TEST Volvo V90 a S90: První jízdní dojmy ze Španělska

Už vlastně ani nevím, jak dobré vlastně bylo Volvo S80, když přišlo před dlooouhou řadou let na trh, ale ať už bylo jakékoli, způsob, jakým ho automobilka nechala „vyhnít“, byl pořádný hazard s pověstí značky a Švédům tedy nezbývalo, než si dát na nástupci záležet, pokud se chtěli vrátit do hry. Jestli to duo S90 a V90 dokáže, jsem zjišťoval na jihu Španělska.

Už z fotek bylo jasné, že budou obě švédské novinky pohledné. Ale jak na parkovišti přede mnou stojí řada sedanů a kombíků devadesátkové řady, jsem i přesto překvapen, jak dobře vypadají. Jsou opticky nízké a široké, přičemž dlouhé nikoli pouze opticky, dálkou už nakukuje do luxusního segmentu a s jednoduchými, ale jasně rozpoznatelnými tvary. Nadchnul mě zejména kombík, ty Volvo vždycky umělo; sedan s velkými zadními lampami působí trošku… nezvykle.

A právě do kombi usedám jako první, jde o verzi D5 s dvoulitrovým turbodieselem o výkonu 173 kW, točivým momentem 480 N.m a pohonem všech kol. Musím to říct hned na úvod – jsem šokován. Je jasné, že vyšší střední třída má jisté, poměrně vysoké standardy, ale to, co předvádí V90 v kabině, je hodně těžký kalibr. Zkoušená verze je doslova napěchovaná těmi nejfajnovějšími materiály – měkoučká a voňavá kůže je všude, kam bylo možné ji dát, strukturované dřevěné dekory opravdu vypadají jako dřevo a nezakrývá je zbytečně vrstva lesklého laku, velmi pečlivě se vybíralo, kde bude použitý chrom a veškeré plastové díly mají provedení „klavírní lak“. Ne, tady se fakt nešetřilo a už jen kvůli tomu interiéru stojí za to si V90 koupit.

Zvlášť když je navíc ještě obrovský. Volvo odolalo nutkání udělat středový tunel o šíři dálničního pruhu a díky tomu je v autě extrémně hodně místa na šířku. Ale i na délku, vzadu si můžete dát nohu přes nohu a na výšku, v autě totiž lze sedět opravdu velmi nízko. Kufr už asi potěší méně, tedy pokud jste očekávali Macochu jako u Mercedesu. Má totiž základní objem "jen" 560 litrů, což ale není pro rodinné potřeby vůbec málo, jakkoli to není na vyšší střední třídu zrovna ohromující. Jedná se ale o hodnotu včetně podivně zprohýbaných prostor pod podlahou, i tak si ale myslím, že se zavazadly nebude problém, zvlášť když zarovnáte zavazadla až po střechu. Přední sedadla mají v top verzi stavitelné bočnice, ventilaci, stavitelnou délku sedáku a masá(ááh)žní funkci. Výtka ale směřuje na mechanizmus sklápění zadních sedadel. Aktivuje se sice jednoduše tlačítkem, ale sklopení doprovází rána, budící dojem, že se něco rozbilo. Nevím, jestli je to vada, spíše si budeme muset všichni zvyknout, ale zmínit musím ještě ovládání …všeho prostřednictvím dotykové obrazovky. Potěší „tabletové“ ovládání, ale je třeba si zvykat, že vlastně nic nelze nastavit jedním pohybem či dotykem.

Volvo si vyslechlo mnoho nepěkného kvůli rozhodnutí přejít výhradně na čtyřválce a co jsem tak od kolegů slyšel, XC90 kritikům dává spíše zapravdu. Bude to v případě sedanu a kombi stejná písnička? Naštěstí nikoli. Novinka už disponuje systémem PowerPulse, tvořeným nádobou se stlačeným vzduchem, jenž je při sešlápnutí plynu hnán do sání za účelem rychlejšího roztočení turbodmychadla zejména v nízkých otáčkách.

Díky tomu má V90 „šťavnatý“ odpich z křižovatek i při pružném zrychlení, takže o nedostatku dynamiky vůbec nemůže být řeč. Nevím, zda mám strkat hlavu do lví tlamy tvrzením, že D5 jede jako šestiválec, ale určitě jede způsobem, hodným naftového topmodelu dané kategorii. Navíc je opravdu výtečně odhlučněn, teprve někde za třítisícovou hranicí byste rozpoznali, že jde o nafťák a i tam to vyžaduje dobrý sluch.

Přestože má motor velký točivý moment, příliš ho nevyužívá, osmistupňový automat podřazuje takřka při každém důraznějším sešlápnutí plynového pedálu, pokud se vám to nelíbí, lze přesunout volič automatu do manuálního módu. Ale to není žádný problém, převodovka řadí vcelku rychle a plynule, pouze při ostřejším jízdním stylu trošku cuká.

Volvo tvrdí, že jeho cílem nebylo udělat auto s jízdním charakterem, jaký mají soupeři z Německa, popravdě řečeno by to opravdu nedávalo moc smysl, na druhou stranu podobná prohlášení jsou vždycky trochu podezřelá a dávají tušit možné problémy. Má tedy V90 nějaký problém?

Ale vůbec ne! Jakkoli jsem překvapen, kolik „dobytků“ řídí v Česku vozy švédské značky, to, čím by mělo V90 oslovit kupující, je komfort. A to novinka umí jako žádný jiný vůz této kategorie. I při jízdě rovně po hladké silnici v komfortním režimu si najde nedokonalosti, na nichž se může podélně, popřípadě příčně zhoupnout a po víceméně jakémkoli povrchu si jen noblesně pluje. Jenže když přijde zatáčka, stane se to, co očekáváte – auto se do ní musí nutit, kombík působí neohrabaně, těžkopádně a ostřejší jízdě jako by se ve vyšších rychlostech vzpíral i ztuhnutím řízení.

Už při relativně nízké rychlosti se auto v zatáčce nakloní a začnou ševelit pneumatiky, překlápění ze zatáčky do zatáčky par vyloženě nesnáší a v kombinaci s řízením bez citu není úplně snadné provést daný manévr plynule, ubrání plynu způsobuje ponoření přídě a znejistění zádě.

Je tu ještě sportovní režim, jenž upraví tuhost řízení (je ještě playstationovatější) a podvozku a nechává motor pracovat ve vyšších otáčkách. V něm sice auto (tedy spíše řidič) získá více jistoty, ale pětkové BMW z toho neudělá. Současně platí, že pokud čistě náhodou zapomenete ovladač přenastavit, nedostatkem komfortu trpět nebudete. Auto se zpevní, ale stále je především pohodlné.

Při jízdě si neužívám jen tichý motor, perfektně je odhlučněn i podvozek, kola se odněkud z dálky ozvou pouze na hrubém povrchu. Znáte ten pocit, že máte zalehlé uši? Tak přesně takové je cestování s V90, jediným původcem ruchu je při dálničních rychlostech obtékající vzduch a i v jeho případě je hladina velmi nízká. Ideální místo vychutnat si špičkový audiosystém Bowers & Wilkins.

Přeskakuji do sedanu S90 s benzinovým dvoulitrovým čtyřválcem T6 AWD. Ten má parametry 235 kW a 400 N.m, ale co je podstatnější, dokáže je docela dobře prodat. Sedan má totiž sportovnější naladění podvozku, standardní mód zhruba odpovídá sportovnímu u dieselového kombi, což spíš souvisí spíše s celkově sportovněji laděnou specifikací T6, než s karoserií. Zážehový čtyřválec je hlučnější, ale nikoli nepříjemně. Zní překvapivě syrově, projevuje se mechanickým (neomylně čtyřválcovým) vrčením a potěší rychlou odezvou plynu a velmi dobrou dynamikou ve středním a vyšším pásmu otáček, ale stydět se nemusí ani za zátah odspoda. Jen má také o něco cukavější řazení při ostřejší jízdě.

Auto působí stabilnějším dojmem, pohupování v přímém směru je trochu potlačeno a zatáčky projíždí s větší sebejistotou, stále je však cítit váha vozu. Přepnutí do sportovního režimu pak přináší ještě mírné zlepšení, stále však platí to, co bylo řečeno v případě kombi, prioritou zůstává komfort jízdy. Řízení je také celkově tužší, stejně jako u kombi platí, že je příjemnější to komfortní, pokud tedy čistě náhodou budete chtít s V90/S90 sportovat, ideální je nastavit si sportovní podvozek a komfortní řízení.

Švédové jsou náležitě pyšní i na dlouhý zástup elektronických pomocníků,ty jsou ovšem již známy z modelu XC90, za všechny jmenujme asistent pro jízdu v kolonách a "semi-autonomní" řízení Pilot Assist nebo ochrana proti sjetí z vozovky. Úplnou novinkou je pak detekce velkých zvířat (tu má XC90 až od aktuálního modelového roku), ale pokud nežijete ve Skandinávii nebo Africe, nebude se vás to týkat, ta zdejší jsou, s výjimkou jelenů, na detekci zatím příliš malá. To ovšem mluvíme o výbavě, která už patří víceméně ke standardu dané kategorie. Ovšem bez ohledu na množství elektroniky musím popravdě říci, že mě tohle volvo dostalo. Tedy zejména V90. Krásný, elegantní kombík s vpravdě luxusním, prostorným a tichým interiérem, jenž dává na první místo komfort a kvalitu jízdy A přesně tak si představuji auto od Volva, takhle by to mělo být. Vytknout mu lze víceméně drobnosti a pokud se vám nelíbí, co švédské novinka nabízí, tak si... kupte něco jiného.