Celkem 24 hnaných kol mělo vozit jaderné zbraně mířené proti USA
Aby Sověti vytvořili nad socialistickým svazem jaderný štít, nešetřili žádnými prostředky. Součástí masivní obrany země byl také čtyřiadvacetikolový obr připravený k odpalování mezikontinentálních raket.
Studená válka přinesla bezprecedentní zbrojení doprovázené vážnou hrozbou jaderné války. Hmatatelnou absurditou doby je pojízdný gigant, který na 24 hnaných kolech převážel raketový systém schopný vypustit ničivé prostředky na vzdálenost 10 až 11 tisíc kilometrů, což byl dostatečný perimetr k tvrdému zásahu úhlavního sovětského nepřítele – USA.
První experimentální výsledek dost utajeného vývoje byl MAZ-7907, objevil se v roce 1985, kdy již byly známy detaily raketové střely disponující odpalovací hmotností 104,5 tun, délkou 22,6 metru a průměrem 2,4 metru. Nástroj zkázy byl zasunut v odpalovací trubici připevněné k podpůrné základně.
Konstruktéři mezikontinentálního bojového prostředku museli brát v úvahu hmotnost a rozměry doplňujícího vybavení střely pro potřeby skladování, přepravy, přípravy a startu děsivé rakety. Výsledkem respektu všech proměnných byla deklarovaná nosnost MAZu-7907 na úrovni 150.000 kilogramů. Rozměry bizarního vozu byly přizpůsobeny balistickému nákladu do provozních hodnot vozidla 28,1 metru na délku, 4,7 metru na šířku a 4,5 metru na výšku. Světlá výška dosahovala 465 milimetrů, aby transportér nezastavily běžné podmínky sovětského venkova.
MAZ-7907 se stal jediným automobilem na světě s pohonem 24x24, z nichž každé kolo disponovalo průměrem 1,66 metru. Motorizovaná housenka měnila směr prostřednictvím řízení čtyř předních a čtyř zadních náprav. S délkou podvozku 28 metrů byl poloměr otáčení jen o metr nižší. Rozpohybovat 65,8 tun železa bez nákladu musela vylepšená jednotka složená plynovou turbínou Klimov z armádního tanku a klasickým dieselovým agregátem o společném výkonu 1580 koní (1162 kW). Originální kombinaci doplnila elektronická převodová soustava, kde motor točil alternátorem, který generoval proud pohánějící sadu 24 synchronních střídavých motorů s proměnnou frekvencí instalovaných uvnitř rámu vždy jeden pro každé kolo.
Pojízdný strategický raketový komplex byl testován až do roku 1987. Zkušební nájezd lehce přes dva tisíce kilometrů měl výsledný efekt na zajištění nižšího zatížení náprav, jednodušší ovládání, rychlejší akcelerace do maxima 25 km/h, podařilo se také vylepšit izolaci nesnesitelného hluku a vibrací v pět metrů předsazené kabině a inženýři nakonec vymysleli i způsob přepravy po železnici.
Studená válka byla u konce naštěstí před ostrým nasazením přepravníku, který nemohl vzniknout jinde než v megalomanském Sovětském svazu. Komunistická říše se rozpadla a tím zanikla potřeba dále dotovat či vytvářet podobné automobilové exoty. Nebyla poptávka po zařízeních velikosti Celiny-2, stejně jako chyběly peníze na údržbu těchto futuristických zbraní.
Projekt byl ukončen, i když v roce 1996 zažil jeden hvězdný okamžik. Jeden ze dvou postavených MAZů-7907 byl použit jako transportní podvozek čtyřicetimetrové lodě hmotnosti 88 tun na vzdálenost 250 kilometrů. Přetechnizovaná mašina nedojela zpět, protože na zpáteční cestě selhal elektrický oběh.
Zradila tehdejší chlouba konstruktérů a vývojářů, jelikož soustava motorů byla jejich vizitkou. Konečně využitý MAZ 24x24 musel být vrácen na základnu pomocí potupného odtahu. Další působení není jasné, některé zprávy naznačují muzejní určení alespoň jednoho kusu udržovaného na úkor součástek druhého raketového nosiče.
