Maserati Quattroporte: Čtyřdveřový luxus s Neptunovým trojzubcem (2. díl)
Maserati Quattroporte se ve výrobním programu udrželo až do žhavé současnosti. Po čtvrté generaci, která spadala do střední třídy, se dva nástupci vrátili mezi sportovně luxusní vozy.
19. května 1993 se konečně Maserati přestalo finančně horko těžko držet nad vodou, když jej koupil Fiat, Alejandro de Tomaso mu odprodal zbytek akcií. 49% podíl zde mamutí italská automobilka vlastnila už od října 1989. Majitel se od té doby nezměnil a slavná značka už není manufakturou, už nevyrábí stovky ani tisíce, nýbrž desetitisíce vozů ročně, i když odbyt poslední dva roky prudce poklesl. Jenže my se vrátíme o více než čtvrt století zpět v čase...
AM337 (1994-2001)
Na autosalonu v Turíně koncem dubna 1994 debutovalo nové Quattroporte AM337. Tentokrát však nešlo o zástupce třídy luxusních vozů. S délkou 4,55 m spadalo do střední třídy, bylo 1,81 m široké a 1,38 m vysoké. Oficiálně čtvrtou generaci navrhl stejně jako druhou opět Marcello Gandini, tentokrát však už v roli nezávislého a samostatně tvořícího designéra. Či spíše umělce...
Autům z boku dominoval výrazný klínovitý profil, Příď připomínala řadu Biturbo, byla však výrazně nižší. Zaujal tvar výřezů zadních kol, podobný použil u kupé Shamal (AM339). Oba nárazníky propojoval výrazný boční prolis, horní zlom sledoval spodní hrany oken a stoupal vzhůru. Záď byla jednoduchá a elegantní, celému autu to vůbec hodně slušelo. Také aerodynamika byla velmi dobrá, součinitel odporu vzduchu se ustálil na hodnotě 0,31.
Základem nabídky se stal motor z řad Biturbo a Ghibli (AM336), celohliníkový čtyřventilový vidlicový šestiválec DOHC. Pro domácí trh měl jen dvoulitrový objem (kód AM573), protože tamní daňové regule znevýhodňovaly auta s pohonnými jednotkami nad touto hranicí, ale díky přeplňování dvojicí vodou chlazených turbodmychadel IHI dával 211 kW (287 k) v 6500 otáčkách.
Pro export jej doplnil V6 2,79 l (AM574) s výkonem 209 kW (284 k)/6000 min-1. Oba měly elektronické vícebodové vstřikování Weber-Marelli a vačkové hřídele poháněly ozubené řemeny. Přes jednokotoučovou suchou spojku přenášela na zadní kola šestistupňová přímo řazená převodovka Getrag v případě většího agregátu násobky 413 N.m v 3500 otáčkách, menší dvoulitr dával 362 N.m/4250 min-1. Na přání se dodávala čtyřstupňová samočinná ZF. Dvoulitry tuto volbu postrádaly. V nabídce byl i samosvorný diferenciál, taktéž od ZF.
Podvozek s rozvorem 2,65 m (to je dnes hroší standard v nižší střední) také vycházel z Biturba, jen se natáhl. Měl vpředu vzpěry McPherson a spodní příčná ramena, vzadu pak ramena vlečená, která byla uložena v pomocné trubkové nápravnici. Nechyběly zkrutné stabilizátory. O komfort se staraly vinuté pružiny s teleskopickými tlumiči. Podvozek mohl být elektronicky nastavitelný ve čtyřech úrovních. Odvětrávané kotoučové brzdy od Bremba nepostrádaly ABS. Řízení bylo hřebenové, kola šestnáctipalcová. Palivová nádrž měla 80 litrů, zavazadelník 495 l. Spodní hrana byla umístěna hodně vysoko, nad nárazníkem i prohlubní pro registrační značku, ale koho by to trápilo? Kabině dominovala kůže Connolly a dýhy z jilmového dřeva...
Šestiválcová Quattroporte jela s oběma motory 260 km/h a z klidu na stovku zrychlovala za 5,9 s. Přitom vážila sotva 1540 kg. První zákazníci se svých nových vozů dočkali až koncem roku. Pro italský trh se začala v sezóně 1995 dodávat i verze 2.8 V6.
V prosinci 1995 se portfolio pohonných jednotek rozrostlo o vidlicový osmiválec AM578 s objemem 3217 cm3. Ten pocházel pro změnu z kupé Shamal a debutoval na autosalonu v Boloni. Poskytoval 247 kW (336 k)/6400 min-1, také newtonmetry narostly na 450 ve 4400 otáčkách. Osmiválce měly větší stolitrovou nádrž a alternativně čtyřstupňový automat od australských BTR. Ve sprintu byly o desetinku svižnější než větší šestiválce a uháněly i 270 km/h, přitom přibraly na 1675 kg. Modely '96 se dočkaly také slovních označení „seicilindri“ a „ottocilindri“ na předních blatnících, nových osmiparskových litých kol a aerodynamičtějších zrcátek.
Původní Quattroporte IV se vyrábělo do konce roku 1997. Fiat tehdy automobilku zařadil pod velkého historického rivala Ferrari, který už v červenci získal poloviční podíl akcií. Následně došlo k velké rekonstrukci a modernizaci modenské továrny, bylo potřeba zvýšit kvalitu – a s tou vzpínající se koník v 90. letech už problémy neměl.
V Ženevě 1998 debutovalo Quattroporte Evoluzione, vyrábělo se od května. Zvenčí by nikdo nehádal, že auta prošla čtyřmi stovkami úprav, vypadala prakticky stejně. Přitom byla upravena polovina hlavních komponentů. Automat BTR se dostal i do šestiválcového Quattroporte 2.8, naopak dvoulitr zmizel bez náhrady. Motor objemu 2,79 l měl zredukovaný výkon (206 kW/280 k), klesl u něj i točivý moment na 397 N.m. Opět se změnila zrcátka. Auta druhé série však bezpečně poznáme podle nápisů „V6 evoluzione“, respektive „V8 evoluzione“ na předních blatnících.
Před řidičem trůnil nový čtyřramenný volant, přístroje obohatil teploměr venkovního vzduchu. Střed palubní desky ovšem přišel o oválné hodiny Lassale, což někteří klienti nelibě nesli. Nahradilo je logo s trojzubcem. Výjimka pochopitelně existovala. Závěrečnou padesátku vozů objednal japonský importér Cornes. Jeho šesti- a osmiválce s automaty v „Cornes Serie Speciale“ si je zachovaly a ještě navíc měly emblém Maserati zvenčí na zadních sloupcích. Do května 2001 se zrodilo přesně 2.400 kusů, z toho 730 Evoluzione.
M139 (2003-2012)
Pátá generace Quattroporte se ukázala poprvé 9. září 2003 na IAA ve Frankfurtu. O design se tentokrát postaralo studio Pininfarina, ovšem hlavní slovo zde měl japonský návrhář Ken Okuyama. Na jeho vpravdě mistrovské dílo se ozývaly i kritické hlasy, byly ale v naprosté menšině. Vadila příliš malá hlavní světla. Jinak ale nechyběl nádech retra a už při debutu se mnozí nechali slyšet, že auto je skutečně překrásné. A vzbuzovalo opravdové nadšení. Co na tom, že součinitel odporu vzduchu dosáhl poměrně vysokých 0,35?
Vrátilo se mezi luxusní limuzíny, čemuž odpovídaly i vnější rozměry (5,05 x 1,9 x 1,42 m). Samonosná karoserie byla ocelová, jen kapota a víko zavazadelníku o objemu 450 l hliníkové. Elegantní obliny doplňovala nízká příď s oválnou mřížkou a typickým zobáčkem nahoře v jejím středu. Za předními koly se nacházely tři větrací otvory. Čelní i zadní okna byla silně skloněná, koncová světla uspořádaná šikmo. Znak automobilky na C-sloupcích tentokrát nechyběl.
Pochopitelně i M139 si zachovalo klasickou koncepci s podélně vpředu uloženým motorem a pohonem zadních kol. Agregát se však přesunul za přední nápravu a převodovka k zadní (transaxle). Atmosférický vidlicový osmiválec F136, který vznikl v režii Ferrari, měl objem 4244 cm3 a výkon 294 kW (400 k) při 7000 otáčkách. Blok a hlavy z hliníko-křemíkové slitiny, čtyři ventily na válec, proměnné časování těch sacích, rozvod DOHC, mazání se suchou klikovou skříní – toť stručná charakteristika.
Točivý moment vrcholil 451 N.m v 4500 min-1. Stejný agregát mělo i Coupé, evoluce půvabného 3200 GT, ale Quattroporte dostalo plastové sací potrubí místo hliníkového. Šestistupňová převodovka DuoSelect spolupracovala se suchou dvoulamelovou spojkou u motoru, byla vlastně manuální s elektrohydraulickým ovládáním. Řadilo se páčkami pod volantem, případně voličem ve tvaru T, ale tím jen jednička a zpátečka. Všechna Quattroporte této generace měla samosvorný diferenciál. Podvozek disponoval rozvorem 3064 mm. Podporovaly jej dva hliníkové pomocné rámy. Na všech kolech byla kombinace řídících ramen nestejné délky a kovaných hliníkových ramen, nechyběly vinuté pružiny a zkrutné stabilizátory. Brzdové kotouče měly čtyřpístkové třmeny. Ručička pomyslné váhy sice ukázala minimálně 1930 kg. ale i tak bylo auto schopné jet až 275 km/h a z 0 na 100 km/h akcelerovat za 5,2 s. Konstruktéři mimochodem dosáhli rozložení hmotnosti 47:53 %.
V interiéru se skvěly ušlechtilé materiály, kůže Poltrona Frau a obložení z exotického dřeva (mahagon, ořech a růže). Volant byl tříramenný, mezi výdechy ventilace se vrátily hodiny, výbava dále obsahovala palubní počítač, navigaci, špičkové audio Bose, dvouzónovou klimatizaci a pro zadní cestující televizi s DVD přehrávačem. Na výběr bylo 15 barev karoserie a deset odstínů čalounění.
V roce 2004 nabídl americký luxusní obchodní dům Neiman Marcus šedesátku vozů ve vlastním vánočním katalogu. Objednal je ve vínově červené Bordeaux Pontevecchio s chromovanou maskou, devatenáctipalcovými leštěnými koly a interiérem s mahagonovým dřevem a v kůži barvy slonové kosti. Stály maličkost, 125.000 dolarů (tehdy cca 2,62 milionu korun).
V září 2005 se představily ve Frankfurtu dvě výbavy. Luxusní Executive GT měla dřevěný volant, čalounění Alcantarou, vyhřívaná a větraná masážní zadní sedadla, dřevěné zatahovací stolečky, okenní roletky, osmipaprskové leštěné „devatenáctky“ a chrom na karoserii. Sport GT nabídl převodovku s rychlejším řazením, modifikovaný výfuk, ostřejší adaptivní podvozek Skyhook, sedmipaprsková dvacetipalcová kola, upravené brzdy, tmavou mřížku se svébytným síťováním a boční průduchy, částečně červené emblémy odkazující na historické závodní vozy, hliníkové pedály a uhlíkové kompozity místo dřeva.
V lednu 2007 debutovala v Detroitu šestistupňová samočinná převodovka ZF umístěná tentokrát vpředu v bloku s motorem, takže se ještě zlepšilo rozložení hmotnosti (49:51). Musely být ale přepracovány pomocné rámy a vyměněn diferenciál. Řadilo se voličem na středové konzole, případně páčkami pod volantem (u Sport GT v základu). Mazání přešlo na systém mokré jímky.
Quattroporte DuoSelect i nové Automatica byly od té doby k dostání ve všech třech výbavových stupních, takže se portfolio rozrostlo na šest modelů. V zářijovém Frankfurtu následovala varianta Sport GT S s tlumiči Bilstein místo adaptivního šasi, o centimetr širšími pneumatikami (295/30) a brzdami ze směsi hliníku a oceli se šestipístkovými rudými třmeny. Kabina byla potažena umělým semišem a kůží, opět s karbonovými obklady. Dvacetipalcové ráfky a výfukové koncovky byly pokoven tmavým chromem. Sport GT S a Automatica měly vyšší točivý moment (460 N.m/4250 min-1), disciplínu 0-100 zvládly za 5,6 s a jely 270 km/h.
Na NAIAS 2008 ve „městě motorů“ se objevila stokusová limitka Collezione Cento ve slonové kosti s béžovou kůží, dřevem vykládaným perletí uvnitř a plaketkami s pořadovými čísly. Od předních světel vedla pod okny až dozadu boční linka, „coachline“ jsme zvyklí vídat spíše u jisté britské prestižní a drahé značky. Tyto vozy byly nabité nejmodernějším infotainmentem a v opěradlech předních sedadel měly obrazovky zábavního systému.
Fotografie modernizovaného Quattroporte vydala automobilka 30. ledna 2008, debut se odehrál na autosalonu v Ženevě. Přední mřížka měla nyní svislé lišty místo vodorovných, přepracovány byly nárazníky i boční prahy, zrcátka daroval model GranTurismo. Facelift vozy natáhl o 4,5 centimetru. V hlavních bi-xenonových světlech se objevily denní diody, také směrovky sestávaly z LED. Upgrade prodělal informační systém včetně navigace.
Zmizela původní převodovka DuoSelect, všechny modely přešly na automat ZF. Základní Quattroporte 4.2 dostalo osmnáctipalcová kola. Nový model S se chlubil větším motorem 4691 cm3 s výkonem 316 kW (430 k) a 490 N.m ve 4750 otáčkách. Měl také modernizované brzdy: vrtané kotouče, ty přední s průměrem 360 mm a šestipístkovými třmeny. Dostal devatenáctipalcová kola a tlumiče Skyhook, místo mřížky v titanové barvě zářil chromem. Výroba modernizovaného Quattroporte byla spuštěna v červnu 2008.
V letech 2008-2010 vznikly u znovuvzkříšené Carrozzeria Touring Superleggera čtyři fastbacky Bellagio. Prototyp se poprvé ukázal na Concorso d’Eleganza Villa d’Este 2008 v Cernobbiu. Za výklopnou zadní stěnou se skrýval pětisetlitrový zavazadelník, přitom na váze přibral jen 50 kg. V květnu 2013 vydražili RM Auctions jeden na stejné akci za 117.600 eur (3,04 milionu korun).
Nový Sport GT S slavil premiéru na NAIAS v lednu 2009. Ten už měl také motor 4.7 V8, ale s 324 kW (440 k) díky sportovnímu sání a výfukovému systému. Opět měl nižší tvrdší podvozek bez Skyhooku, dostal rudou barvu na logách a dvě oválné koncovky výfuku místo čtyř kulatých. Naopak přišel o chrom na dveřích. Dřevo v kokpitu nahradil kompozit Titan Tex, čalounění kombinovalo Alcantaru s kůží.
Limitka Centurion Edition z března 2009 byla určena pouze Britům, navíc jen majitelům černých karet American Express. Tmavé vozy mohly mít oba dostupné motory, čalounění bylo kontrastně částečně bílé. Další speciální série ze Ženevy 2010 nesla název Awards Edition, byla založena na Sport GT S a oslavovala 56 cen, které tato generace do té doby získala. Zákazníci mohli zvolit dvě barvy: perleťovou čerň Nero pianoforte a zlatou Quarzo fuso. Chromované prvky měla tmavé, kola v saténové šedi a brzdové třmeny leštěné. Nevzniklo jich však stylových 56, nýbrž více: 126 kusů.
Quattroporte M139 také v období 2009-2012 závodily v International Superstars Series. Za stavbou speciálů Evo s vyladěným motorem 4,2 l stál Swiss Team Quattroporte, s jedním jezdil i bývalý pilot F1 Andrea Chiesa (v sezóně 1992 startoval ve 3 GP za tým Fondmetal). Ital Andrea Bertolini v tomhle šampionátu velkých cesťáků v roce 2011 dokonce celkově zvítězil. Na podvozku generace M139 existovaly i pohřební speciály.
V roce 2012 proběhla poslední změna u sériových vozů: Quattroporte Sport GT S dostalo nejvýkonnější motor 4,69 l s 331 kW (450 k) a 510 N.m. Jelo až 287 km/h a ke sprintu z klidu na stovku mu stačilo rovných 5 s. Model S tedy zdědil jeho jednotku se 440 k (324 kW) a 490 N.m. Poslední páté Quattroporte vzniklo 20. prosince 2012. Kdo z nějakého důvodu nechtěl eskový mercedes, Audi A8 či sedmičkové BMW, našel to své právě v Modeně. Celkový počet vyrobených vozů se zastavil na čísle 25.256. To je oproti předchůdci více než desetinásobek...
M156 (2012-dosud)
O tvary zatím posledního Quattroporte s továrním kódem M156 se postaralo koncernové Fiat Group Centro Stile, tým návrhářů vedl Lorenzo Ramaciotti, který dříve působil u Pininfariny, na konečné podobě se podílel i Marco Tencone. Sice se výsledek jako evoluce předchůdce, ale tvary vznikly na čistém papíře. A jeho půvab nová generace postrádá. Hlavní světla mají příliš komplikované asijské linky, koncová zase vypadají zaměnitelně. Víko zavazadelníku získalo výraznou odtokovou hranu, boční prolis vytvářející nad zadními klikami efektní oblouk je výraznější. Součinitel odporu vzduchu ovšem klesl na 0,28.
Zatím poslední Quattroporte s továrním kódem M156 značně narostlo. Je přes 5,26 m dlouhé, 1,95 m široké a 1.48 m vysoké. Mělo svou premiéru za oceánem, na detroitské NAIAS 2013. Výroba byla ale spuštěna už v listopadu 2012 v továrně nazvané po Giovannim Agnellim v Grugliascu u Turína. Kdysi patřila studiu Bertone, Fiat ji vlastní od roku 2009.
Techniku měli na starosti Roberto Corradi a Paolo Martinelli. Pohonné jednotky, platforma, zavěšení a některé karosářské panely (například přední dveře) jsou shodné s menším sedanem Ghibli M157. Podvozek i karoserie jsou částečně ocelové a částečně hliníkové. Z lehčího kovu byly vyrobeny přední blatníky, nyní konečně bezrámové dveře, kapota a víko zavazadelníku. Rozvor se v této generaci zvětšil na obřích 3171 mm. Přední zavěšení zůstalo u ramen nestejné délky, zadní je pětiprvkové. Nechybějí pomocné rámy.
Revoluce se odehrála také pod kapotou. Zážehový vidlicový šestiválec Ferrari F160 objemu 2979 cm3 je přeplňovaný dvěma turby a má šedesátistupňový úhel rozevření. Nejlevnějším modelem pro Evropu bylo Quattroporte S s 302 kW (410 k) a 550 N.m, kromě zadního pohonu se objevila i verze Q4 se čtyřkolkou. Elektronický systém s vícelamelovou mokrou spojkou posílá sílu od osmistupňové samočinné převodovky ZF (tu mají všechny modely) přes hrací hřídel k diferenciálu připevněnému k olejové vaně. Za snížených adhezních podmínek je schopen přenést až polovinu „krouťáku“ dopředu.
Bloky šestiválců se odlévají a obrábějí v USA v továrnách v Kokomu (Indiana) a Trentonu (Michigan), poté putují do Maranella. Mimo starý kontinent se dodávaly také slabší verze s 243 kW (330 k) a 500 N.m, respektive 257 kW (350 k) a 550 N.m.
GTS mělo pod kapotou větší osmiválec Ferrari F154 objemu 3798 cm3 s 390 kW (530 k) a až 710 N.m při využití overboostu. Stejný agregát s tradičním devadesátistupňovým úhlem rozevření válců poháněl řadu 488, Portofino a další vozy se vzpínajícím se koníkem ve znaku. Jenže v Maserati má jiný klikový hřídel a mazání, kryt turbíny a výfukové potrubí jsou integrovány do jednoho kusu. Z celé řady Quattroporte bylo právě GTS nejrychlejší – o 7 km/h překonalo třístovku a akcelerace z klidu na 100 km/h mu trvala jen 4,7 s. Koncovky výfuku mělo lichoběžníkové místo kulatých u ostatních verzí.
V zářijovém Frankfurtu 2013 následovala další premiéra: turbodiesel. Vidlicový šestiválec s jediným turbem pocházel od VM Motori, kterou vlastní Fiat. Maserati spalující naftu je pro skalní fanoušky asi těžká rána, ale doba si ho žádala. Agregát objemu 2987 cm3 s proměnnou geometrií lopatek turbodmychadla nabídl dvě verze: 184 kW (250 k) a 202 kW (275 k) a vždy 600 N.m.
Ve spolupráci s italským módním domem Ermenegildo Zegna vznikla v v roce 2014 stokusová limitovaná série se základem v modelu GTS. Speciální lak obsahoval skutečnou platinu a hliník, kromě tradičních přírodních materiálů se v kabině objevilo také hedvábí (na sedadlech, dveřních panelech, střeše a slunečních clonách) a vlna.
Modelový rok 2015 znamenal zaktualizovanou výbavu, GTS dostalo nová kovaná kola a opět částečně rudá loga. Tyto vozy byly poprvé vystaveny v Los Angeles v listopadu 2014. Je vidět, jakou důležitost přikládala značka americkému trhu. V létě 2016 prošlo aktuální Quattroporte decentní vzhledovou modernizací, zvenčí se lišilo hlavně jinou maskou a nárazníky. Premiéru měly také nové výbavové balíčky GranSport a GranLusso.
Od října 2017 se dodává Quattroporte S s výkonem motoru 2,98 l zvýšeným na 316 kW (430 k) a točivým momentem 575 N.m, na některé trhy opět i s pohonem všech kol Q4. Osmiválec GTS pak posílil na 418 kW (568 k). V souvislosti s faceliftem se také začaly montovat aktualizované asistenční systémy. V listopadu 2017 debutovala černá edice Nerissimo, následovaly další limitky Edizione Nobile (2018), Zegna Pelletessuta (2019) a letošní Royale a Edizione Ribelle.
Různí specialisté opět nabízejí zakázkově stavěné pohřební automobily. Jediné kombi mají na svědomí Adam Redding Classic Cars, vzniklo na objednávku na základě auta z roku 2016. Tedy oficiálně Shooting Brake, ale zůstaly mu dva páry bočních dveří. Teď je již delší dobu na prodej.
Quattroporte se může pochlubit takřka šedesátiletým životopisem. Pro normální smrtelníky zůstává nedostižným snem...
Zdroje: Auto World Press, Svět motorů, Wikipedia, Scuderia Praha, archiv auto.cz
Foto: Maserati, Adam Redding Classic Cars
Škoda
Volkswagen
Cupra
Mercedes-Benz
Ford
BMW
Audi
Opel
Renault
Toyota
Mazda
Fiat