Stylový pick-up se zrodil v garáži a stále existuje. Očaroval Chrysler i fanoušky Hot Wheels
Deora není jen výstřední pick-up ze šedesátých let. Je to designová revoluce, která propojila zakázkovou úpravu s oficiální podporou Chrysleru a získala srdce sběratelů po celém světě.
Je to dobrý marketingový tah, protože automobilky mohou prodávat mnohem dražší a lépe vybavené vozy s lákavou marží. Tomu se přizpůsobili i externí úpravci nabízející tisícikoňové konverze pohonů a úpravy exteriérů, které jsou spíše na show a potěšení než na zvýšení užitné hodnoty.
Mít stylový pick-up ale není nová myšlenka. Dokazuje to koncept Dodge Deora zrozený v šedesátých letech. Pravda, pick-upy si upravovali pašeráci alkoholu už čtyři desetiletí předtím, ale tam šlo o čistě užitkovou záležitost. Na design rozhodně nehleděli. A hot rody zase měly status individuálních projektů. Z Deory se nakonec stala oficiální studie Chrysleru, a ačkoliv reálný vůz existuje jen jeden, malou Deoru mají miliony sběratelů a dětí. Proslavila se totiž i jako zmenšenina v různých měřítkách.
Příběh konceptu, jak už to bývá, je založený na extrovertním nápadu a náhodném setkání. Základní tvary načrtl Harry Bentley Bradley, student automobilového designu na newyorském Pratt Institute, který si přivydělával tvorbou skic futuristických automobilů. Následně je nabízel redakcím Customs Illustrated, Rod & Custom, Re-styling a mnoha dalším.
Právě zde si jeho talentu všimli bratři Mike a Larry Alexanderovi, kteří se zabývali realizací zakázkových vozidel. V roce 1962 získal Bradley práci jako člen vývojového týmu u General Motors, což ho přimělo přestěhovat se do Detroitu, kde měli svou základnu i bratři Alexanderovi. To spolupráci významně urychlilo a během šedesátých let společně přivedli na svět deset vozů.
Jedním z nich byla i Deora. V roce 1964 chtěli Mike a Larry vytvořit moderní pick-up, jelikož je nudila konvence, kde hlavní roli hrála užitná hodnota a celkový vzhled stál daleko vzadu. Bradley se chopil výzvy, a jelikož pracoval u Chrysleru, všichni tři zde společně lobovali u vedení za podporu projektu.
Během několika schůzek se podařilo na základě Bradleyho povedených náčrtů vedení přesvědčit, aby jim poskytlo podvozek, kabinu a pohonné ústrojí z Dodge A100. Pokud by se jednání nepovedla, alternativní možností bylo vydat se do Fordu a pokusit se získat jeden z jejich Econolinů.
V mnoha případech, kdy jde pouze o designovou kreaci, zůstává technika základu nezměněná a řeší se pouze exteriérové díly. V tomto případě byly zásahy tak extrémní, že prakticky nezůstal kámen na kameni. Proto projekt trval dva roky a spolykal na tehdejší dobu značných 10.000 dolarů.
Od základu jinak
Bratři Alexanderovi vzali původní rám podvozku a zcela jej přizpůsobili nové kabině. Zvedli přední nosníky, aby po instalaci kratších pružin seděla Deora co nejníže. S tím souvisí i přesunutí sériového řadového šestiválce z přední části doprostřed. Chlazení zajišťovaly chladiče umístěné před zadní nápravou. Palivová nádrž se naopak posunula dopředu, za kabinu.
Aby zůstala záď čistá, byly výfuky netradičně vyvedeny do stran pod chromovaným rámečkem. Pokud vám něco připomíná, máte pravdu – je to ozdoba zadních světel z jedenapůlté generace Fordu Mustang. Ve skutečnosti Mike a Larry převzali většinu dílů od Fordu, aniž o tom měli v Chrysleru tušení. Chromovaná kola s poklicemi obouvali na zakázku vyrobené pneumatiky Firestone.
Estetika pohonné soustavy se neřešila, protože všechno zakryl černý panel korby čalouněný vinylem a zdobený centrální dřevěnou vložkou. Na místě ho držela čtveřice závodních rychloupínáků.
Revoluční koncept
Vůbec nic nezbylo ani z kabiny A100. Bratři ji navrhli zcela od začátku s cílem dosáhnout co nejčistších linií. Za tímto účelem rezignovali na boční dveře a místo toho navrhli otevíratelnou přední sekci, a to včetně střechy. Ta byla na tenké přední sloupky příliš těžká, proto padla volba na výklopné čelní sklo s elektricky ovládanou centrální vzpěrou doplněné otočným spodním dílem.
Tato koncepce umožňovala pohodlné nastupování do interiéru, který ale vzhledem k výšce vozu 145 cm nebyl určen vzrostlým postavám. Nakonec, ani bratři Alexanderovi nebyli žádní čahouni. Kvůli přednímu nástupu se přesunul přístrojový panel na horní hranu levé bočnice. Volant ve stylu závodního „motýlka“ z Oldsmobilu byl ukotven na pohyblivém kloubu. Systém řízení pak využíval řetěz procházející vzpěrou, následně spojený se svislou hřídelí. Čalounění ctilo detaily exteriéru, tedy vinyl kombinovaný s dřevem. Nakonec celou karoserii pokryl zlatý lak.
Vzhůru na pódium
Až doteď se jednalo o individuální projekt. Status oficiálního konceptu Deora získala až v roce 1967, kdy ji automobilka přivezla na výstavu Autorama v Detroitu. Zde postupně získala devět různých ocenění včetně Ridler Award za nejpovedenější stavbu. Deora měla původně nést jméno XTAB (eXperimental Truck Alexander Brothers). Automobilka ale předtím uspořádala soutěž, kterou vyhrálo 13leté dítě se jménem Deora.
Chrysler byl natolik ohromen úspěchem, že se rozhodl pro dvouletý pronájem v rámci sestavy navazujících akcí. V souvislosti s tím požádal o přelakování na limetkově zelenou, ale protože kontrakt nakonec nebyl podepsán, vrátila se Deora zpět k bratrům Alexandrovým. Ti ji následně prodali sběrateli Alu Davisovi. Bohužel, krátce nato – v roce 1970 – zemřel, ale vůz zůstal v rodině. Jeho synovi Davisovi bylo v té době 12 let.
Davis ji v roce 1982 vyvezl ze skladu a objel několik akcí, kde za úspěchy sklidil i finanční odměnu, kterou použil na splátku domu. V roce 1998 kontaktoval Bradleyho s cílem Deoru renovovat dle původní specifikace z roku 1967. To nebylo jednoduché, protože řada dílů chyběla, včetně středové konzole. Kód zlaté barvy si bratři nezapsali a raznice pneumatik od Firestonu pohltila minulost. Nákresy ale zůstaly.
Po znovuzrození se Deora objevila v aukci RM Sotheby's, kde se v roce 2009 prodala v přepočtu za 6.185.270 tehdejších korun.
Malá radost dětí i dospělých
V roce 2000 přišel návrh Deory II ve zcela nové podobě, ovšem ctila původní koncept karoserie s předními dveřmi. O tři roky později ji Chip Foose přivedl k životu a oslavil tak 35. výročí značky Hot Wheels.
Deora si prorazila cestu i do světa sběratelských modelů. V roce 1968 Bradley přijal novou práci u Mattelu a jelikož byla Deora populární, stala se součástí série „Sweet Sixteen“, prvních šestnácti tlakem odlévaných modelů značky. Víme, že úplně prvním byl Chevrolet Camaro. Práva na Deoru měly i společnosti AMT a Ertl, které ji vyráběly jako stavebnici v měřítku 1:25.
V případě starších verzí Hot Wheels rozlišujeme provedení pro USA a Hongkong. Americkou specifikaci poznáme podle viditelného předního nárazníku, předních světel s lamelami a čirých oken. Naproti tomu provedení pro Hongkong mělo hladká světla, méně výrazný nárazník a namodralá skla.
Zdroj: Kustorama, Driversfoundation, Slashgear zdroj foto: Wheelsage
