Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Po 43 letech jsme našli utopenou škodovku: Plaváček žije!

Petr Slováček Petr Slováček 31. 12. 2017
51
16
Zobrazit náhledy (51)
Škoda 100 Škoda 100 Škoda 100 Škoda 100 Škoda 100 Škoda 100 Škoda 100 Škoda 100 Škoda 100 Škoda 100 Škoda 100 Škoda 100 Škoda 100 Škoda 100 Škoda 100 Škoda 100 Škoda 100 Josef Stádník, majitel Škody 100 Josef Stádník, majitel Škody 100 Josef Stádník, majitel Škody 100 Josef Stádník, majitel Škody 100 Josef Stádník, majitel Škody 100 Josef Stádník, majitel Škody 100 Josef Stádník, majitel Škody 100 Josef Stádník, majitel Škody 100 Josef Stádník, majitel Škody 100 Josef Stádník, majitel Škody 100 Josef Stádník, majitel Škody 100 Josef Stádník, majitel Škody 100 Josef Stádník, majitel Škody 100 Josef Stádník, majitel Škody 100 Josef Stádník, majitel Škody 100 Josef Stádník, majitel Škody 100 Josef Stádník, majitel Škody 100 Vojtěch Měšťan, řidič potopené Škody 100 Vojtěch Měšťan, řidič potopené Škody 100 Vojtěch Měšťan, řidič potopené Škody 100 Vojtěch Měšťan, řidič potopené Škody 100 Vojtěch Měšťan, řidič potopené Škody 100 Vojtěch Měšťan, řidič potopené Škody 100 Otakar Šaffek, spolujezdec z potopené Škody 100 Otakar Šaffek, spolujezdec z potopené Škody 100 Otakar Šaffek, spolujezdec z potopené Škody 100 Otakar Šaffek, spolujezdec z potopené Škody 100 Otakar Šaffek, spolujezdec z potopené Škody 100 Otakar Šaffek, spolujezdec z potopené Škody 100
Když v roce 1974 skákali redaktoři Světa motorů s autem do podolského bazénu, netušili, jak to dopadne. A už vůbec by je nenapadlo, že se utopené auto dochová dodnes. Mimochodem plavalo pak ještě vícekrát – a pořád jezdí!

V prvním čísle ročníku 1975 dostali čtenáři Světa motorů pořádného sólokapra – redaktoři skočili s autem do vody. Chtěli zjistit, zda se ven dostanou živí a zdraví.

Takový pokus se uskutečnil vůbec poprvé v Československu a nikdo nevěděl, jak vše skončí. „Ředitel vydavatelství tehdy na skok radši nedorazil, kdyby to náhodou dopadlo špatně,“ vzpomíná dnes Vojtěch Měšťan, řidič plovoucí škodovky a autor dobové dvoudílné reportáže. Vyšla na pokračování v číslech 1 a 2/1975.

360p

Redaktoři si tehdy vypůjčili Škodu 100 od AZNP z Mladé Boleslavi. Nebyla nová, najeto měla už 36.705 km. Po dvojitém utopení v bazénu stála skokem poničená škodovka nějakou dobu před redakcí v Lublaňské ulici, než ji Vojtěch Měšťan po ose dovezl do Mladé Boleslavi. „Když jsme vraceli auto do Škodovky, přejímací technik spráskl ruce. Co jste s tím, vy kluci, dělali? A významně poklepával prstíkem na promáčklou střechu,“ vzpomíná fotoreportér Světa motorů a spolujezdec při skoku do vody Otakar Šaffek.

A tím se na hlavního plechového aktéra skoku zapomnělo. Až najednou se znovu vynořil letos v létě, a to v nečekané kondici!

O zdraví

Kolegové Vojtěch Měšťan a Otakar Šaffek tehdy opravdu dost riskovali. U pokusu proto byli přítomni záchranáři se sanitkou, vojáci s jeřábem a speciální konstrukcí k vylovení vozu i potápěči, kdyby bylo potřeba posádku rychle vytáhnout. Tehdejší škodovky ještě neměly bezpečnostní pásy, Vojtěch Měšťan si je proto namontoval ze svého soukromého Renaultu 8. A na sedačky nasadil opěrky hlavy.

Účastníci pokusu předpovídali, že šofér na poslední chvíli sundá nohu z plynu. Nebo že utrpí vteřinový infarkt z ledové vody, která měla jen pět stupňů. Na černobílém videu je jasně vidět, jak se všem v zimních kabátech kouří od úst. A přítomnému lékaři – primáři MUDr. Eugenu Fabianovi – se kvůli bezpečnosti nezdály brýle na šoférových očích. K tomu se auto muselo rozjet po kluzkých dlaždičkách na úzkou dřevěnou rampu.

První skok se podařil na jedničku. Ačkoliv účastníci vzpomínají na to, že místo předpokládaného letu začal vůz hned po opuštění rampy prudce klesat a do vody se zapíchl čelem. Neměl tendenci udělat žabku, místo toho čumákem rozstříkl gejzír vody.

Ještě ve vzduchu spolujezdec otočil klíčkem zapalování a vypnul motor. Řidič hned po pádu vylezl oknem a spolujezdec – tehdejší redakční fotoreportér Otakar Šaffek – vyčkal, až auto dosedne na dno. Při tom se nečekaně promáčkla střecha, kterou provalil tlak sloupce vody. Čelní maska se poničila už při dopadu na hladinu.

Horší to bylo s reportérem uvnitř. Ačkoliv byl zkušeným potápěčem, nikdo nepočítal s převrácením auta za těžkou zádí s motorem. Vzduchové bubliny při manévru unikly ventilačními otvory čelního okna a už to vypadalo, že zasáhnou potápěči. Nakonec však Otakar vyplaval sám a vojáci s vejtřaskou mohli auto vytáhnout.

Přání otcem myšlenky

Tím ovšem bláznivý pokus neskončil – vedoucí opravny Autodružstvo Praha Josef Heřmanský totiž dokázal během 46 minut uvést vůz opět do provozu. Vypustil olej, vyměnil svíčky, vyčistil karburátor, filtry i rozdělovač. To všechno v ohromné zimě na dlaždičkách podolského bazénu. Účastníci mimochodem dodnes nechápou, jak to dovedl.

Po 96 minutách od prvního skoku se šlo ještě na druhý pokus. „Nikdo to neplánoval. Nevěděli jsme ani, jak skončí první. Přání bylo v tomto případě otcem myšlenky,“ směje se dnes účastník Vojtěch Měšťan. Při druhém pokusu vystupovali oba členové posádky otevřenými dveřmi. Auto kleslo ke dnu mnohem rychleji.

Verdikt přelomového pokusu byl jednoznačný – pokud zachováte klid, dá se z auta v bezpečí dostat. Do poslední chvíle normálně svítí a dá se zapnout i vnitřní lampička. Jenom nesmíte ztratit orientaci a pouštět případné dětské pasažéry z rukou!

Pro účastníky pak měla akce ještě jednu dohru. „Po uveřejnění jsme byli pozváni s šéfredaktorem Mirkem Ebrem na japonské velvyslanectví. Tam jsme byli tázáni, zda bychom neskočili s autem i v Tokiu. Hned druhý den se nám ale dostalo vysvětlení, že to skutečně, soudruzi, nejde,“ směje se tomu už dnes Otakar Šaffek.

V zimě nejeto

Na reportáž už se skoro zapomnělo. Jenže před pár měsíci zazvonil v archivu automobilového muzea Škody Auto telefon a ze sluchátka se ozvala Markéta Bečvářová. Ráda by prý zjistila originální odstín barvy na dědečkovu škodovku. Chtěli jí s manželem navrátit původní lak, protože se z auta po předchozích opravách loupe. Aby ne, když se s ním v roce 1974 skákalo do podolského bazénu…

Jakmile se nám to doneslo, ihned jsme stáli o setkání s motorovým účastníkem památného pokusu a jeho majitelem panem Josefem Stádníkem, který vůz tehdy po reportáži odkoupil. Kvůli zdraví už 87letý pán přestal řídit a auto věnoval vnučce a jejímu manželovi.

Chybělo ale málo a škodovka skončila na vrakovišti, kam ji pan Stádník plánoval odvézt. „Auto je přitom dodnes v perfektním stavu, vůbec není rezavé – ani zespodu!“ ukazuje nám manžel vnučky Milan Bečvář. „Dělal jsem ve fabrice seřizovače strojů. Každý rok jsem škodovku pečlivě nakonzervoval olejem a petrolejem,“ vzpomíná Josef Stádník. A v zimě autem skoro nevyjížděl.

Voda všude

Vůz tehdy na skok nebyl nijak utěsněn ani jinak upraven, pouze ho umyli. Voda vnikla úplně všude, což se naplno projevovalo v pozdějších letech provozu. A při koupi byl uvnitř plesnivý. „Dozvěděl jsem se o škodovce od švagra, který pracoval jako klempíř v Česaně a kolem potlučeného vozu chodil,“ vzpomíná Josef Stádník.

Cena 20.000 Kčs za tříleté málo ojeté auto se zdála výhodná. Vyžadovalo však nějaké opravy. Tři čtvrtiny částky nastřádal motorista z úspor, zbytek si musel vypůjčit.

Vozem se ovšem nedalo odjet. „Byl nepojízdný. Akumulátor nebyl funkční a chyběl výfuk, který v Česaně asi na něco použili. Musel mi ho proto na nějakou dobu půjčit švagr, protože se nedostatkový díl nedal normálně koupit,“ vzpomíná majitel. Šikovný klempíř švagr vyklepal přední čelo a střechu. Museli vrátit na svá místa světlomety zatlačené dovnitř, i žárovky byly vysypané. Protože se už střechu nepodařilo úplně navrátit do původního tvaru, museli pod její výztuhu vložit centimetrový filc. Kvůli rozsáhlým opravám střechy a předku auta ho tehdy celé přelakoval druhý švagr – pro změnu lakýrník.

Nejvíc práce dalo přečalounění sedaček, které po několikatýdenní odstávce plaváčka úplně zplesnivěly. „Původně byly koženkové. Kamarád šil potahy, ale nechtělo se mu do toho. Nakonec jsem ho umluvil,“ vzpomíná pan Stádník.

S lety provozu se pak začaly objevovat potíže způsobené vlhkostí. Třeba přístrojový štít tak musel majitel vyměnit třikrát, často odcházely také motorky stěračů.

Postupně s přibývajícími kilometry přišla na řadu výměna prorezlých předních blatníků. Proto mají tmavší odstín. Tehdy se zpětné zrcátko řidiče přemístilo z levého blatníku na dveře. Ačkoliv časem došlo i na repasi motoru s převodovkou, principiálně je vůz stále v původním stavu.

Těžko říct, kolik má vlastně najeto, když se třikrát měnil přístrojový štít. „Může mít tak sto tisíc,“ krčí rameny starý pán.

Dodnes jezdí

Autem dnes vyráží rodina vnučky pana Stádníka na výlety. A protože všichni pracují v automobilce, pravidelně se účastní podnikové akce Škoda

Classic Tour. Jejím prostřednictvím se zaměstnanci vydávají svými veterány na společný výlet.

Po našem setkání doufáme, že už současní majitelé zaplašili myšlenku na přelakování vozu. Vždyť oloupaná barva na střeše a čele prozrazuje, co prožil před 43 lety. Moc bychom se přimlouvali za uchování v co nejpůvodnějším stavu.

Mimochodem pohnutý osud si s nebohým vozem pohrál ještě jednou – v roce 2002. Při velkých deštích tehdy vodohospodáři najednou vypustili přehradu Souš a škodovka zůstala v garáži opět kompletně pod vodou. Tentokrát už se naštěstí její navrácení do života obešlo bez klempířských zásahů.

Rozhovor s majitelem: Pořád pěkné auto

Dosavadní majitel Škody 100 Josef Stádník (87) vždy věděl, že jde o vůz z kaskadérské reportáže Světa motorů. Ale nikdy se s tím nechlubil ani v automobilce, kde pracoval v letech 1953 až 2000 jako seřizovač strojů.

Za celý život jste pořídil pouze tuto škodovku. Nechtěl jste ji nikdy vyměnit?

Na novější auto jsem nikdy neměl. Předtím jsem jezdil na motorce. Až když se nám narodila dcera, pořídil jsem sidecar. Měl jsem ho třináct let a postavil s ním celou chalupu.

Auto nemá za tolik let mnoho najeto. Jak jste ho využíval?

Jezdili jsme na chalupu pětadvacet kilometrů tam a zpátky, občas na nákupy a v létě dovolenou. Byli jsme s ním dokonce i na Slovensku a v NDR.

Tam jsem dostal pokutu.

Za co?

Za rychlost. U nás jsem pak za celý život platil jen jednou. Padesát korun za nedání blinkru.

Byl jste s autem spokojený?

Byli jsme šťastní, že ho máme. Vždycky dojelo bez poruchy a fungovalo spolehlivě. A když jsem nemohl nastartovat, stačilo vyčistit trysky v karburátoru.

Nehody se vám vyhýbaly?

Asi dvakrát jsme měli namále, ale naštěstí ano.

Díky práci v automobilce jste dokázal sehnat pomoc při řadě oprav. Věděli kolegové, že jde o auto z reportáže?

Nikde jsem to neříkal. Všímali si spíš jiných věcí. Například se hádali, že nemohlo být vyrobeno ve dvaasedmdesátém roce. Tehdy se totiž ještě montovaly vystouplé kliky, zatímco moje auto mělo už zapuštěné Bomoro. To ukazovalo, že šlo původně o prototyp v Česaně.

Rozhovor s řidičem: Inspiroval mě

Autor tehdejší reportáže a řidič památného skoku Vojtěch Měšťan (75) se stal v roce 1990 šéfredaktorem Světa motorů. Jeho práci ale znají i nečtenáři časopisu – je totiž autorem námětu a scénáristou známých celovečerních snímků Pumpaři od Zlaté podkovy, Smrt stopařek nebo Mravenci nesou smrt. Skok do vody ho dokonce inspiroval ke scéně ve snímku Noc klavíristy (1976), kde Otakar Brousek s Janem Kanyzou předvedou podobný kousek v Renaultu 16.

Bylo tehdy těžké vyjednat v Podolí skok do vody?

Dělali jsme to na konci sezony a voda se po skoku vypouštěla, takže nebyl problém. Ani s účastí vojska nebo lékařské služby. To jsme spíš řešili,

jak dostat na místo pragovku s ramenem. Nemohla se totiž vejít do brány k bazénu, vojáci proto museli upustit pneumatiky.

Vadila při pokusu studená voda?

Měli jsme neoprén a na tu chvilku to vydržíte. Obával jsem se spíš o jiné věci. Při druhém pokusu jsme totiž vystupovali dveřmi a například nevěděli, jestli se na nás auto nepřeváží, jak do něj vnikne voda. Naštěstí plavalo jako kachna. Už samotný skok byl ale obtížný.

V čem?

Chlapci ze záchranky se mě zeptali, zda potřebuji brýle. Bez nich bych se ale na rampu vůbec netrefil. Samotná rozjezdová dráha navíc byla dost krátká na nabrání potřebné rychlosti. Navíc se rozjíždělo na mokrých dlaždičkách na fošny, k tomu slabě doleva. Ale když už se to povedlo poprvé, řekli jsme si, že tam vlétneme ještě jednou.

Inspiroval vás redakční skok k tomu filmovému v Noci klavíristy?

Věděl jsem už potom, že by to šlo. Ale nevěděl, co s tím fi lmaři udělají. Kaskadér tehdy přehnal nájezdovou rychlost do štiřínského rybníka a vletěl tam v devadesátce. Auto zakrtkovalo a převrátilo se. Režisér z toho byl nešťastný, že to byl skok jak do bondovky a nehodí se mu do filmu. Kaskadérovi se tehdy nic nestalo, ale čelní sklo se vysypalo na jednoho z potápěčů a poranilo ho. To byla mimochodem stejná banda jako z našeho pokusu – včetně vojáků s vejtřaskou.

Rozhovor se spolujezdcem: Dlouho mě bolela ruka

Redakční fotoreportér a spolujezdec z pokusu Otakar Šaffek (85) dodnes rád vzpomíná na svou éru ve Světě motorů. „Byli jsme tehdy největší časopis po Vlastě. A snažili jsme se,“ vzpomíná. Někdejší úspěšný projektant se později dokonce stal zástupcem šéfredaktora a vedl redakce leteckých časopisů. Také získal titul mistra světa v raketovém modelářství a celé roky působil jako prezident této odbornosti. Dodnes publikuje v modelářských magazínech.

Jak jste na nápad přišli? Bylo důvodem, že jste se potápěl?

Šéfredaktor dobře věděl, že se potápím, a chtěl se mě zbavit. Proto vymyslel takový skok. A kamarádi potápěči mě navíc měli tahat ven, taková ostuda.

Vyšlo vše podle plánu?

Když jsem šel s autem až na dno, přešel mě humor. Jak se postavilo na zadek, unikl veškerý vzduch. Nadechl jsem se a utekla mi bublina. A když drclo o dno, zpanikařil jsem.

Měl jste ale láhev se vzduchem, ne?

Za sedačkou jsem měl připravenu tlakovou láhev pro případ nouze, mimochodem vrapované hadice k dýchákům jsme tehdy vyráběli z migů patnáctek. V tu chvíli mi došlo, že bych tam opravdu mohl zemřít. Místo hadice jsem ale neustále tahal za ruční brzdu.

Měl jste strach?

Největší strach jsem měl z toho, že mě budou kamarádi potupně tahat ven.

Jak jste se tedy dostal ven?

Sám ani nevím. Chtěl jsem otevřít okénko, a nějak nedopatřením otevřel dveře.

Přežil jste reportáž ve zdraví?

Dlouho mě pak bolela ruka, kterou jsem si narazil o palubní desku. Při druhém skoku už jsem totiž věděl, že to bude hrozná šleha, a zapřel se.

Související články

Témata
Autorizovaný prodej Servis osobních aut Autobazary Pneuservisy Náhradní díly

Diskuse: Přidat názor

Ještě
| 4. 1. 2018
Tak to je nejen zidealizovaný ale především nesmyslný. Moderní auto že po roce odstávky nenastartuje a nebo potřebuje kompletně vymněnit čidla a elektroniku? >:D Tak určitě, pohádka hezká ale zpátky do reality.
Není v tom žádný rozdíl, klidně 5 let odstavené auto na novou baterku zpravidla vcelku normálně nastartuje - resp. rozhodně mnohem ochotněji než to 30ti leté co stojí pár sezón v kopřivách.
Z pohledu techniky jsou na tom dnes už podobně jako to 30let staré - věci jako vstřikování, řj, katalyzátory a lambdy měly auta už tenkrát, ram žádnej kontaktol nepomůže.
A ano, také mám spoustu gumových věcí na veteránech původních, ale hadice na palivo jsou měněný už několikrát, tomu suchej benzín nesvědčí a nemá to takovou životnost.
Ještě
| 4. 1. 2018
Nemyslím si, že to je zidealizovaný pohled a potvrzuje mi to realita - jakmile to má jakoukoli elektroniku a čidla, tak pokud je po odstavení auta na více jak 1rok kompletně nevyměníte, u těch starších aut (pokud se to vůbec podaří nějak nastartovat - pokud to počítač dovolí), tak to spadne do nouzového režimu a u těch novějších už to ani nenastartujete. U těch starých aut tohle prostě nehrozí - stačí vstříknout benzín do válců, zkontrolovat množství oleje, zapojit aku a startujeme. Pokud budu chtít být hodně pečlivý, tak ještě Kontaktolem prostříknu kontakty rozdělovače, ale to je vše. Uznávám, že oblíbené dvoutakty jsou v tomhle ještě jednodušší (loni jsem takhle rozpohyboval jednoho 10let venku stojícího wartburga a chytil na 1.otočení klíčkem a pak běžel na 10let starý benzin, co byl ještě v nádrži), Samozřejmě, na ihned vyjetí na silnici to není, ale funguje to. A proto si toho cením víc než výkřiku moderní techniky - prostě jako strojař mám k mechanice blíže.
A jen k tomu zpuchření - věřte nevěřte, před 8lety jsem takhle známému měnil manžety na poloosách na wartburgu z roku 1978 a ty naprasklé byly původní (takže 30let staré - majitel auto kupoval jako nové a poloosy nikdo za těch 30let nedělal).
Ještě
| 4. 1. 2018
"Mistr" má velmi zvláštní logiku, nejen v počítání. Ale nelze se divit, protože automaticky vychází z toho, že tak jako dnes to bylo vždycky - jezdit s autem se může nejdříve od 18 (po získání řidičáku) atd. Uznávám, byl jsem ve výhodě oproti mnohým jiným (táta byl profi řidič), ale poprvé sem seděl za volantem v 7 letech (náklaďáku T 111 - na polní cestě, táta seděl vedle), v 10 letech jsem ujel své první kilometry (10km) po normální silnici 2. třídy za volantem osobáku (již zmíněná tátova Škodovka, konkrétně Rapid z roku 41). Autoškolu jsem dělal na Š 100 a pak jsem jezdil opět tátovým Moskvičem 408. Ano, vyrůstal jsme mezi auty a stavebními stroji. Sice poměrně matně, ale pamatuju si, když si soused přivezl jednu z 1 Š 1000MB ještě se žábrama. A ne, 80 mi opravdu není, jen už skoro (za pár let) 60 >:D
Ještě
| 4. 1. 2018
Aha, takže pokud se zastávám starých (tj. 30let +) aut, tak to automaticky znamená, že na nové či novější auto nemám - tomu říkám logika >:D Varianta, že prostě modernější auto nechci už z principu, se prostě připustit nedá. No, nejseš sám, kdo to nechápe - já zase nechápu lidi (kromě těch, co mají auto s náročným servisem jako veterána či koníčka), kteří mají potřebu mít auto sice moderní, ale pak brečet při každé návštěvě servisu a při každém tankování ;-P
Avatar - Ronault.
Ještě
| 2. 1. 2018
Ámen :yes:

Bazar

Kupte nebo prodejte auto za nejlepší ceny
Vložit inzerát Zobrazit nabídku