadní nápravou uložen čtyřlitrový vidlicový dvanáctiválec z Lamborghini 400 GT s výkonem zvýšeným na 257 kW (350 k). Tento podvozek byl bez karoserie a beze jména vystaven na turínském autosalonu v listopadu roku 1965.
Vlna zájmu, kterou podvozek zbudil se postarala o pokračování projektu a v březnu roku 1966 se na autosalonu v Ženevě představil kompletní automobil s karoserií od studia Bertone, kde se návrhu nejdříve ujal Giorgetto Giugiaro a po jeho odchodu od Bertoneho pokračoval v práci pětadvacetiletý Marcello Gandini. Oba slavné designéry přitom silně inspiroval tehdy velmi populární Ford GT40.
Zrodilo se Lamborghini Miura, které je dodnes považováno za jednoho z prvních a nejvýznamnějších zakladatelů kategorie supersportů s motorem uprostřed. Ve své původní podobě neslo označení P400, kde P znamenalo umístění motoru za řidičem (Posteriore) a číslice 400 vyjadřovala objem motoru 4,0 litru.
Lamborghini Miura P400 ohromilo prakticky celý svět liniemi své karoserie dlouhé 4360 mm, široké 1760 mm a vysoké 1060 mm. Zároveň přitahovalo pozornost i svou technikou v podobě již zmiňovaného dvanáctiválce ve spojení s pětistupňovou manuální převodovkou a provedením interiéru, kde palubní desce vládly rychloměr s otáčkoměrem v samostatných tubusech, zatímco ostatní přístroje byly umístěny v jejím středu.
První sériový exemplář Miury byl dokončen až rok po slavné premiéře v Ženevě a automobilka se prakticky po celou dobu produkce tohoto jedinečného vozu potýkala s kvalitou výroby. Například vozy mířící do Velké Británie zde často byly ještě před předáním majiteli zbaveny původního nekvalitně provedeného čalounění interiéru, které následně nahradila svou špičkovou prací některá ze zdejších specializovaných společností.
V listopadu 1968 se na turínském autosalonu představila vylepšená Miura P400 S, jejíž dvanáctiválec se pyšnil výkonem zvýšeným na 274 kW (372 k), zatímco karoserie dostala chromované rámečky oken a luxusnější vybavení interiéru s elektrickým ovládáním oken a klimatizací.
Vedle uvedení Miury P400 S se v roce 1968 na autosalonu v Bruselu představil koncept Miura Roadster, za jehož vznikem stálo studio Bertone. Tento vůz se sice do sériové produkce nedostal, ale několik kupé bylo právě díky němu dodatečně přestavěno na roadstery.
Podobný osud jako Roadster měla i Miura P400 Jota z roku 1970, za jejímž vznikem stál Bob Wallace, testovací jezdec Lamborghini, který chtěl vůz přizpůsobit pravidlům FIA pro závodní vozy skupiny J. Výsledkem se stal důkladně odlehčený stroj s hmotností okolo 880 kg a výkonem až 324 kW (440 k), který byl schopen dosahovat rychlosti kolem 300 km. Bohužel tento výjimečný exemplář s širšími blatníky a zapuštěnými světlomety byl již v roce 1971 zničen při nehodě, ale na základech poslední sériové verze Miury vzniklo několik replik značených SV/J.
Posledním stupněm evoluce Miury u automobilky Lamborghini se stalo provedení P400 SV, které bylo představeno na autosalonu v Ženevě v březnu roku 1971. Od svých předchůdců se lišilo širšími blatníky a hlavním poznávacím znamením se stala absence „řas“ kolem hlavních světlometů. Pohonná jednotka této verze nabízela 283 kW (385 k) a bylo možno s ní dosáhnout rychlosti okolo 280 km/h.
Výroba vozů Lamborghini Miura byla ukončena v říjnu roku 1973, když továrnu v Sant’ Agata u Bologny opustila poslední Miura SV. I když tento zakladatel jedinečné linie supersportů s býkem ve znaku odešel ze scény, dal o sobě ještě několikrát vědět.
V roce 1981 se na autosalonu v Ženevě po boku modelů Countach, Jalpa a LM002 objevila Miura SV/J Roadster, která spojovala techniku sériové Miury S se vzhledem verze Jota a odnímatelnou střechou. O vznik tohoto vozu se postarala švýcarská firma Lambomotor AG, dovozce vozů Lamborghini.
Samotná automobilka si Miuru připomněla v roce 2006, kdy pod vedením Waltera de’Silvy vznikla statická studie, která byla moderní interpretací původního vozu.
Lamborghini Countach
Lamborghini Countach
Nástupce Lamborghini Miura se poprvé představil na ženevském autosalonu v roce 1971 v podobě prototypu. Dvoumístný supersport má před zadní nápravou umístěný dvanáctiválec a karoserii od studia Bertone.
Když se Ferruccio Lamborghini začal zabývat otázkou, čím nahradit úspěšný model Miura, zadal svým konstruktérům jasný úkol. Nový sportovní automobil s motorem V12 před zadní nápravou bude mít prostorový rám, hliníkovou karoserii a jeho maximální rychlost se bude blížit magické hranici 320 km/h.
Design karoserie byl zadán studiu Bertone, kde se jej ujal Marcello Gandini a na podvozku začal pracovat Paolo Stanzini, tvůrce nezapomenutelného Maserati Tipo 61 Birdcage. Prototyp Lamborghini Countach se představil na ženevském autosalonu v roce 1971. První zákazník si sériové provedení odvážel v roce 1974 a poslední sériový kus opustil automobilku v roce 1990.
Lamborghini Miura je sice prvním zástupcem své značky s motorem před zadní nápravou, ale Countach se stal zásadním milníkem. Prototyp při své premiéře v roce 1971 ohromil designem, působícím jako z jiné planety a automobilka z něj dodnes vychází. Dveře vyklápěné dopředu a nahoru se staly poznávacím znamením vrcholných Lamborghini stejně jako vidlicový dvanáctiválec podélně uložený před zadní nápravou.
Prototyp Lamborghini Countach LP500 byl vybaven pětilitrovým dvanáctiválcem o výkonu 324 kW (440 k), který ale nebyl díky svým charakteristikám blízkým motorům závodních vozů příliš vhodný pro běžný provoz, což ostatně dokázal, když při testech ve Velké Británii explodoval a zničil první prototyp. Vývojový tým musel nakonec původní provedení kompletně přepracovat, což se projevilo v designu karoserie, interiéru i technice.
Téměř finální podoba sériového Lamborghini Countach LP400 se nakonec představila na březnovém autosalonu v Ženevě v roce 1973 a první vůz opustil výrobní linku v květnu následujícího roku. Od prototyp se produkční provedení odlišovalo na první pohled díky NACA otvorům na bocích a především nahrazením elegantních žaluzií za bočními okny poněkud těžkopádnými krabicemi, z nichž se nakonec stal rovněž jeden z typických rysů tohoto stroje.
Radikální proměna se odehrála i v interiéru, kde futuristickou palubní desku a jednoramenný bezpečnostní volant nahradila tradiční kaplička s kruhovými přístroji a tříramenným sportovním volantem.
Plánovaný pětilitrový dvanáctiválec byl díky své nespolehlivosti nakonec nahrazen spolehlivějším čtyřlitrem z Miury s výkonem 276 kW (375 k) ve spojení s pětistupňovou manuální převodovkou. Sériové Lamborghini Countach LP400 mělo být schopno dosáhnout rychlosti 315 km/h, ale dobové testy uvádí, že se podařilo dosáhnout „jen“ 285 km/h.
Po čtyřech letech výroby se Countach dočkal první výrazné modernizace a v roce 1978 nastoupilo provedení LP400 S, které se od svého předchůdce odlišovalo na první pohled díky lemům rozšiřujícím blatníky, v nichž se ukrývaly nové pneumatiky Pirelli P7 pro vysokovýkonné automobily. Ty se postaraly o důkladnou revizi podvozku a zlepšení jízdních vlastností.
Dalším krokem ve vývoji se stalo zvýšení výkonu motoru, který ve druhé polovině sedmdesátých let začaly emisní normy tlačit dolů směrem k hodnotě 253 kW (244 k). Rok 1982 a autosalon v Ženevě i přesto přinášejí premiéru Lamborghini Countach LP500 S, jehož dvanáctiválec se dočkal zvětšení objemu na 4754 cm3, zatímco výkon se vrátil zpět na hodnotu 276 kW (375 k) uváděnou u verzí z první poloviny sedmdesátých let. Vedle motoru se úprav dočkala i převodovka, elektronika a podvozek. Maximální rychlost byla nyní 288 km/h, jíž bylo skutečně možné dosáhnout.
Pouhé tři roku po uvedení LP500 S, nabízeného na severoamerickém trhu pod označením LP5000 S, se opět v Ženevě představuje Lamborghini Countach 500 QV s motorem o objemu 5167 cm3 vybaveným čtyřventilovou technikou a disponujícím výkonem 335 kW (455 k). Nová verze je přímou odpovědí na Ferrari Testarossa, které se představilo v roce 1984 a s novým motorem je toto Lamborghini schopno dosáhnout rychlosti 292 km/h při splnění všech tehdejších emisních norem na důležitém severoamerickém i evropském trhu.
Vrcholem vývoje typu Countach se v roce 1988 stal model Countach Anniversary, postavený na oslavu 25. výročí založení automobilky Lamborghini. Vůz byl mechanicky identický s modelem 500 QV, ale na karoserii došlo k řadě změn, hlavně v oblasti vstupů vzduchu do motoru a prahů. Pro řadu fanoušků je tento model, za jehož stylistickými úpravami stojí Horacio Pagani nejméně přitažlivý, ale zákazníci to viděli jinak a s téměř 660 prodanými exempláři je to obchodně nejúspěšnější Countach.
Lamborghini Diablo
Lamborghini Diablo
Vývoj nástupce Lamborghini Countach se rozběhl v polovině osmdesátých let a jeho výsledkem se stal zcela nový model, zachovávající koncepci svého předchůdce spolu se specifickým způsobem otevírání dveří.
Lamborghini Diablo se poprvé představilo 20. ledna 1990 v hotelu Paříž v Monte Carlu a veřejnost se s novinkou mohla seznámit ve stejném roce na březnovém autosalonu v Ženevě.
Podobně jako v případě předchozích dvou modelů je pod liniemi Lamborghini pro devadesátá léta podepsán Marcello Gandini, i když jeho původní práce byla upravena návrháři koncernu Chrysler, pod jehož křídla italská automobilka zamířila ve druhé polovině osmdesátých let.
Pod uhlazenými liniemi Diabla se ukrývá příhradový rám z ocelových trubek vyztužený deskami z karbonových vláken a především dvanáctiválcový motor o objemu 5,7 litru s výkonem 362 kW (492 k). Prostřednictvím pětistupňové převodovky umístěné vpředu před motorem byla roztáčena kola zadní nápravy.
Lamborghini Diablo rozhodně nebylo s celkovou délkou 4470 mm a hmotností 1650 kg bez náplní žádným drobečkem, ale to mu nijak nebránilo v akceleraci z 0 na 100 km/h za 4,1 s a dosažení maximální rychlosti 325 km/h.
Rok 1993 přinesl pro supersporty značky Lamborghini zásadní zlom. Autosalon v Ženevě se stal místem světové premiéry modelu Diablo VT s pohonem všech kol. Novinka dostala viskózní spojku, mezinápravový diferenciál a na kola přední nápravy putovalo 15 % točivého momentu.
Na rozdíl od jiných automobilů nebylo možné pohon přední nápravy vypnout a dobové testy označovaly Diablo VT za dosud nejlépe ovladatelné Lamborghini. Kromě pohonu všech kol se tento model mohl pochlubit i výkonnějším brzdovým systémem Brembo, posilovačem řízení a spojkou, kterou ovládli i jedinci s poněkud křehčí tělesnou konstitucí.
Po Diablu VT následovala doslova smršť dalších verzí. První přišla speciální edice k třicátému výročí firmy označená jako SE 30, která disponovala výkonem 386 kW (525 k), hmotností sníženou o 125 kg, výkonnějším brzdovým systémem, novým nastavením podvozku a upraveným designem karoserie pro zlepšení chlazení brzd i motoru a také pro zvýšení aerodynamického přítlaku.
Vedle pohonu všech kol nabídlo Diablo jako první dvanáctiválcový supersport své značky i sériové provedení s odnímatelnou střechou. Prototyp roadsteru se sice představil v roce 1992 v Ženevě a i když jeho velmi nízké čelní sklo vypadalo svůdně, nepůsobil dojmem, že bude ideální do běžného provozu.
Sériový model Diablo Roadster VT s výrazně konvečnějším vzhledem je naopak tak trochu jako Targa a má odnímatelný střešní díl o hmotnosti 7,5 kg. Premiéra tohoto vozu, který se s rychlostí 325 km/h a akcelerací z 0 na 100 km/h za 4,0 s, stal nejrychlejším sériově vyráběným automobilem se odehrála na podzimním autosalonu v Bologni v roce 1995.
V letech 1994 a 1995 vyjela z bran automobilky trojice firemních závodních speciálů Lamborghini Diablo Jota, které následovala dvanáctikusová série pro zákazníky. Tento model byl extrémní variantou provedení SE 30 s řadou kompozitových dílů, dvojicí velkých nasávacích otvorů nad motorovým prostorem a výkonem zvýšeným na 434 kW (590 k).
Na ženevském autosalonu v roce 1996 mělo premiéru Lamborghini Diablo SV. Od běžné verze se stejně jako Jota lišilo na první pohled díky dvojici vstupů vzduchu nad motorem a nová byla litá kola, jinak tvarované křídlo na zádi a především výklopné světlomety byly poprvé nahrazeny pevnými pod čirým překrytem. V interiéru byla nová palubní deska, v níž se poprvé ukrýval i airbag pro spolujezdce.
Podobně jako jubilejní verze SE 30 je i Diablo SV oproti modelu VT lehčí a to o 46 kg. Podvozek nabídl tvrdší odpružení a další vylepšení brzdového systému. Součástí výbavy byl i systém ABS. Úpravy provedené na motoru přinesly zvýšení výkonu na 380 kW (516 k).
Pouze pro závodní okruhy, resp. pro značkový pohár nazvaný podle švýcarského sponzora Philippe Charriol Supersport Trophy bylo připraveno ostré závodní Diablo SV-R s výkonem okolo 397 kW (540 k). Značkového poháru se v roce 1996 účastnilo celkem 27 vozů.
Pod lupou: Lamborghini Diablo – Mezi minulostí a budoucností
Automobilka Lamborghini byla od roku 1987 majetkem koncernu Chrysler. Od něj zamířila v roce 1994 pod křídla mezinárodního holdingu MegaTech se sídlem na Bermudách. Ten sdružoval významné indonéské investory v čele se synem prezidenta Suharta. V roce 1998 se Lamborghini stalo součástí portfolia koncernu Volkswagen.
Nástup německého koncernu pocítila veřejnost již v roce 1999, kdy došlo k faceliftu v té době nabízených verzí Diablo VT, Diablo VT Roadster a Diablo SV. V rámci modernizace byl přepracován interiér a největší změnou na exteriéru se stalo použití pevných světlometů i pro verze VT. V oblasti techniky došlo na nové variabilní časování ventilů a mimo jiné se stalo standardem pro všechny verze ABS.
Rok 1999 přinesl i ostrou verzi Diablo GT odvozenou od závodního provedení GT2, jezdícího svůj šampionát jako předzávod mistrovství F1. V zádi tohoto modelu pracoval dvanáctiválec s objemem zvýšeným na 6,0 litru a výkonem 429 kW (583 k). Kupé o hmotnosti 1460 kg mělo být labutí písní Diablo, čemuž měla odpovídat omezená série 80 vozů i extrémní jízdní výkony v podobě akcelerace z 0 na 100 km/h za 3,8 s a maximální rychlosti 338 km/h.
Obrovský zájem o Diablo GT vedl k tomu, že půl roku po předvedení Diabla GT, se na podzim roku 1999 objevilo na Boloňské Motor Show Lamborghini Diablo GTR a zájemci se mohli poprat o třicet opravdu exkluzivních kupé. Diablo GTR s výkonem 440 kW (598 k) přímo vycházelo z předchozí verze GT.
Opožděný příchod nástupcem prodloužil život Diablu a to se v roce 2000 dočkalo nové verze 6,0 VT s výkonem 410 kW (557 k) a uhlazeným designem. Historie Lamborghini Diablo se uzavřela v září roku 2001, kdy jej nahradil model Murciélago.
Lamborghini Murciélago
Lamborghini Murciélago
Lamborghini Murciélago se představilo na podzim roku 2001 a stalo se prvním modelem, který vznikl po převzetí italské automobilky německým koncernem Volkswagen. Za návrh designu byl tentokrát zodpovědný Luc Donckerwolke, který byl v letech 1998-2005 šéfdesignérem Lamborghini.
Jméno Murciélago pochází, jak je u automobilky zvykem, ze světa býčích zápasů – býk tohoto jména se proslavil v roce 1879, když v aréně přežil 28 zásahů mečem.
Novinka pro první desetiletí jednadvacátého století zachovala všechny podstatné parametry svých předchůdců, tedy nízkou linii střechy, dveře otevírané směrem vzhůru a uspořádání pohonu s motorem V12 uprostřed a pohonem všech kol. První generace měla agregát o objemu 6,2 litru a výkonu 426 kW (580 k). Zpočátku byla k dispozici jen manuální převodovka, od roku 2005 byla na výběr i sekvenční pojmenovaná e-gear.
V roce 2003 se představila padesátikusové série Murciélago 40th Anniversary, která připomněla výročí založení automobilky. O rok později nabídku trvale obohatilo Murciélago Roadster, které na rozdíl od předchozího Diabla s otevřenou karoserií nemělo pevný odnímatelný díl střechy, ale skládací plátěnou stříšku.
Na ženevském autosalonu v roce 2006 se představilo modernizované Murciélago s přívlastkem LP640. Zkratka jako u starších Lamborghini označuje uložení motoru podélně před zadní nápravou (longitudinale posteriore) a výkon nové pohonné jednotky. Atmosférický vidlicový dvanáctiválec poskytoval z objemu 6,5 litru 471 kW (640 k). Kromě toho model dostal přepracovaný podvozek a lehce se změnil i design předního nárazníku nebo grafika zadních světel.
Na premiéru Murciélaga LP640 navázala automobilka ve stejném roce na autosalonu v Paříži uvedením edice dvaceti vozu Versace, jejichž finální provedení, kombinující bílou a černou na karoserii i v interiéru měla na svědomí světoznámá módní značka.
Podzim roku 2006 pak na autosalonu v Los Angeles přinesl premiéru modelu Murciélago LP640 Roadster. Ten samozřejmě sdílel techniku i většinu stylistických úprav s již dříve představenou uzavřenou verzí, ale stále zůstával věrný nouzové stříšce původního provedení, s níž nesměl jet rychleji než 170 km/h, přestože bez ní byl schopen se rozjet až na 325 km/h.
Murciélago LP640 se také stalo základem pro exklusivní modely Reventón a Reventón Roadster, které se pyšnily svébytným designem a vznikly ve dvou dvacetikusových sériích v letech 2007 a 2009.
V závěru kariéry přišla v roce 2009 varianta LP670-4 Super Veloce. S výkonem zvýšeným na 670 koní (493 kW) a odlehčením o 100 kg se stala nejrychlejším provedením modelové řady. Zrychlení z 0 na 100 km/h zvládla za 3,2 sekundy a dosahovala nejvyšší rychlosti 342 km/h. Výroba Murciélaga SV byla omezená počtem 350 kusů, na závěr vzniklo 10 kusů Super Veloce China Limited Edition.
Lamborghini Aventador
Lamborghini Aventador
Sant’Agatská automobilka odhalovala nástupce Murciélaga pomalu od konce roku 2010 až do března roku 2011, kdy se na autosalonu v Ženevě oficiálně představilo Lamborghini Aventador LP700-4.
Pod liniemi prozatím poslední generace dvanáctiválcových Lamborghini je podepsán tým z designérského střediska který navázal na klínovitý tvar, definovaný modelem Countach již v sedmdesátých letech, a zároveň rozvíjel aktuální trend značky, inspirovaný leteckým průmyslem.
Základem 4780 mm dlouhé vozu je monokok z karbonem vyztuženého plastu CFRP (Carbon Fibre Reinforced Plastic). Pohonnou jednotkou se stal 6,5litrový vidlicový dvanáctiválec se čtyřmi ventily na válec o výkonu 515 kW (700 k) ve spojení se sedmistupňovou robotizovanou převodovkou ISR (Independent Shifting Rods) a pohonem všech kol.
Po představení kupé Aventador LP700-4 se očekávalo, že automobilka Lamborghini uvede i produkční model s odnímatelnou střechou, ale namísto toho překvapila na autosalonu v Ženevě v roce 2012 konceptem Aventador J. Ten vycházel ze sériového provedení, ale postrádal vedle střechy a bočních oken i klasické čelní sklo.
Lamborghini Aventador LP700-4 Roadster bylo nakonec představeno až na podzim roku 2012. Plátěná stříška předchůdce byla zapomenuta a namísto ní byl použit dvoudílný karbonový hardtop, vážící pouze 5,9 kg, který se manuálně ukládá do vyhrazeného prostoru v zavazadlovém prostoru v přídi vozu.
Podobně jako Murciélago LP640 se i Aventador LP700-4 stal základem pro exklusivní modely. Prvním z nich bylo kupé Veneno odhalené v rámci ženevského autosalonu v roce 2013 a vyrobené na oslav 50. výročí založení automobilky v sérii pouhých pěti exemplářů, z nichž jen tři byly na prodej. Podzim stejného roku pak přinesl odhalení modelu Veneno Roadster, jehož produkce byla omezena na devět vozů.
Vedle modelů Veneno a Veneno Roadster přinesl rok 2013 i limitovanou edici Aventador LP720-4 50° Anniversario. Ta se vedle výkonu zvýšeného na 530 kW (720 k) od standardního provedení odlišovala i agresivněji tvarovanými předními partiemi s novým spoilerem pod přídí. Ve stejném stylu se nesly i úpravy zádi s novými ventilačními otvory a masivním difuzorem.
V roce 2014 bylo odhaleno další speciální provedení v podobě Aventadoru LP 700-4 Pirelli Edition, oslavujícího svým specifickým barevným provedením s bílou karoserií a černou střechou doplněnou o červené podélné proužky padesát let spolupráce Lamborghini s Pirelli.
Autosalon v Ženevě se od počátku sedmdesátých let stal tradičním místem důležitých premiér automobilky Lamborghini, což velmi dobře potvrdil rok 2015, kdy se právě zde veřejnosti představil Aventador LP750-4 SV, jehož atmosférický vidlicový dvanáctiválec o objemu 6,5 litru disponuje výkonem 552 kW (750 k). Automobilka na toto kupé navázala v létě stejného roku odhalením neméně agresivního Aventadoru LP750-4 SV Roadster, jenž se stal prozatím posledním zástupcem dvanáctiválcových supersportů ze Sant’Agaty.
