Maserati Bora: Dávný předchůdce MC20 chtěl zaujmout praktičností
Maserati se letos na trh po letech vrátí se supersportem. Dávný předchůdce dnešní MC20, model Bora, v letošním roce slaví 50 let od své premiéry.
Doba šedesátých let byla ve znamení počátků supersportů s motorem uprostřed. Lamborghini nadchlo svět Miurou, a tak se jejím úspěchem rozhodli inspirovat i další italští výrobci. De Tomaso přišlo s Mangustou, na podobně koncipovaném silničním autě začalo pracovat i Ferrari. A využít trendu se rozhodlo také Maserati, další sportovní značka z regionu Emilia-Romagna.
Maserati v té době bylo sice respektovaným výrobcem, i díky svým historickým zkušenostem, zároveň se však o jeho vozech říkalo, že nejsou zrovna zázrakem moderní techniky. I kvůli složité finanční situaci se zkrátka muselo šetřit, což nakonec vyvrcholilo prodejem automobilky. Od rodiny Orsi firmu v roce 1968 koupil Citroën.
A nový vlastník se rozhodl povědomí o slavné značce proslavené účastí i ve Formuli 1 změnit. A to právě prostřednictvím projektu Tipo 117, později známém pod obchodním označením Maserati Bora, na němž se začalo pracovat na konci šedesátých let, právě už pod vedením nového vlastníka. Dostat měl tehdy moderní koncepci s motorem uprostřed za zády posádky nebo nezávislé zavěšení na všech čtyřech kolech, což byla tehdy pro Maserati úplná novinka.
Superauto pro každý den
Vývoj odstartoval v říjnu 1968 a už v létě následujícího roku na silnice vyrazily první prototypy. Práce ale nějakou dobu zabraly, a tak k oficiálnímu představení chystaného díla však došlo až 11. března 1971 na tehdejším ženevském autosalonu. Tento měsíc tak Bora slaví 50 let od své premiéry. V Ženevě přitom patřila za hlavní hvězdy, po jejím boku na tehdejším ročníku prezentovaly také Lamborghini Miura SV, prototyp pozdějšího Lamborghini Countach nebo třeba Alpine A310.
Tvary automobilu navrhnul slovutný Giorgetto Giugiaro tehdy ze stále mladého studia Italdesign, které si založil v roce 1968 po působení u firmy Ghia. Šípovitý tvar přídě, spíše hranatější karoserie nebo výklopné světlomety byly navrženy podle tehdejší módy, odpovídající datu vzniku. Délka 4.335 mm a rozvor 2.600 mm je na dnešní poměry kompaktní, odpovídala ale tehdejší době. Takové Lamborghini Miura bylo dlouhé 4.360 mm s rozvorem 2.500 mm.
Na svoji dobu byla vynikající také aerodynamika s koeficientem aerodynamického odporu 0,38. Jméno přitom bylo podobně jako tehdejší Ghibli označením jednoho druhu středomořského větru, což mělo symbolizovat rychlost auta.
Rozdílem oproti konkurenci byla snaha o praktičnost, což je ostatně i charakter dnešního MC20, které má ambice být „superautem pro každý den“. Byly tu třeba nastavitelné pedály nebo nastavitelný volant, pro pohodlnější posaz za volantem i jednodušší nastupování. Navíc tu byl i prostorný zavazadelník pod přední kapotou. Komfort zase zvyšovalo nejen naladění podvozku, ale třeba i dvojité sklo oddělující kabinu od motorového prostoru, který byl navíc obložen tlustým kobercem. Standardní výbavou pak byla klimatizace nebo elektrické stahování oken.
Výhradně osmiválce
Samotnou konstrukci tvořil skořepinový podvozek a samonosná karoserie s pomocným ocelovým rámem pro motor a převodovku. Nezávislé zavěšení všech kol nakonec využívalo vinuté pružiny a teleskopické tlumiče, původní myšlenka mít vpředu vzpěry McPherson byla nakonec kvůli jízdním vlastnostem zamítnuta. Hlavním konstruktérem byl mimochodem Giulio Alfieri.
Maserati přitom využívalo zkušeností nabytých z vývoje závodního Typu 63 z roku 1961, které už koncepci motoru uprostřed používalo. Zároveň nechyběla technika nového majitele. Od Citroënu tak pocházela pokročilá hydraulika pro ovládání odvětrávaných kotoučových brzd, spojky, plynu a také k vyklápění jódových světlometů a ovládání výšky a sklonu sedadla řidiče.
Do prodeje vůz vstoupil s vidlicovým osmiválcem o objemu 4719 cm3, se čtyřmi dvojitými spádovými karburátory Weber 42 DCNF a elektronickým zapalováním Bosch. Naladěný byl na maximální výkon 228 kW, který vozu umožňoval jet až rychlostí 270 km/h. V roce 1973 následoval i větší osmiválec s objemem 4,9 litru, který byl přizpůsobený americkým emisním normám. I proto dosahoval výkonu jen 210 kW. Americkým normám byly přizpůsobeny také speciální nárazníky pro tamější specifikaci, které Bora dostala podobně jako další superauta toho období.
V průběhu let však přezbrojila výhradně na větší agregát, který v USA posílil na 239 kW. Mimo Spojené státy pak dosahoval dokonce výkonu 243 kW, což posunulo maximální rychlost na 285 km/h.
Bratr Merak
Maserati Bora nakonec ve výrobě vydrželo až do roku 1978, kdy byl postaven poslední z 564 postavených kusů. Z toho 314 mělo menší motor, 250 pak ten větší. Žádným prodejním hitem se tak Bora nestala. Byla však základem pro model Merak, který využil shodnou strukturu, avšak s kabinou s konfigurací 2+2, kterou umožnila zástavba kompaktnějšího vidlicového šestiválce místo osmiválce. Tato levnější (ale praktičtější) alternativa se vyráběla mezi lety 1972 až 1983, kdy bylo vyrobeno na 1.830 jejích exemplářů, a tak výchozí model nakonec Maserati Merak obchodně překonal.
I z toho důvodu Maserati podobné superauto už následně dlouhá léta nenabídlo. Přímým nástupcem je tak až dnes Maserati MC20. Někdejší dvanáctiválcové Maserati MC12 na bázi Ferrari Enzo bylo jen lahůdkou pro pár šťastlivců.