Největší sovětský obojživelník uvezl 6 tun nákladu či 22 parašutistů

Po globálním rozdělení světa na dvě nesmiřitelné poloviny byly pozemní síly předních vojenských mocností vybaveny armádními transportními vozidly. Sovětský svaz strategicky zajišťoval výbavu pozemních jednotek, které se musely vypořádat s nelehkými přírodními podmínkami. Do nepřístupných míst měl posloužit plovoucí transportér s naivní nosností na vodě až 40 tun.

Konstruktéři museli vymyslet řešení velkého nezastavitelného monstra na pevninu i do vody. Nejdůležitějším faktorem se stala celková hmotnost, proto byla stavba nadstandardně velkého vozu navržena z polymerních materiálů. Osmikolový vojenský prototyp dosahoval střídavého rozvoru 3.000 + 1.600 + 3.000 milimetrů při stálém rozchodu 2.500 milimetrů. Začátkem roku 1963 byl vývoj zastaven a záměr převzalo ředitelství stavby lodí SSSR, které od roku 1964 pokračovalo v dokončení bezprecedentního obojživelníka ZIL-135P.

Celkem 24 hnaných kol mělo vozit jaderné zbraně mířené proti USA

Multifunkční novinka střízlivější nosnosti šesti tun měla mít vysoký výkon na pevném podkladu i ve vodě. Zadání se ukázalo mimořádně složitou technickou výzvou, nejhorší inženýrskou neznámou zůstával princip vytvoření nosné konstrukce z polymerů. Nikdo dřív nemusel sestavit lehký a pevný základ 3 x 14 metrů v poměru šířky a délky. Pracovníci továrny ZIL spolu s kolegy z Moskevské státní technické univerzity problém vyřešili způsobem sobě vlastním.

Průlomem v designu ZILu-135P bylo použití sendvičových panelů. Pro vnější obložení byla použita polyesterová pryskyřice vyztužená několika vrstvami skleněných vláken, jádro tvořila polyuretanová pěna neboli molitan. Trup se skládal ze tří vrstev aerodynamické skořepiny, dvou podélných nosníků a čtyř hlavních příčníků mezi osmi podběhy kol. Všechny prvky pojilo lepidlo, lišty a šrouby. K instalaci motorů, převodových jednotek, řízení, montážních desek kol a dalších komponentů, byly do karoserie vylisovány kovové segmenty.

ZiL slaví 100 let. Připomeňte si nejvybranější kousky jeho historie

Opět odlehčující skleněné vlákno posloužilo k tvarování paluby, kokpitu, palivové nádrže a nákladového prostoru. Kormidelna se nacházela na přídi, zatímco motorový prostor zabíral úplný konec čtrnáctimetrového plavidla. Meziprostor uprostřed sloužil cestujícím a převáženému nákladu. Unikátní skladba nebyla nikdy dříve realizována, poprvé v globálním automobilovém průmyslu bylo tedy nosné tělo vícenápravového obojživelníka vyrobeno z kompozitních materiálů.

Vznášející se transportér byl v malém měřítku testován rozsáhlými teoretickými studiemi, návrháři podnikali sledované pokusy na maketách pouštěných v bazénu ústředního výzkumného ústavu. Měřené experimenty předcházely tvarování těla podobného lodi se špičatou přídí a prodlouženou zádí. Prostřední kola byla ze stran zakryta a tvarové výstupky usměrňovaly obtékání vody.

Na hladině se ZIL pohyboval pomocí trysek a dvojice čtyřlistých vrtulí o průměru 700 milimetrů. Každý komplet vrtule a trysky se mohl otáčet kolem svislé osy, což zajišťovalo vysokou manévrovatelnost. Horizontální a vertikální pohyb vodních vrtulí byl zajištěn hydraulickými válci a energie z motorů byla přenášena vývodovými mechanismy a převodovým systémem. Účinnost systému pohonu a řízení byla údajně vyšší než u konkurence z druhé strany geopolitického spektra.

GAZ-16 neboli Létající Volha: Když se v SSSR pokoušeli o kombinaci auta a vznášedla

Aby se zabránilo vniknutí vody do suchých jednotek a zařízení podvozku, použili konstruktéři nepříliš kvalitní těsnící prostředky podpořené vzduchem cíleně vháněným pod vysokým tlakem. Prostor pro živé osazenstvo a náklad tvořil jeden kus tvarované zástavby, kromě čtyř členů obsluhy ZILu se do útrob vešlo až 22 výsadkářů, nebo zmíněných šest tun nákladu.

Interiér rámovala tepelná izolace a službu plnila potřebná plavební zařízení včetně radionavigačního systému. Práce řidiče byla usnadněna dvěma hydraulickými posilovači kol, která byla připevněna k trupu a funkcí pružení zastupovaly elastické nízkotlaké pneumatiky nastavované centrálním dofukem. Důležité komponenty provozu jako motory, převodovky nebo řízení byly použity ze sériového ZILu-135K. Každý ze dvou agregátů o výkonu asi 180 koní poháněl kola jedné strany vozu, což eliminovalo potřebu diferenciálů. 

Řešení všech technologických nástrah trvalo do 6. února 1965. Po odstranění posledních nedostatků bylo auto testováno v různých regionech SSSR. Obojživelník překonal stoupání až 42˚, překážkou nebyly svislé stěny vysoké 60 centimetrů a příkopy nevadily do šířky 2,65 metru. Prostup ledem či stojatou vodou byl testován rychlostí až 18 km/h v oblasti Arktidy či Baltského moře, výsledky byly prezentovány téměř bez chyby dle tehdejších standardů doby. Námořnictvo si netroufalo vyjadřovat negativní dojmy, přesto nebyl ZIL-135P nikdy dotažen do sériové produkce.