Pininfarina Audi Quartz (1981): Kupé s technikou Quattra spoléhalo na moderní materiály

Známý švýcarský motoristický časopis Automobil Revue slavil v roce 1980 75 let od svého založení. Sergio Pininfarina, který měl v té době nadstandardní vztahy s jeho vydavateli, si usmyslel, že mu dá k půl kulatinám opožděný dárek. Plně funkční prototyp kupé...

Na autosalonu v Ženevě Audi vystavilo ve světové premiéře svoje Quattro. Tehdy samozřejmě ještě nikdo netušil, jaká se z něj stane legenda automobilových soutěží. Jenže šéfovi slavné karosárny a stylistického studia a nositeli proslulého příjmení prostě ta hranatá krabice s rozšířenými blatníky a čtyřkolkou z vojenského teréňáku padla do oka. Audi tenkrát mnozí vytýkali, že je tvarově příliš konzervativní – a Quattro nebylo výjimkou. Ale ta technika pod kabátem! Přeplňovaný pětiválec s poměrně dost velkým stádem koní pod kapotou?

Automobilku se čtyřmi kruhy ve znaku Pininfarina osobně oslovil, ta neváhala a jeden podvozek pro vytvoření stylistické kreace v létě téhož roku poskytla. Jednalo se o předprodukční kus, dodávky zákazníkům se rozběhly až na konci roku. A pochopitelně diskrétně dohlížela i na její vznik, i když to vlastně ani nebylo nutné. Karoserii uměli na severu Itálie vlastní. A o ni šlo samozřejmě především...

Plochy a měkké hrany

Design měl na svědomí Enrico Fumia, stylista pracoval pod bedlivým dohledem Leonarda Fioravantiho. Signore Pininfarina návrhářem nebyl, slavnou firmu coby manažer řídil. Auto dostalo jméno Quartz (křemen). Tvarově míchalo široké ploché povrchy se změkčenými hranami, prostě typický začátek 80. let minulého věku.

Na skicách blížících se konečné podobě se počítalo s úzkými obdélníkovými hlavními světly Směrovky se pak nacházely pod nimi v nárazníku a natáhly se do boků. Fumia dal ve finále přednost dvěma dvojicím malých kulatých čoček Carello s průměrem pouhých 75 mm a navíc bez blinkrů. Kapota se otevírala bez nich, zůstaly na svém místě. Pokud někoho zaráží podobnost s mnohem mladšími Alfami GTV a Spider série 916, není náhodná. I ty totiž v červenci 1988 nakreslil stejný člověk...

S výrazným prolisem

Výrazný prolis, drážka, chcete-li, který dělil Quartz na dvě vodorovné poloviny na prototypu zůstal už od skic a návrhů po realizaci funkčního vzorku. Při nepřízni počasí odváděl dešťové kapky. V přídi obsahoval i přívod vzduchu, na bocích za blatníky pak další větrací štěrbiny, které sloužily optimálnímu chlazení motoru.

Skryté sloupky A a B vypadaly opravdu moderně, v těch druhých byly schované kliky. Boční okna ve dveřích rozdělená na dvě části známe z japonských vozů Subaru, třeba XT a pozdějšího SVX. U Pininfariny japonskou automobilku, respektive Giorgetta Giugiara předběhli... Štěrbiny za B-sloupky naopak odváděly zatuchlý vzduch z kabiny ven. Tenká koncová světla se rozprostírala po celé zádi, předznamenávala tak jeden z trendů 80. let. Ale když se podíváme na zmíněné GTV a Spider, mají je také, jen otočená.

Alfa Romeo 164 Protèo (1991): Unikátní kupé se čtyřkolkou se měnilo ve spider

Karoserie se testovala ve vlastním větrném tunelu. Kdekdo by čekal dokonalou aerodynamiku, ale naměřený součinitel odporu vzduchu 0,449 byl opravdu hodně vysoký. Dokonce horší než u původní „hranaté bedny“, ta měla 0,43. Fumia zkrátil převisy, obzvláště ten zadní.

Hliník a kompozity

4140 mm dlouhý, 1770 mm široký a 1265 mm nízký Quartz se stal testovací laboratoří pro experimenty Pininfariny s lehkými materiály, které původně pocházely z letectví. K jejich aplikaci v hromadné výrobě aut bylo tehdy ještě daleko... Sendvičová konstrukce kombinovala uhlíková vlákna, kevlar, ocel-polyuretanový kompozit a průhledný polykarbonát, což srazilo suchou váhu o 90 kg, tedy z 1290 kg na rovné 1,2 tuny. Hliníkové byly boční panely, kapota a střecha, kevlarové nárazníky a rám zadního okna, boční skla zase polykarbonátová, ocelovo-propylenový laminát posloužil na dveře a uhlíková vlákna na skořepiny sedadel i volant.

Ocelový podvozek s nezávislým zavěšením tedy zůstal nezměněn, nápravy od sebe dělilo 2525 mm. Turbodmychadlem přeplňovaný pětiválec objemu 2144 cm³ v přídi dával rovných 200 koní (147 kW) v 5500 otáčkách. Na všechna kola se přenášely násobky 285 Nm v 3500 min^-1. Zaujala koncovka výfuku tvarovaná do loga Audi – čtyř spojených kruhů.

Pohled dovnitř

Quartz se pod světly reflektorů poprvé ukázal na stejném místě jako originál, ale o rok později, tedy na autosalonu v Ženevě 1981. Byl o celých třicet centimetrů kratší než výchozí Quattro, přesto uvnitř zůstalo dost místa pro čtveřici cestujících i jejich zavazadla. Ta se nakládala po vyklopení zadního okna vzhůru. Když nestačilo základních zhruba 300 l, sklopila se zadní sedadla, ve dvoumístném uspořádání bylo k dispozici litrů 800. V této části vozu se také nacházela palivová nádrž tvaru T s 85 l.

Kabina byla vcelku jednoduchá a funkční. Palubní deska sice obsahovala původní přístroje z Quattra, jinak byla ale důkladně přepracována. Obsahovala také dva indikátory uzávěrek diferenciálu na středové konzole. Čtveřice dalších ukazovala nízký tlak v pneumatikách – dávno před dnes u nových aut povinným TPMS. Pasažéři si v kokpitu hověli v nových sedadlech, přední dostala vysoká opěradla.

Porsche Taycan Cross Turismo vykresleno dle špionáží. Co říkáte na dobrodružnější elektromobil?

Interiér pokrývala „špinavě bílá“ tkanina se čtvercovým vzorem používaná k výrobě padáků, našli bychom ji i na výplních dveří. K její výrobě opět posloužila uhlíková vlákna a byla laminována epoxidovou pryskyřicí. S ní kontrastovaly červené koberce. Loketní opěrky na dveřích plynule přecházely do palubní desky. Před spolujezdcem se nacházel počítač s klávesnicí a malou LCD obrazovkou, který šlo vytáhnout.

Změna barvy

Ona vzpomínaná drážkovaná linie, navíc omotaná kolem celého auta jej vlastně opticky dělila na dvě vodorovní poloviny. Ta horní byla zprvu pokryta šedo-modrou barvou, zatímco spodek nalakovali stříbrnou. Záhy byl ovšem Quartz přestříkán do poněkud monotónní stříbrné celý. I tento odstín charakterizoval onu následující dekádu, byl tenkrát velmi populární.

V továrním muzeu

Plnou funkčnost vozu ověřili novináři v úvodu zmíněného Automobil Revue. Při testu v roce 1986 dosáhli maximální rychlosti 217 km/h, z klidu na stovku auto vystřelilo nejrychleji za 7,1 s a na 180 km/h se dostalo (také z nuly) během 18,7 s. Od produkčního modelu se tedy výkony prakticky vůbec nelišily. Audi nakonec Quartz zakoupilo do svých továrních sbírek v Ingolstadtu, kde spočívá dodnes. Během let ho zrestaurovalo, když se objevilo na autosalonu v Ženevě v roce 2006, mělo už zase původní dvoubarevný lak.

Italští Yow Modellini vyrobili zmenšeninu v měřítku 1:43, možná ji máte někdo ve své sbírce. A švýcarský Automobil Revue? Ten vychází i v době, kdy tištěná média vytlačuje internet každý týden dodnes. Už od roku 1906...

Zdroje: Classic Concept Cars FB, SuperCarNostalgia, Tipcars.com, AllCarIndex, audistory.24max.de, Supercars.net, Wikipedia, Scalemates.com, WP Autokult, Fandom Classiccars, alfaholicy.org, 4legend.com, frikidelmotor.com, Vehiclejar, Autonatives.de, Audi Media Center, Italiaspeed, iDnes.cz

Foto: Pininfarina