Znáte sovětskou automobilku RAF? Stavěla zajímavé dodávky
RAF není jen označení pro britské Královské letectvo, ale také pro sovětskou automobilku. Připomeňte si, co vyráběla.
Sovětský automobilový průmysl je možná dnes vysmívaný, jenže ve skutečnosti byl opravdu bohatý. V největší zemi světa se totiž vyráběla vozidla nejen v samotném Rusku, ale i na Ukrajině (LuAZ, ZAZ), v Bělorusku (MAZ, MTZ) nebo třeba Lotyšsku. A právě lotyšskou automobilku RAF jsme se rozhodli dnes připomenout.
RAF totiž opravdu neznamená jen britské Královské letectvo (Royal Air Force), ale také Rižský automobilový závod, lotyšsky Rigas Autobusu Fabrika. Továrna v Lotyšsku přitom v době Sovětského svazu měla důležitý úkol, spolu s Uljanovským automobilovým závodem (UAZ) a jeho Buchankou šlo totiž o jediného výrobce lehkých užitkových vozidel a minibusů v SSSR. Jeho RAF-2203 Latvija byl dokonce ve své době nejrozšířenějším minibusem v Sovětském svazu.
Začalo se autobusy
Historie dnes zapomenutého závodu se začala psát v roce 1949, kdy na základech strojních opraváren vznikl v Ryze podnik nazvaný RARZ, později spojený se společností REAF (Rižská experimentální automobilová továrna), právě do celku RAF. Toto označení podnik nesl od roku 1954.
Ještě v době RARZ továrna produkovala autobus RARZ 651, který se předtím vyráběl také jako GZA 651 či PAZ 561. Šlo o rámový autobus postavený na základech nákladního vozidla GAZ 51.
První dílo nazvané už RAZ, konkrétně RAZ 251, dorazilo v polovině padesátých let. Původně se měl vyrábět v Novosibirsku, tamější závod ale nebyl nikdy dokončen. Pořád šlo o autobus využívající šasi GAZu 51, s dřevěnou konstrukcí.
RAF 251, později též RAF 975, který se vyráběl v druhé rižské továrně podniku, byl 6,7 metru dlouhým autobusem. Jako u jiných autobusů existovaly různé deriváty, s odlišným počtem dveří i míst k sezení, pro různé potřeby. Pohon měl na starosti zážehový řadový šestiválec GAZ o objemu 3,5 litru. Autobus se vyráběl až do roku 1960, přičemž byl určen hlavně pro pobaltskou část Sovětského svazu.
Právě od druhé poloviny padesátých let se RAF postupně přeorientoval na produkci minibusů, kterými se podnik v následujících letech nejvíce proslavil. Nejprve přišel v roce 1957 RAF-10 Festival, který dokazoval, že se jeho konstruktéři tehdy zhlédli ve Volkswagenu Typ 2, alias slavném busíku. Jméno bylo ryze budovatelské, odkazovalo na tehdejší festival mládeže konaný v Moskvě.
Šlo o 4,9 metru dlouhý minibus s rozvorem 2.700 mm, který tak předobraz výrazně přerůstal. Na rozdíl od něj pak využil hranatějších tvarů, byť bohaté prosklení nechybělo ani u tohoto sovětského modelu. Ocelová karoserie přitom pojala až deset osob. I v tomto případě navíc byla využita technika od GAZu, v podobě shodného základu jako u GAZ M20 Poběda, z něhož pocházel i zážehový motor. Ten byl na rozdíl od vzoru umístěn vpředu, mezi předními sedadly.
Přichází RAF Latvija
Doplnit ho měl i menší model RAF-8 postavený na základech Moskviče 407, na jeho realizaci ale už nedošlo. Rozhodnuto totiž bylo o výrobě RAF 977 Latvija, kterému musel uvolnit výrobní kapacity i RAF-10. Právě ze zkušeností získaných z produkce „desítky“ přitom konstruktéři vycházeli při návrhu RAFu 977.
Základem byl tentokrát GAZ 21 Volha. Opět šlo ale o minibus, který v průběhu let sloužil nejen k převozu turistů a jako taxík, ale rovněž jako sanitka nebo mobilní laboratoř. Na letištích pak převážel pasažéry od terminálu k letadlům. Navíc už byl vyvážen i do zahraničí, RAF 977 jezdil od šedesátých let také třeba na Kubě, v Íránu, Maďarsku, Bulharsku, ale také ve Finsku.
RAF 977 byl 4,9 metru dlouhým automobilem s rozvorem 2.700 mm, s místem až pro jedenáct osob - deset cestujících a řidiče. V průběhu let vznikal rovněž v Luhansku (jako LARZ 977), respektive v Jerevanu (ErAZ 762), kde byl produkován ryze užitkový derivát tohoto vozidla.
Latvija podruhé
V roce 1976 jej nahradil nový model RAF 2203, který rovněž dostal přídomek Latvija. Vyráběl se už v nově vybudovaném závodě ve městě Jelgava nedaleko Rigy, který byl projektován na produkci 17.000 vozidel ročně, později dokonce až 25.000 aut ročně. Nový moderní závod reagoval na fakt, že RAF už zkrátka nebyla v tak velké zemi schopná pokrýt poptávku po minibusech. V průběhu let mimochodem továrna (ručně) stavěla i unikátní kombi GAZ 13C Čajka, sloužící jako luxusní sanitka nebo pohřební vozidlo.
Při vývoji se pracovalo na dvou návrzích, když jeden měl vystouplou příď kvůli usnadnění přístupu k motoru a druhý měl moderní „trambusovou“ karoserii. V ní tehdejší ředitel podniku viděl do budoucna větší potenciál, a tak návrh inženýra Arthura Eiserta nakonec prosadil do výroby. Byť komise rozhodující o další produkci v RAFu zprvu preferovala druhý návrh.
Minibus se samonosnou karoserií vyrostl na délku 5.070 mm, rozvor činil 2.620 mm. Motor byl stejně jako u předchůdce umístěn vpředu a poháněl zadní kola, stejně jako v případě náprav šlo o shodné řešení jako u GAZu 24 Volha.
V základu Latvija nabízela místo až pro dvanáct osob, vedle minibusu však existovala také sanitka, při jejímž vývoji pomáhali přímo lékaři. Vozidlo však získalo uplatnění také u hromadné dopravy, sloužila i pro převoz hasičů nebo zadržených osob policií. Dále existovaly verze pro televize, vůz sloužil i jako mobilní laboratoř. Pro olympiádu v Moskvě v roce 1980 vznikly na bázi 2203 i speciální „silniční“ vlaky pro převoz návštěvníků. Opět došlo na export do zahraničí, přičemž RAF 2203 se dostal i do Československa, a to právě hlavně ve formě sanitek.
Nástupce už nedorazil
Na domácím trhu se RAF 2203 Latvija dočkala v průběhu let značného rozšíření, jednoduše i proto, že v daném segmentu měla de facto monopol. Čile se tak dodávala dále, a to přestože rychle stárla. Uživatelé si stěžovali na rezavějící karoserie kvůli neprofesionální antikorozní úpravě, vadily i slabé motory, kvůli čemuž export do zahraničí postupem let klesal. Finančně vyčerpaná centrálně řízená ekonomika ale neměla prostředky na inovace, a tak RAF 2203 podobně jako jiná sovětská vozidla té éry prostě pokračovala dále.
RAF 2203 Latvija se nakonec vyráběl až do roku 1997. Rozpad Sovětského svazu sice vůz přezdívaný Rafik přežil, v devadesátých letech ale bylo jasné, že další budoucnost před automobilkou neleží. I kvůli rozpadu SSSR byla přerušena spolupráce s GAZem, od něhož pocházely klíčové komponenty. Navíc tu byla modernější konkurence, na níž Latvija ztrácela i v rámci méně náročných východoevropských trhů. A tak když se nenašel žádný investor, který by zafinancoval zajímavé projekty jako RAF M2 Stils či RAF M1 Roxana, vyhlásila firma RAF v roce 1998 bankrot.
Dnes je tak RAF historií a vlastně zapomenutou značkou. V posledních letech se nicméně hovoří o možnosti obnovení výroby, v podobě montáže elektrických minibusů na bázi GAZu Next.
