Zajímavá historie ukazatelů: Jak se měnily jejich tvary a barvy?
Než jsme začali všichni koukat jen do navigací, vyhlíželi jsme při cestě do neznáma ukazatele směru. V průběhu let se měnily jejich tvary, a hlavně barvy.
Kamenné ukazatele měly i silnice starých Římanů. S rozvojem cest a taky pošt se v Evropě v 18. a 19. století začaly budovat velké kamenné sloupy, na kterých byl uvedený směr a často i vzdálenost v hodinách nebo dnech. Těmto sloupům se říká pyrámy.
Asi nejznámější český pyrám se dochoval na staré liberecké silnici v Ohrazenicích u Turnova. Když se nejezdilo ještě po dálnici, tak se u pyrámu střetávaly silnice od Prahy, Liberce a Jičína a byla tu hospoda U Pyrámu. Stejně se jmenuje i jedna hospoda u Jablonce nad Nisou, v Hradci Králové se pyrám dostal do jména zastávky MHD.
Ohrazenický pyrám je skoro devět metrů vysoký. Vznikl v roce 1813 a nápisy na něm jsou české a německé. Přečteme si tady tak Strasse nach Reichenberg a pod tím Cesta do Liberce nebo Strasse nach Jungbunzlau a Cesta do Mladé Boleslawi s dvojitým w, jak se psávalo v 19. století. Údaje o vzdálenosti na něm chybí.
Formani, kočí dostavníků, kurýři nebo i pocestní tedy bez problémů našli správnou cestu. Ne na každém křížení se však mohl stavět několikametrový zdobený sloup. U cest se tak začaly postupně objevovat menší kamenné či betonové sloupky s označením směru.
S rozvojem motorismu už pyrámy nebo zděné rozcestníky přestaly vyhovovat. Zatímco pěším nebo formanům nedělalo problém na křižovatce zastavit a jít si na kamenný sloup přečíst, kam mají jít, u motoristů to byla komplikace.
Na silnicích se tak ve 20. letech spolu s prvními výstražnými značkami začaly objevovat i plechové nebo dřevěné ukazatele směru. Zpočátku neměly jednotnou formu, teprve až vyhláška z dubna 1938 počítala s instalací modrých tabulí s bílým písmem.
Okupace nacistickým Německem přinesla ale změnu. Němci totiž zjistili, že pro čitelnost tabulí, kde je i několik různých jmen a čísel, se hodí žluté pozadí a černý text. U silnic v Čechách a na Moravě se tedy začaly objevovat ukazatele žluté barvy.
Bylo to stejné značení, jaké se dodnes používá v Německu. Kromě směrových ukazatelů na křižovatkách obsahovalo i informaci o směru cesty při výjezdu z obce. Takže třeba na výjezdu z Přelouče bylo napsáno, že jedete na Pardubice. Pokud tam bylo napsané jiné město nebo nějaká malá vesnička, věděl motorista, že ve městě asi špatně odbočil, a tudíž se musí otočit a hledat jiný výjezd.
Za dob protektorátu se názvy měst uváděly dvojjazyčně. Nejprve německy, tedy třeba Prag, Iglau nebo Neustraschitz, a teprve až potom česky Praha, Jihlava nebo Nové Strašecí.
Žlutá vadí
Po válce žluté značení vadilo. Sice bylo nejlépe vidět, ale bylo spojováno s německou okupací, a tak navzdory dobré viditelnosti muselo pryč. V prvních poválečných letech byl ve značení trochu chaos. Každé cestmistrovství si dělalo cedule podle sebe.
Žluté značky s černým písmem tak postupně nahradily modré tabule se žlutými písmeny.
Změnila se i značka oznamující vjezd do obce. To byla modrá tabule se žlutým názvem vesnice. Konec uzavřené osady se oznamoval jen značkou Konec omezené rychlosti. Modré pozadí a žluté písmo dostaly i tabulky s čísly silnic.
Také tyto modrožluté značky dostaly zabrat při další okupaci, která postihla naši zemi. Když v srpnu 1968 obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy, lidé cedule otáčeli či ničili, aby vojákům ztížili orientaci.
Cedule často bývaly umístěné až v křižovatce. S tím, jak se doprava zrychlovala, to začalo vadit. Řidič občas blokoval dopravu, nebo dokonce někoho ohrozil tím, že se rozhodl změnit směr až v křižovatce, když zjistil, kudy jeho cesta pokračuje. Značení se tak postupně začalo přesouvat před křižovatky. Případů, kdy je ukazatel až v křižovatce, máme v ČR už jen pár. Třeba v Německu nebo v Rakousku je ale tento způsob dodnes rozšířený.
Po dálnici
Když se 12. července 1971 Československo připojilo k zemím, které mají na svém území dálnici, vznikla potřeba odlišovat ukazatele pro obyčejné silnice a dálnice. Pravda, v těch prvních letech šlo o pouhých 21 kilometrů, takže to nebyl ten nejpalčivější problém, ale novela vyhlášky, která zavedla pravidla pro jízdu po dálnicích a značku dálnice, myslela i na ukazatele. Na silnicích prvních až třetích tříd zůstal modrý podklad se žlutým písmem a žlutými šipkami, dálnice dostaly písmo bílé. Pozadí ale bylo modré. Tento systém vydržel v platnosti skoro 20 let.
Současné rozlišení na modré ukazatele na silnicích a zelené na dálnicích zavedla až novela vyhlášky v roce 1990. Protože ale dálnic bylo pořád málo a až na Prahu nebo Brno se vlastně nikde nepotkávaly, tak se na značkách neuváděla čísla dálnic. V prostoru pro číslo silnice byl jen symbol dálnice, případně silnice pro motorová vozidla. Čísla dálnic uvedená v červeném obdélníku máme až od roku 2001.
Zelená barva se používá od roku 1954 i na highways v USA. Volba na zelenou padla ze dvou důvodů. Velké tabule nad vozovkami jednak tvoří kontrast k obloze, takže je řidiči dobře vidí, ale zároveň neruší v krajině.
Poslední změna barev na dálnici v ČR se konala v roce 2016, kdy i samotná značka označující začátek či konec této komunikace zezelenala.
Vzhledem k tomu, že dnes jezdíme podle navigací, význam ukazatelů upadá. Pro případ, že ale někdo ještě jede postaru bez elektronického pomocníka, mají cedule stále smysl.
Silniční archeologie
Tak jako někoho baví odhalovat v krajině zbytky opuštěných starých silnic, hledají někteří staré značky. Někdy je najdou ještě u silnic jako součást značení, jindy už jen ve sbírkách na stěnách hospod či garáží nebo třeba jako plech na starém plotu. Fotí si je a pak je někdy i sdílí s ostatními nadšenci. To samé dělají s historickými fotkami ze starých alb, kde jsou některé ukazatele zachycené. Jedno z míst, kde na takové značky narazíte, je facebooková skupina Silniční archeologie.
Barevné ukazatele
U nás v ČR a taky na Slovensku dnes modré ukazatele značí cestu k cíli po silnici, zelené po dálnici a bílé pozadí se používá pro městské komunikace. V Polsku, Maďarsku a ve Francii jsou barvy silnic a dálnic otočené. Jméno města na modrém podkladě vás do něj povede po dálnici, na zeleném po silnici. V Itálii jsou barvy stejné jako u nás. V Německu jsou ukazatele na silnicích žluté, na dálnicích modré. V Rakousku jsou dálnice modré, obyčejné silnice mají bílé pozadí a černá písmena, modré je jen lemování. Jak ukazuje tato mapa, kterou jsme našli na Wikipedii, ve světě se na dálnicích jiné barvy než modrá nebo zelená nepoužívají.
