Záludnosti okruhů, které nejsou na první pohled vidět

Před pěti měsíci jsme rozebrali téma, co jezdcům vadí na závodních tratích. Nyní se podíváme z pohledu televizní kamery, která nemusí divákovi odhalit všechno.

Auto jede zepředu

Současné technologie jsou sice vyspělé, ale z pohledu televizní kamery nejsou stoupání tak příkrá, nemusí být vidět změny povrchu tratě, tvary obrubníků ani další specifika daného místa nebo okruhu, která vnímá závodník při jízdě.

Požádali jsme o názor redaktora a komentátora České televize Jiřího Zítu. „Lidské oko je schopné vnímat skutečnost stejně jako objektiv s ohniskovou vzdáleností okolo 50 milimetrů. Delší objektiv obraz přitahuje a zkresluje pohled na pohybující se předmět vůči zemi a okolo něj,“ říká zkušený novinář a dále vysvětluje: „Všimněte si, že auto bývá v záběru výjimečně z boku. Většinou zepředu v různých úhlech, protože svou polohu při pohybu změní pro televizní kameru jen minimálně.“

Záludnosti tratě: Co všechno závodníkům (ne)vadí

Kdo rozhoduje o postavení kamer pro televizní přenos? „Tohle je záležitost režiséra a hlavního kameramana. Důležité je mít pokrytý start, cíl a terén tak, abychom mohli záběry dobře nastříhat. Zkrátka aby byl snímek z každého závodu pro diváka co nejpestřejší,“ dodává Jiří Zíta.

Kvůli větší atraktivitě se běžně používají kamery v závodních vozech, kterým se říká onboardové. V závodech silničních motocyklů jsou běžné gyroskopické kamery, zabírající závodníka při jízdě v detailu. Pokud například vidíte záběry z kamery za hlavou pilota, jedná se o atraktivní moment pro diváka. Pilot vidí prostor jinak.

Svět motorů 42/2020

Co říká odborník

Požádali jsme o slovo Josefa Krále, který komentuje na stránkách Světa motorů formuli 1 i motoristický sport v jeho různých podobách. V uplynulých týdnech vytipoval okruhy a jejich záludnosti, které pohled kamery nemůže odhalit. Seřadili jsme je pro lepší přehled abecedně.

Abú Dhabí (Spojené arabské emiráty): Výjezd na trať je specifický, protože je pod její úrovní. Když přijedete na konec boxů, asfalt se prudce zlomí dolů, je to šílený padák a najednou jste v osvětleném tunelu, kde to hodně klouže. Je zázrak, že tam ještě nikdy nezůstalo žádné auto napříč.

Losail (Katar): Na trati uprostřed pouště jsem poprvé odstartoval v roce 2007, kdy ještě v okolí okruhu nebylo žádné zázemí. Při písečné bouři nebylo občas vidět na trať. Ve vzduchu tehdy létala helikoptéra a stříkala do vzduchu lepidlo, na něž se měl písek nabalovat.

Motocyklová VC Kataru 2020: Tetsuta Nagashima slaví první vítězství v životě

Barcelona a Jerez (Španělsko): Oba jihoevropské okruhy mají zvláštní specifikum. Rychlé kolo se tady dá zajet dopoledne nebo pozdě odpoledne. V čase mezi tím se dráha moc zahřeje a časy jsou o dvě až tři sekundy pomalejší.

Brands Hatch (Velká Británie): Cílová rovinka je v podstatě kopec. Musíte na ni najet směrem k boxové zídce a pak namířit vlevo, abyste trefili pravou zatáčku přes horizont. Je to zvláštní smyčka. Při startu míří první řady do kopce a musí stát na brzdě, což je nezvyklé. Naopak druhá polovina startovního pole se rozjíždí z kopce.

Motocyklová VC Andalusie 2020: Quartararo byl v zajímavém závodě MotoGP bezkonkurenční

Eau Rouge (Belgie): V legendární zatáčce dochází současně k bočnímu i vertikálnímu přetížení, což se neděje nikde jinde, kde jsem závodil. Jedná se tady o prudkou změnu klesání a zlom do stoupání v rychlosti kolem 250 km/h. Nedoporučuji se před Eau Rouge napít, jinak máte po průjezdu tímhle úsekem pocit, že v žaludku vezete kámen.

Knockhill (Velká Británie): Okruh ve Skotsku znám z doby formule BMW. Do páté zatáčky, což je šikana, není vůbec vidět. Pomoci má oranžový pylon, který musíte míjet o patnáct centimetrů. Problém je, že po dvou třech odjetých kolech pylon upadne, trefujete šikanu naslepo a i s formulí skáčete.

TEST Nissan GT-R 2017: Jízdní dojmy ze Spa-Francorchamps

Monte Carlo (Monako): Od kasina směrem k zatáčce Mirabeau dělají jezdci oblouk. V tom místě je totiž přípojka silnice, které se nelze vyhnout. Pokud tady prší, je velkým problém tunel. Z mokrého asfaltu vletíte na suchý, který má jinou přilnavost, a po pár stovkách metrů jste zpátky na mokru, kde si musíte hlídat brzdné body. Jinak končíte.

Monza (Itálie): Poslední Jižní parabolická zatáčka vypadá nenápadně, ale důležité je trefit její nájezd. Pokud je jezdec příliš rychlý, musí hodně bojovat, což se dá prohrát. Příkladem je bouračka Charlese Leclerca letos v Monze. Když najedete pomalu, na rovince, kde se jede sedmnáct sekund plný plyn, značně ztrácíte. A je tady druhá záludnost. Zatáčka Lesmo 1, první po šikaně na konci cílové rovinky. Každý den ráno je tady problém, protože ze stromů padá listí, které se lepí na gumy, a asfalt je mokrý. Mám někdy pocit, že tady řídím saně.

Mugello (Itálie): Italská trať letos osvěžila dění ve formuli 1. Na plný plyn tady jedou piloti v rychlých zatáčkách šestnáct sekund při přetížení 5G. Takhle extrémní hodnoty v souvislém čase nikde jinde nezažijí.

Nürburgring (Německo): Na vnitřní části první zatáčky po startu je zlom, který na suchu nevadí, ale za deště je zrádný. Z pohledu formulových jezdců jsou neskutečně vysoké obrubníky v šikaně před dvěma cílovými zatáčkami, kde je důležitý přesný průjezd. Problémy tam mají i kamiony, které musí držet stopu.

Nürburgring Nordschleife: Znáte jednotlivé sekce nejtěžšího okruhu světa?

Pau (Francie): Městských okruh, kde se nevyplatí jezdit po přechodech, na nichž to hodně klouže. V jednom místě se na výjezdu ze zatáčky jezdí přes chodník, který musíte trefit a neudělat defekt. Je to zvláštní pocit, když tam před závodem nebo po něm vidíte na stejném místě maminky s kočárky.

Portimao (Portugalsko): Tenhle portugalský okruh mám rád, se Scuderií Praha jsme tady vyhráli několik závodů. Během necelých šesti kilometrů trať několikrát prudce klesá a stoupá. Okruh dostal nový asfalt, což je možná škoda. Na hrbolatějším byla větší výzva hledat správnou stopu. V tom je podobná situace jako na Hungaroringu.

Red Bull Ring (Rakousko): Trať je jedna z nejtěžších na brzdy, které zde rychle odcházejí v kombinaci rychlých úseků a pomalých zatáček. Navíc jsou tady naprosto hloupé vysoké obrubníky v posledních dvou zatáčkách.

Zandvoort (Nizozemsko): Okruh leží za písečným valem, který odděluje trať od moře. Když zaprší, na trati se objeví směs písku s vodou, která pekelně klouže.

Okruh v Brně: Nenápadný, ale těžký

Chybí vám v tomto výčtu český závodní okruh? „Na řadě světových okruhů si jezdci stěžují, jak je trať úzká. Brno je naopak velmi široké, což dělá méně zkušeným problém orientovat se,“ říká Král a dodává: „Zatáčky tady mají podobný poloměr a jsou dlouhé. Pokud máte špatný nájezd, prohrajete výjezd a následně se vám to objeví v čase dosaženém na kolo,“ dodává Josef Král.