Unikátní turbínový tahač značky Ford se objevil po 40 letech. Majitel je tajemný
Znovuobjevení turbínové soupravy ukazuje zkušební směr Fordu. Nákladní prototyp byl 40 let mimo pozornost, celou dobu si ho na vlastní náklady opravoval jeden utajený majitel.
Výrobci automobilů aktuálně zběsile investují do vývoje zprofanované elektromobility, ačkoliv zbytečné vyvádění těžce vydělaných peněz do nejisté technologické evoluce, není nic nového. Automobilový průmysl zná podobné tendence ambiciózního pokroku, třeba v 50. a 60. letech minulého století velká trojka hledala senzaci v nasazení turbínového pohonu.
Novátorskou vizi překonání standardních principů pístových spalovacích motorů podporovala představa o automobilovém agregátu disponujícím zcela nevšední porcí výkonu. Chrysler se o turbínový pohon pokoušel čtvrt století, General Motors pustilo do světa několik konceptů a Ford pokoušel štěstí v těžké nákladní dopravě.
Čtyřmetrový Big Red
Turbínový prototyp od Fordu zvaný Big Red byl téměř čtyři metry vysoký tahač přívěsů, který vznikl v roce 1964 za účelem představení snových plánů automobilky. V Michiganu vnímali potřebu změny v procesu přepravy zboží. Futuristický koncept nebyl normální téměř v ničem, seznam výstředností začíná samozřejmě turbínovou strojovnou o výkonu přes 600 koní (447 kW), což je nejen na tehdejší dobu úctyhodné číslo.
Pravým pruhů dálnic kralují těžké naftové soupravy, proto se benzínová vysokootáčková náhrada jeví jako naivní řešení. Možná bláhová varianta měla šanci na úspěch zejména díky obecným výhodám turbín, které mají nižší obsah škodlivin ve spalinách, snesou méně kvalitní palivo, vyvážený chod generuje vysoké množství energie a celý motor může být poměrně lehký ve srovnání se stejně výkonným dieselem tradičních kamionů. Zmíněné vysoké otáčky vstupního hřídele se daly krotit vhodnými převody pětistupňového automatu Allison.
Argumentů pro sériové nasazení turbín nebylo málo, ale situace na trhu a konečná podoba pomalých pruhů dálnic naznačuje, že jmenované přínosy nestačily. Soupis plusových předpokladů turbínového pohonu byl překonán realitou. Vedení Fordu bylo vůči turbínovým vozidlům navenek optimistické a experimentování pokračovalo až do 70. let, ale veřejným tajemstvím byl fakt, že projekt Big Red není továrně proveditelný kvůli problémům s výrobními náklady a výsledně bídnou efektivitou.
Spalování nafty zůstalo upřednostněno, ačkoliv Big Red nebyl jen sci-fi tahač s jiným pohonem. Kamion neupřesněné budoucnosti měl jako jeden z prvních vzduchové odpružení, luxusní kabina taktéž na vzduchových polštářích byla také první svého druhu. Obývací pokoj dostupný po vyjížděcích schůdcích odpovídal záměrům konstruktérů křižovat silnice na dlouhé vzdálenosti. Nádrže pojmuly přes tisíc litrů paliva s udávaným dojezdem asi 960 kilometrů, což si vyžadovalo maximální komfort vyslané dvojice řidičů. Posádka měla k dispozici kuchyňský kout, lednici, sporák i automat na nápoje. K dispozici bylo také splachovací WC pro odpočívajícího kolegu, který měl kromě základní potřeby šanci uspokojit únavu, nebo touhu sledovat televizi viditelnou jen ze sedadla spolujezdce.
Nebývale moderní kamion nepřesvědčil o přínosu pro automobilový trh USA. Stejně jako většina neuznaných studií měl být Big Red nakonec rozebrán a zničen, zázrakem se červená souprava dostala do rukou Holmana Moodyho z továrního závodního týmu Ford. Turbínový tahač zaparkoval v hangáru na dalších 10 let, než byl prodán neznámo kam.
Od počátku 80. let byl prototyp Fordu velmi obtížně detekovatelný. Stopy po úžasném pokusu technického převratu několikrát zmizely a existenci odmítaného pokusu stále doprovází mnoho nevyřešených etap. Přesný vývoj pohybu tahače není důležitý jako současný stav. Aktuálně je automobil pod patronátem svědomitého muže, který zůstal fascinován debutem tahače v roce 1964 a při možnosti jej vlastnit vůbec neváhal.
Důkladně obnovený Big Red dnes sídlí ve vlastní garáži po opravě z neprovozuschopného vraku. Mezi nejnáročnější fáze obnovy patřilo nahrazení původního motoru méně výkonnou turbínovou verzí, která navazuje na speciálně upravenou původní převodovku.
Poslední protočení všech součástek proběhlo kolem roku 2000, což je úžasná informace od aktuálního majitele. Dotyčný si nepřeje zveřejnit přesnou identitu, i když by si zasloužil uznání za opatrování a renovaci červeného kamionu za posledních 40 let. „Strávil jsem spoustu času a peněz získáváním správné barvy a procesu lakování, aby odpovídaly původní barvě Fordu“, řekl anonym a dodal, že karoserie tahače je extrémně těžká, protože byla vyrobena z několika vrstev skleněných vláken pokrytých silnými vrstvami barvy.
Momentální stav není podpořen žádnými fotografiemi, záhadný vlastník naznačil možné snímání "někdy později". Po tolika desetiletích mimo pozornost veřejnosti už prý publikum vydrží, možná se do té doby najdou i ztracené přívěsy, které zatím čekají na podobné odhalení jako tahač s převratným pohonem pod podlahou luxusní kabiny.
