Rozhovor se Zdeňkem Černým, někdejším světovým rekordmanem a renovátorem: Tankovali jsme z konve na mléko

Potkali jsme se vlastně náhodou na studentském autosalonu v Teplicích. Zdeněk Černý tamním žákům ukazoval na skořepině závodního stroje Baghira kouzlo zvané automobilový design. Unikátní tříkolka z dílny legendárního Václava Krále, která pokořila dva světové rekordy, byla tenkrát čerstvě po renovaci. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se na setkání.

Jak vznikl nápad zaútočit na vytrvalostní rekord?

Na úplném začátku byl kniha „Z depa senzací“ Miloše Skořepy, v níž mimo jiné najdete kapitolu „Chcete být světovým rekordmanem?“. Popisuje se v ní, co všechno je třeba připravit a zajistit, aby bylo možné se ucházet o zápis do knihy rekordů Světové motocyklové organizace FIM. Zároveň byl rok 1986 jednak 35. výročím vzniku Svazarmu a současně rokem stého výročí prvního motorového vozidla, kterým byla trojkolka Mercedes-Benz. Navíc zrovna tou dobou byl u nás kamarád Jaroslav Kunský a velorexem přijel můj bratr Pavel Wutschka. A tehdejší dosažené mezní hodnoty tříkolek se nám zdály nízko, tak jsme to chtěli zkusit.

Přes 400 km/h na dálnici. Český miliardář vzal své Bugatti Chiron na rychlostní test do Německa

Co k takovému pokusu potřebujete?

Musíte mít trať schválenou organizací FIM, což věděl a zajistil tehdejší metodik Autodromu Most Jaroslav Kunský. K tomu na domluvený termín potřebujete certifikované komisaře FIM a samozřejmě vozidlo, jímž chcete rekordu dosáhnout.

Čím jste začali?

Vzali jsme s Jardou bráchův velorex a jeli do Mostu vyzkoušet, zda by se s tímhle kdysi sériově vyráběným vozítkem dalo na rekord zaútočit. Tedy zjistit, jaký se dá s neupravenou verzí najet čas a jaké úpravy na něm budou případně potřeba. Velorex se ale pro závodění na okruhu nehodil, a tak jsme se rozhodli postavit zcela novou trojkolku.

Svět motorů 49/2021

Jak takový speciál vlastně vzniká?

Kamarád Miroslav Starý se nabídl, že pomůže takový stroj postavit. Spolu se synem jej dali dohromady vlastně amatérsky, doma na koleně v dílně za půl roku. Jako základ stavby použili velorex mého bratra. Motor zajistil Jarda Kunský přes své kontakty v zahraničí. Stál za tím tuším Němec Bruno Koch, tehdejší sponzor závodníka Bohumila Staši. Do stroje jsme získali motocyklový dvouválec Yamaha RD 350 YPVS o výkonu 63 koní s šestistupňovou převodovkou. Přední ramena a brzdy byly z trabantu, přední kola a pneumatiky pocházely původně z Fiatu 126, ale obutí nedrželo stopu, vyměnili jsme je za motocyklové. Zadní kolo dokonce mělo drátěný výplet.

A jak to bylo s karoserií?

Tady jsme požádali o pomoc tehdejší ikonu československého automobilového designu Václava Krále, který ji v tehdejším Metalexu vytvořil. Trojkolku, vlastně by se mělo odborně říci cyclecar, jsme pak pojmenovali Baghira.

Tesla Model S Plaid stanovila nový rekord na Nürburgringu, Porsche nadělila 12 sekund

Proč právě jméno z Kiplingovy knihy džunglí?

Jednoduše, byla to totiž Králova přezdívka.

Vozidlo pro atak rekordu jste měli zajištěné, stejně tak schválenou trať i na konkrétní termín domluvené komisaře. Jak to tenkrát probíhalo?

V určený den, bylo to 22. srpna 1986, jsme se sešli na Autodromu Most a po desáté vyrazili na trať. Nejdříve Jarda Kunský, potom Mirek Starý a nakonec já. Podmínky byly amatérské, třeba palivo jsme dolévali z mlékárenské konve. Nebo v dešti jsme otírali čelní sklo rukou, abychom vůbec viděli na trať. Střídali jsme se za volantem nepřetržitě 19 hodin, 9 minut a 55 sekund, než se postupně narůstající technické problémy staly vozítku osudnými a odmítlo jet dál. Rekord ve 24hodinovém závodě jsme tedy nepřekonali, žádných 24 hodin Le Most se tak nekonal. Ovšem jaká byla naše radost, když komisaři za námi přišli s tím, že rekord na 12 hodin máme v kapse. Ujeli jsme za tu dobu 786,504 km. A taky ustavili nový rekord na 1000 ujetých kilometrů, kterého jsme dosáhli za necelých 15 a půl hodiny!

Chorvatská střela udivuje svět. Rimac Nevera je nejrychlejší auto světa

Co se stalo s vozítkem pak?

Ztratil jsem ho z dohledu. Až někdy okolo roku 2013 se se mnou spojil kamarád Josef Sitník s myšlenkou, že by bylo zajímavé baghiru dát znovu dohromady. Tak jsem se do toho pustil, Jarda Kunský byl moc rád. Spolu s kamarády jsme na rekonstrukci pracovali až do letoška, byla to nepředstavitelně složitá práce.

Co bylo nejtěžší?

Museli jsme vozidlo zrekonstruovat co nejvěrněji podle původního modelu, přitom ho odlehčit a inovovat. Původní ocelové trubky tak nahradily chrom-molybdenové, hlavně kvůli pevnosti konstrukce v ohybech. Podlahy a podběhy jsou nyní hliníkové. Vyměnili jsme také zadní brzdu – původní bubnovou jsme nahradili kotoučovou. Naštěstí kastle zůstala netknutá, dali jsme jí jen nový kabát.

Všimli jsme si na střeše vozidla čísla 35, které bylo i na původním modelu. Zachovali jste ho z piety?

To taky, ale zároveň nám přišlo pikantní, že zrovna letos to bylo 35 let od ustavení našeho rekordu.

Masarykův okruh má nový rekord, vytvořil ho nevidomý nadšenec. Slepý bandita jel až 186,7 km/h

Platí ten rekord ještě dnes?

Ne, překonali ho už někdy v roce 1989. Ale to, že jsem držitelem dvojnásobného zápisu do Knihy rekordů, už mi nikdo nevezme.

A troufl byste si na rekord ve tříkolkách ve znovuzrozené baghiře opět zaútočit?

Srdce by možná chtělo, i když mi už hodně přibyla léta. Baghira by na to připravená asi byla, ale je to i tak nerealizovatelné. Dneska už jsou nároky, hlavně finanční, na takovéto záležitosti tak vysoké, že si to prostě nemůžeme dovolit. Homologace trati stojí nepředstavitelné peníze, zrovna tak traťoví komisaři. Budu rád, když se s vozítkem krátce svezu někde na vzpomínkové akci na uzavřené trati.