Znáte Giocattolo Group B? Tahle bestie s V8 uprostřed měla ve výbavě i bar s rumem
Australský automobilový průmysl umí občas překvapit. Třeba tím, že se tam stavěla výrazně upravená Alfa Romeo.
V osmdesátých letech, té bláznivé době, se jeden IT specialista zabýval exotickými sporťáky. Jmenoval se Paul Halstead a auta značek Lamborghini, Ferrari, Porsche a De Tomaso byla jeho vášní.
Měl i firmu The Toy Shop (tedy hračkářství, v tomhle případě však byly "hračky" velké), která z Austrálie vyvážela motory Cleveland 351 V8. Také v Austrálii smontovala několik sporťáků DeTomaso Pantera. A byl to právě Halstead, kdo ukázal výrobky firmy DeTomaso konstruktérovi Barry Lockovi z Queenslandu. Ten se zabýval stavbou závodních speciálů Kaditcha a také upravil Panteru pro závody GT.
Jen pár let před tím uvedla Alfa Romeo svůj prototyp Alfasud Sprint 6V. Technici tehdy vyvinuli nové soutěžní auto, které nemělo vpředu původní čtyřválec, ale šestiválec o objemu 2,5 litru uprostřed. Takové auto by skvěle zapadlo do skupiny B, kde si to mohlo rozdat s Renaultem 5 Turbo nebo Lancií 037, pokud by stihlo start před nástupem čtyřkolek. Ovšem na to bylo v roce 1983 už trochu pozdě. Také účetní Alfy Romeo byli proti, a tak byl celý projekt závodního vozu poslán k ledu.
Jenže v roce 1986 bylo všechno jinak, projekt ostré Alfy s motorem uprostřed totiž okouzlil právě podnikavého Australana Halsteada, který si řekl, že něco podobného chce vyrábět. Výsledkem byl vůz jménem Giocattolo (italský výraz pro hračku), dostupný a unikátní australský supersport, který vznikl právě i díky Alfě Romeo.
Využíval totiž karoserii z modelu Alfasud Sprint, stejně tak byl použit vidlicový šestiválec o objemu 2,5 litru s nádherným zvukem. Lock pro australskou verzi něj vyvinul nový pomocný rám, aby motor mohl zůstat vzadu uprostřed (u sériové Alfy byl vpředu). Některé panely karoserie byly nahrazeny novými - kvůli hmotnosti z kevlaru a karbonu.
Spolupráce s Italy však nebyla jednoduchá. Hlavní problémy byly s dodávkami motorů V6 z továrny. A tak se v Giocattolo raději obrátili na domácí Holden, který měl skladem nový vidlicový osmiválec Walkinshaw Group A. Ten byl levnější a mnohem výkonnější. Už v originálním naladění měl 241 koní a 380 Nm, ale Lock z něj dokázal dostat 295 koní a 500 Nm.
Podvozek na přední nápravě zůstal sériový se zavěšením MacPherson, kotoučové brzdy pocházely ze silnější GTV6. Zcela nové bylo ale nezávislé zavěšení na zadním pomocném rámu a dvojité tlumiče na zadní nápravě, brzdy dodalo Brembo. Šestnáctipalcová kola Simmons byla také velmi lehká.
Auto stálo tehdy 90 tisíc australských dolarů, což je po započítání inflace asi 238 tisíc dolarů. Na naše by to tedy dnes bylo asi 3,9 milionu korun. I když byl v autě luxusní kožený interiér se sedadly Recaro a prémiovým audiosystémem, tak auto vážilo jen 1085 kilogramů, což rozhodně připomínalo závodní speciál.
Přesto se uvnitř dalo uvelebit. I přes motor byl čalouněný kryt, za V8 je ještě malý zavazadelník, prostor pod přední kapotou vyplnily chladiče.
V interiéru nechyběl ani minibar s rumem Bundaberg a dvě panákové skleničky, což dnes zní až neuvěřitelně.
Akcelerace na stovku byla úchvatných 5,4 sekundy. To by bylo slušné na supersport i dnes, v polovině osmdesátých let to byl přímo děsivý údaj.
Přesto se úspěch nedostavil. Australské zastoupení Alfy Romeo totiž odmítlo prodávat firmě Giocottolo Motori jen potřebné části Alfasudu. Ta si tak musela kupovat celé Alfasudy Sprint a nepotřebné díly prodávat v inzerci. Homologace auta v cizích státech byla často také problém a dovozní procedura a clo prodražily cenu německé převodovky ZF.
Aut tedy moc nevzniklo, jen tři prototypy a dvanáct produkčních exemplářů. Po třech letech, v roce 1989, byla produkce ukončena. Jeden kus skončil i u policejního oddělení, ale kvůli náročnému řízení nakonec policie preferovala méně záludné Holdeny Commodore. Halstead poté ještě navrhnul supersport s motorem W16, který vytvořil spojením dvou motorů Chevrolet LS1 7.0 V8. Ale o tom třeba někdy příště.
