TEST Poprvé za volantem vodíkové Toyoty Mirai. Je tohle budoucnost?

Toyota Mirai je podle mnoha názorů díky svému vodíkovému pohonu předzvěst budoucnosti, což koresponduje i s jejím názvem, slovo Mirai v japonštině znamená budoucnost. Automobil se už prodává od roku 2015, v české nabídce ale zatím chybí. To však tuzemskému zastoupení Toyoty nezabránilo jeden exemplář Miraie dovézt do Česka a představit ho novinářům i potenciálním zákazníkům. Díky tomu jsme tento závan nadcházejících časů poprvé vyzkoušeli přímo na českých silnicích.

Japonská automobilka je sice známá hlavně propagací hybridního pohonu, jenže dalším krokem automobilového světa je podle názoru jejího vedení právě vodík. Toyota vodíkovým palivovým článkům hodně věří, na jejich vývoj sází spíše než na baterie pro elektromobily nebo plug-in hybridy. Přestože Toyota plug-in hybrid nabízí ve formě Priusu Plug-in, tomuto typu moc nefandí, vidí ho spíše jako ústupek emisním normám než něco, co by zákazníci opravdu chtěli.

Vodík je navíc podle automobilky výhodnější než baterie. Odpadá starost o náročnou výrobu akumulátorů, navíc provoz takového auta je velice ekologický, při jízdě vypouští jen vodní páru. Vyzdvihována je i tichá jízda (v takovém automobilu neřve spalovací motor) nebo snižování závislosti na fosilních palivech. Oproti elektromobilům je výhodou i rychlé získání energie pro jízdu. Zatímco u elektromobilů musíte desítky minut čekat, než se jejich baterie nabijí, vodíkové nádrže Miraie se naplní za tři až pět minut, což je doba podobně dlouhá jako při tankování běžného fosilního paliva.

Jenže tak jednoduché to není. Vývoj palivových článků zatím nepostupuje tak rychle jako bateriových elektromobilů. Technika kvůli tomu zůstává drahá a potenciální zákazníci zatím v Česku ani nemají kde takové auto natankovat. Jediná vodíková čerpací stanice u nás funguje v Neratovicích, díky tamějšímu testovacímu provozu vodíkových autobusů už od roku 2009, jenže ta při plnění pracuje jen s tlakem 350 bar. V Mirai ale lze vodík tankovat až při tlaku 700 bar, což by ve výsledku znamenalo, že v Neratovicích by šla doplnit jen polovina nádrže tohoto auta. Nižším tlakem by se tam více vodíku už „nenatlačilo.“

Proto Toyota raději dovezený kus Miraie dotankovala už v Německu a poté ho k nám dovezla na kamionu. Problematika tankování je pak důvodem, proč testovací trasa byla krátká a proč jsme museli většinu času jet v ekologickém režimu. Mirai zkrátka musel vydržet jezdit celý den, protože ho nebylo kde dotankovat. Naštěstí jeho reálný dojezd činí asi 500 kilometrů, a tak se v něm během dne vystřídalo poměrně dost zájemců.

Bez průkopníků to ale zkrátka nejde a právě Mirai jedním z takových strojů prostě je, a tak ho musíme i brát. Zatím ho možná není kde natankovat, jenže bez nabídnutí takového auta ani k rozvoji sítě vodíkových stanic nedojde. A i díky Miraii, prvnímu globálně prodávanému autu na vodíkové články, k tomu pomalu dochází. V Evropě už existují plány na „vodíkové dálnice“ ve stylu těch „elektrických,“ které by navazující stavbou čerpacích stanic na vodík postupně umožnily takovým autem projet kontinent.

S vodíkovými stanicemi se navíc počítá i v Česku, do roku 2025 má být u nás podle Národního akčního plánu čisté mobility tři až pět takových stanic. Nejmenovaný subjekt přitom údajně začne budovat vodíkovou stanici už zanedlouho. S ohledem na napojení k německé síti bude patrně někde u Ústí nad Labem nebo u Plzně, v Německu totiž vodíkové stanice fungují už u Drážďan nebo Regensburgu.

Běžné tankování vodíku je tak zkrátka zatím hudbou budoucnosti, a tak se raději pojďme podívat na to, co máme před sebou právě teď. A tím je krátce vyzkoušená Toyota Mirai.

I po letech design šokuje

Ta při premiéře v roce 2014 nepřekvapila tolik svým pohonem (vědělo se, že Toyota na takovém voze pracuje), jakožto svým vzhledem. A tím šokuje i dnes, tři roky po prvním odhalení. Toyota totiž už futuristickým designem dala jasně najevo, že tohle je budoucnost. Ne, Mirai opravdu není krásný, dokonce bych ho neváhal nazvat obludou, jenže tohle auto má vzbuzovat pozornost. Vyvolávat v okolí dotazy, co je zač, na co jezdí, aby jeho majitel mohl zodpovídat všetečné dotazy, vyzdvihovat vodíkový pohon a šířit povědomí o něm. A přesně to jde Miraii na jedničku, všichni si zkrátka těch komplikovaně tvarovaných tvarů všimnou. A to i ve vcelku nenápadném bílém laku.

TEST Toyota Mirai: Stlačená budoucnost

S futuristickou karoserií koresponduje i podobně pojatý interiér, v němž se cítíte jako na můstku kosmické lodi Enterprise. Majitelé aktuálního Priusu ale budou jako doma, základní koncepce je shodná se čtvrtou generací známého hybridu. To znamená až surrealistické linie a hlavně digitální přístrojový štít umístěný nikoliv před řidičem, ale uprostřed palubní desky na vrchu středového panelu. Nechybí ani sedmipalcový displej multimediálního systému s dotykovými plochami po stranách. Oproti Priusu je pak největší změnou středový tunel s dotykovými plochami, připomínající svým řešením Porsche Panamera. Ovládání teploty klimatizace dotykovým páskem je zase nápad od Lexusu.

Volicí páku možná napoprvé budete dlouho hledat, ale skutečně tu je, jen kratičká, nenápadná páčka na středovém panelu. Logika ovládání je shodná jako u Priusu, vedle režimu pro jízdu vpřed („D“) je tu ještě „B,“ který při sundání nohy z plynu prudce brzdí. Priusu se Mirai podobá také zpracováním interiéru.

Co však Prius nemá, je tlačítko s nápisem H2O vlevo od volantu. Toto tlačítko nevysouvá držáky nápojů, jak by mohl někdo hádat, ale vypouští nahromaděnou vodu vznikající při chemické reakci vodíku a kyslíku. Ta vytéká ze zádi auta, v místech, kde konvenční auta mívají výfuk. Jelikož se jedná o destilovanou vodu, dá se teoreticky vypít. Toyota to nicméně nedoporučuje, při vytékání se do vody mohou dostat nečistoty ze zašpiněného podvozku.

Podle výrobce Mirai vyprodukuje asi 60 mililitrů vody na ujetý kilometr. Samotné tlačítko se mačkat nemusí, Mirai se o vypouštění vody při jízdě stará sám. Automobilka ale doporučuje vypustit nádrž třeba před vjezdem do garáže, aby vám auto na podlaze neudělalo „loužičku.“

Ještě než vyrazíme na cestu, se krátce zastavme na zadních sedadlech. Mirai je s délkou 4.890 mm opravdový kus auta, někde na vrchu střední třídy, rozvor 2.780 mm je ale v rámci daného segmentu spíše průměrný. Přesto je na zadních sedadlech slušný prostor před koleny. S místem nad hlavou je to však horší, se svými 182 centimetry jsem měl už jen asi dvoucentimetrovou rezervu. Středový tunel s loketní opěrkou pak znamená, že je Mirai výhradně čtyřmístným automobilem.

Pohled do zavazadelníku českého chalupáře zklame, 361 litrů je úroveň kompaktních hatchbacků. To je ale zkrátka daň za koncepci pohonu, za zadními sedadly se nacházejí zásobníky na vodík nebo nikl-metalhydridová baterie. Konkurenční, též vodíková, Honda Clarity Fuel Cell je na tom ještě o chlup hůře,

Co všechno je v útrobách?

A teď už je čas vyrazit na silnici. Jestliže byste čekali hyperfuturistický zážitek, který se nepodobá žádnému jinému aktuálnímu autu, budete patrně zklamáni. Jízda s Miraiem je zkrátka vlastně shodná jako s konvenčním autem, zvlášť majitelé hybridů či elektromobilů nepoznají výraznější rozdíl. Nejvíce tak překvapí „nožní“ parkovací brzda, kterou ale majitelé hybridních Toyot také znají. A to je přitom v útrobách tak zajímavá technika.

Jestliže otevřete kapotu, uvidíte spíše tu nudnější část pohonu. U přední nápravy se ukrývá řídicí jednotka a elektromotor, který poskytuje výkon 114 kW a točivý moment 335 N.m. To zajímavější je pod zadními sedadly a v prostoru mezi kabinou a kufrem, již zmíněné vysokotlaké vodíkové zásobníky, do nichž se vejde celkem 122,4 litrů vodíku (odpovídá asi pěti kilogramům vodíku). Nádrže jsou zhotoveny ze tří vrstev, aby byly dokonale těsné. Pro snížení hmotnosti a zároveň zajištění dostatečné pevnosti jsou tyto vrstvy z plastu, kompozitu vyztuženého uhlíkovými vlákny a kompozitu vyztuženého skelnými vlákny.

Vodík kontra akumulátor: Proč je vodík na ústupu?

A jak celé ústrojí funguje? Soustava vodíkových článků, umístěná pod předními sedadly, díky reakci vodíku z nádrží a kyslíku z přívodu vzduchu vytváří elektrickou energii, která napájí vpředu umístěný elektromotor. Část energie je ukládána také do NiMH akumulátoru, kde je uchovávána také energie rekuperovaná při brzdění. Samotný elektrický motor čerpající energii z článků i akumulátoru pohání přední kola, případně při brzdění funguje jako generátor a ukládá získanou energii do baterií.

To všechno je důvodem, proč se jízda s Miraiem tak podobá hybridům nebo elektromobilům. On se za hybrid i dá považovat – díky čerpání elektrické energie ze dvou zdrojů, palivových článků a baterie.

Překvapivě normální jízda

Rozjezd je jednoduchý, stačí zařadit D a sešlápnout plynový pedál. Mirai nabízí slušný odpich místa, vždyť z 0-100 km/h zrychlí za pouhé 9,6 sekundy, ve vyšší rychlosti však začíná být apatická. Díky chybějícímu spalovacímu motoru je jízda prakticky tichá, vedle lehce svištícího větru při akceleraci slyšíte jen mírné syčení. To jsou kompresory, které nasávají vzduch pro palivové články. Při potřebě vyššího výkonu je zkrátka potřeba více kyslíku a tedy i vzduchu.

Krátká, pouze několika kilometrová jízda, neumožnila nějaké detailnější zkoumání. Všimli jsme si však lehkého řízení nebo komfortně naladěného podvozku (McPherson vpředu + torzní příčka vzadu), což ostatně k charakteru auta sedí. Auto se ale tolik nenaklání, a to díky nízko umístěných těžkých komponentů. Rovněž jsme přes slušný odpich cítili, že Mirai není žádná lehká váha. Při pohybu je její hmotnost 1.850 kilogramů zkrátka znát.

Závěr

Jestliže Toyota Mirai je nahlédnutí do budoucnosti, máme se rozhodně na co těšit. Jízda s ní je pohodlná a tichá, oproti podobně jezdícím elektromobilům je výhodou krátké tankování vodíku a ve finále větší ekologičnost celého pohonu. Vodíku tak fandíme více než bateriovým elektrovozům. Tak snad v blízké době zlevní výroba takových aut i vodíku a rozšíří se síť vodíkových čerpacích stanic. A já osobně doufám, že příští vodíková auta budou hezčí než Mirai.