Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Připomeňte si BMW M1, Ferrari 512 BB, Maserati Bora a další automobily snů ze sedmdesátek

Ondřej Pavlůsek
Diskuze (0)

Sedmdesátá léta přinesla do světa automobilů módu ostrých linií a představují zlatou éru pro koncepci s motorem usazeným před zadní nápravou napříč všemi kategoriemi sportovních a supersportovních vozů.

Klínovitá silueta karoserie byla v sedmdesátých letech dvacátého století téměř povinností pro sportovně laděné a sportovní automobily, což do jisté míry platí i pro uložení motoru uprostřed. Toto desetiletí přineslo dodnes obdivované Lamborghini Countach a zrodila se v něm Lancia Stratos i Lotus Esprit.

Zároveň však řada automobilek zůstávala věrná svým tradičním koncepcím, na jejichž základech stavěla vozy, které byly díky svému stylu, luxusu a výkonům na podobné úrovni jako nastupující supersporty s motorem uprostřed. Motor v přídi si zachoval Aston Martin i řada modelů značek Ferrari, Lamborghini a Maserati, zatímco Porsche se mezi výrobce nejrychlejších vozů světa zařadilo s devětsetjedenáctkou osazenou turbodmychadlem.

 

Aston Martin AMV8 patří mezi typické představitele luxusních a výkonných supervozů sedmdesátých let, i když jeho kořeny sahají do druhé poloviny šedesátých let a to do roku 1967, v němž byl představen model DBS. Kupé s liniemi, pod nimiž byl podepsán William Towns, mělo ve své přídi nejprve řadový šestiválec a teprve v roce 1969 se změnilo na model DBS V8, který zůstal v nabídce do roku 1972, kdy automobilku Aston Martin získal nový majitel.

Společnost Company Developments se stala tímto novým vlastníkem v dubnu roku 1972 a model DBS V8 se proměnil v AMV8 s novým řešením předních partií, jimž vévodí pár kruhových světlometů oddělených od masky chladiče. V této podobě pak kupé představovalo hlavní produkt značky Aston Martin po celá sedmdesátá léta a v její nabídce se udrželo až do roku 1989.

Aston Martin AMV8 s rozvorem náprav 2610 mm měl celkovou délku 4585 mm, šířku 1830 mm a výšku 1330 mm měl při svém uvedení na trh v první polovině sedmdesátých let pod kapotou atmosférický vidlicový osmiválec o objemu 5,34 l s nejvyšším výkonem 242 kW (325 k). Převodovka mohla být třístupňová automatická nebo pětistupňová manuální. Britské kupé zvládalo akceleraci z 0 na 100 km/h pod 6,0 s a dosahovalo rychlosti kolem 250 km/h.

 

BMW M1 bylo původně vyvíjeno se záměrem startů v závodech vozů skupiny 5, ale změna v pravidlech a zpoždění v náběhu sériové výroby tohoto modelu stojí za změnou plánů. Výsledkem se stala právě série Procar s vozy BMW M1, která v letech 1979 a 1980 představovala doprovodný program závodů F1.

BMW zahájilo vývoj modelu M1 v roce 1975 a veřejnosti bylo dvoumístné kupé představeno o tři roky později a veřejnost se s ním mohla poprvé seznámit během autosalonu v Paříži na podzim roku 1978. Pod designem karoserie z plastických hmot byl podepsán Giorgetto Giugiaro.

BMW M1 s rozvorem náprav 2600 mm mělo celkovou délku 4360 mm, šířku 1824 mm a výšku 1140 mm. Zadní kola zde roztáčel 3,5litrový šestiválec s výkonem 204 kW (277 k). Akceleraci z 0 na 100 km/h zvládne dvoumístné kupé s motorem uloženým před zadní nápravou za 5,6 s a je schopné dosáhnout maximální rychlosti 262 km/h.

 

De Tomaso Pantera, které se představilo v březnu roku 1970 v Modeně a o několik týdnů později mělo výstavní premiéru na autosalonu v New Yorku, bylo prvním vozem své značky se samonosnou karoserií. Dvoumístné kupé se jako přímý nástupce modelu Mangusta stalo nejúspěšnějším a zároveň i nejpopulárnějším zástupcem své značky, jehož bylo v letech 1970 až 1993 vyrobeno údajně přes 9000 exemplářů.

Pod konstrukcí podvozku s rozvorem náprav 2515 mm byl podepsán Gianpaolo Dallara, zatímco design karoserie dlouhé 4270 mm, široké 1811 mm a vysoké 1100 mm navrhl Tom Tjaarda ve studiu Ghia. První sériové provedení z roku 1971 mělo před zadní nápravou vidlicový osmiválec Ford 351 o objemu 5,76 litru s výkonem 228 kW (310 k), který spolupracoval s manuální pětistupňovou převodovkou.

De Tomaso Pantera se již na konci roku 1972 dočkalo prvních úprav vzhledu i techniky a byla uvedena luxusnější verze L, zatímco označení GTS nabízelo dramatičtější vzhled, který velmi často umocňovalo dvoubarevné provedení a rovněž vyšší výkon motoru, který měl umožňovat dosažení maximální rychlosti kolem 280 km/h.

 

Ferrari 512 BB mělo premiéru na autosalonu v Paříži v roce 1976 jako přímá evoluce modelu 365 GT4 Berlinetta Boxer, jehož produkční provedení se poprvé představilo na autosalonu v Paříži v roce 1973. Karoserie těchto modelů byla navržena ve studiu Pininfarina, konkrétně vyšla z návrhu Leonarda Fioravantiho a její kvality potvrzuje mimo jiné i skutečnost, že se bez větších změn udržela v produkci až do roku 1984.

Ferrari 512 BB se v případě karoserie od svého přímého předchůdce odlišovalo jen detaily v podobě malého spoileru pod přídí, NACA otvory před zadními koly, čtveřicí koncovek výfuku namísto šesti a stejně zredukovaným počtem koncových svítilen.

V motorovém prostoru modelu 512 BB byl usazen atmosférický dvanáctiválec o objemu 4,94 l se čtyřmi karburátory Weber, který byl naladěn na 265 kW (360 k). Standardem byla pětistupňová manuální převodovka. Ferrari 512 BB s rozvorem náprav 2500 mm, celkovou délkou 4400 mm, šířkou 1830 mm a výškou 1120 mm mělo dosahovat maximální rychlosti 302 km/h

 

Lamborghini Countach se v podobě prototypu poprvé představilo na ženevském autosalonu v roce 1971 a ohromil svým vzhledem i technikou. Design karoserie byl zadán studiu Bertone, kde se jej ujal Marcello Gandini a na podvozku pracoval Paolo Stanzini, tvůrce slavného Maserati Tipo 61 Birdcage.

Prototyp Lamborghini Countach LP500 byl vybaven pětilitrovým dvanáctiválcem o výkonu 324 kW (440 k), který ale nebyl díky svým charakteristikám blízkým motorům závodních vozů příliš vhodný pro běžný provoz, což ostatně dokázal, když při testech ve Velké Británii explodoval a zničil první prototyp. Vývojový tým musel nakonec původní provedení kompletně přepracovat, což se projevilo v designu karoserie, interiéru i technice.

Téměř finální podoba sériového Lamborghini Countach LP400 se nakonec představila na březnovém autosalonu v Ženevě v roce 1973 a první vůz opustil výrobní linku v květnu následujícího roku. Od prototypu se produkční provedení odlišovalo na první pohled díky NACA otvorům na bocích a především nahrazením elegantních žaluzií za bočními okny poněkud těžkopádnými krabicemi, z nichž se nakonec stal rovněž jeden z typických rysů tohoto stroje.

Plánovaný pětilitrový dvanáctiválec byl díky své nespolehlivosti nakonec nahrazen spolehlivějším čtyřlitrovým motorem z modelu Miura s výkonem 276 kW (375 k) ve spojení s pětistupňovou manuální převodovkou. Sériové Lamborghini Countach LP400 mělo  mít maximální rychlost 315 km/h, ale dobové testy uvádí, že se podařilo dosáhnout „jen“ 285 km/h.

Po čtyřech letech výroby se Countach dočkal první výrazné modernizace a v roce 1978 nastoupilo provedení LP400 S, které se od svého předchůdce odlišovalo na první pohled díky lemům rozšiřujícím blatníky, v nichž se ukrývaly nové pneumatiky Pirelli P7 pro vysokovýkonné automobily.

 

Lancia Stratos má své kořeny u plně funkčního konceptu Lancia Stratos Zero, který ve studiu Bertone navrhl Marcello Gandini. Právě tento vůz se svou úchvatnou klínovitou karoserií umetl cestičku pro vznik prototypu Stratos HF, jehož premiéra se odehrála během autosalonu v Turíně v roce 1971.

Tento dvoumístný vůz s rozvorem náprav 2180 mm, celkovou délkou 3710 mm, šířkou 1750 mm a výškou 1110 mm byl již od počátku navrhován a vyvíjen s ohledem na jeho nasazení do automobilových soutěží. Homologační předpisy tehdy vyžadovaly stavbu alespoň čtyř stovek kusů a díky tomu vznikla silniční verze Stradale.

Lancia Stratos v provedení Stradale měla napříč před zadní nápravou umístěn atmosférický vidlicový šestiválec Ferrari Dino, který z objemu 2,4 l poskytoval nejvyšším výkon 140 kW (190 k). Dvoumístné kupé s pětistupňovou manuální převodovkou a pohonem zadních kol mělo akcelerovat z 0 na 100 km/h za 6,8 s.

 

Lotus Esprit se začal rodit v první polovině sedmdesátých let a poprvé se veřejnosti představil, jako prototyp na podzimním turínském autosalonu roku 1972, s karoserií, pod níž byl podepsán Giorgetto Giugiaro a jeho studio Ital Design. Lotus Esprit S1 v sériové podobě pak měl premiéru na pařížském autosalonu v roce 1975. V důsledku naftové krize a následné recese se Lotus dostal do finančních potíží, které způsobily oddálení začátku sériové výroby až do června roku 1976.

Lotus Esprit využíval za svůj základ pro svou značku typickou konstrukci s páteřovým nosníkem, k němuž byla vpředu připevněna konstrukce přední nápravy a vzadu pomocný rám, který nesl motor i komponenty zadní nápravy. To vše kryla karoserie lisována z plastických hmot a výsledkem byla pohotovostní hmotnost kolem 900 kg u prvního sériového provedení s označením S1.

Lotus Esprit se díky konstrukci podvozku a designu zařadil mezi supervozy své doby, i když měl před zadní nápravou uložen pouze atmosférický dvoulitrový čtyřválec Lotus typ 907 s výkonem 119 kW (160 k), který spolupracoval s pětistupňovou manuální převodovkou Citroën. Lotus Esprit S1 z let 1976 až 1978 akceleroval z 0 na 96 km/h za 8,4 s a jeho nejvyšší rychlost se pohybovala kolem 200 km/h.

 

Maserati Bora představuje první silniční automobil s trojzubcem ve znaku, u nějž byl atmosférický vidlicový osmiválec usazen podélně před zadní poháněnou nápravou. Začátkem roku 1968 získal Citroën většinový podíl v Maserati a díky vedení francouzské společnosti se již na podzim stejného roku rozběhl vývoj automobilu, z nějž se stal sériový model Bora, který se veřejnosti poprvé představil na ženevském autosalonu v březnu 1971 a koncem tohoto roku se dostal k prvním zákazníkům.

Dvoumístné kupé s rozvorem náprav 2600 mm, celkovou délkou 4335 mm, šířkou 1730 mm a výškou 1134 mm se mohlo pochlubit dynamickou a zároveň elegantní karoserií, které pro ně navrhl Giorgetto Giugiaro se svým studiem Ital Design. Pozornost si Maserati Bora zasloužilo díky leštěné nerezové střeše i bohatě prosklené zadní části karoserie, umožňující po odklopení přístup k motoru.

Maserati Bora mohlo být osazeno vidlicovým osmiválcem o objemu 4,7 l s výkonem 230 kW (310 k), s nímž bylo vyrobeno 289 vozů nebo vidlicovým osmiválcem o objemu 4,9 l a výkonů 239 kW (324 k). Převodovka byla v obou případech pětistupňová manuální. Výkonnější provedení mělo podle materiálů automobilky dosahovat rychlosti 285 km/h. Produkce tohoto modelu byla ukončena v roce 1978.

 

Porsche 911 Turbo se veřejnosti poprvé představilo na autosalonu v Paříži v roce 1974. Automobilka reklamním sloganem „Do divadla i pro sport“ celkem jednoduše a srozumitelně charakterizovala model, který je od té doby vrcholem její nabídky a ve své první generaci skutečně nabízel techniku závodního vozu ve spojení s luxusním interiérem.

Porsche 911 Turbo se od ostatních devětsetjedenáctek odlišovalo díky širším blatníkům, pryžovému spoileru pod předním nárazníkem a rozměrné zadní přítlačné ploše s pryžovým límcem, které se přezdívalo bobří ocas. V interiéru vítala posádku pravá kůže, kterou na sedadlech doplňovala měkká prodyšná látka ozdobená skotským vzorem. Na podlaze byl koberec s vysokým vlasem. Příjemnou atmosféru mělo zajistit autorádio s magnetofonem a klimatizace.

Srdcem tohoto modelu byl jedním turbodmychadlem přeplňovaný vzduchem chlazený šestiválec původem z modelu Carrera RS, který z objemu 2,99 l poskytoval výkon 191 kW (260 k). Převodovka byla použita pouze čtyřstupňová a podvozek tohoto modelu se pyšnil mimo jiné brzdovým systémem ze závodního modelu 917. Svými dynamickými schopnosti v podobě maximální rychlosti 250 km/h a především zrychlení z 0 na 100 km/h za 5,5 s se tento model řadil v polovině sedmdesátých let k těm nejlepším supersportům.

Foto: Aston Martin Lagonda, BMW Group, Ferrari S.p.A., Automobili Lamborghini S.p.A., Lancia Automobiles, Lotus Cars, Maserati S.p.A., Dr. Ing. h.c. F. Porsche AG, Wheelsage.org., Auto.cz

Ondřej Pavlůsek
Diskuze (0)

Doporučujeme