Alfa Romeo Giulietta (1977-1985): Jůlinka číslo 2

Alfa Romeo Giulietta zdědila jméno po originální sportovní řadě z let 1954-1965, ale jinak s ní neměla nic společného. Jde mimochodem o zdrobnělinu italské varianty ženského jména Julie. Technicky vycházela z Alfetty (Tipo 116) uvedené už na jaře 1972, nesla dokonce stejný kód, ale byla kratší a širší, aby nedocházelo ke „kanibalizaci“. První skici se zrodily již v roce 1973.

Po své větší a starší sestře zdědila hlavně šasi a uspořádání „transaxle“ se spojkou a převodovkou u diferenciálu zadní nápravy. Alfa Romeo tuto koncepci používala pro rovnoměrné rozložení hmotnosti, které vyústilo se vynikající jízdní vlastnosti. Ve střední třídě, tedy segmentu D, kam Giulietta tehdy patřila, ji používalo v té době ještě v Nizozemí vyráběné Volvo 340/360, jinak zůstávala vyhrazena čistokrevným sporťákům.

Nuova Giulietta debutovala v listopadu 1977 a nahradila hranatou Giulii (Tipo 105), vyplnila mezeru mezi Alfettou a menším Alfasudem. Šlo o klasický tříprostorový sedan, který měl ovšem jednu zvláštnost, kratičkou, vysokou a hranatou záď, která si vysloužila nepřiliš lichotivou přezdívku „paviání zadek“. Ta byla zakončena odtokovou hranou na jinak vodorovném víku zavazadelníku. Výšku se podařilo ještě více zdůraznit přemístěním koncových světel až k horním okrajům. Také spodní hrana bočních oken stoupala, což rozhodně nebylo zvykem. Někdo její design považoval za podivný, ale on vlastně předběhl dobu o tři dekády, plochý „nos“ a vysoký „ocas“ byly už v té minulé víceméně standardem...

Zpočátku jen dva motory

Zpočátku se dala Giulietta pořídit pouze s dvěma zážehovými čtyřválci: 1357 cm³/70 KW (95 k) a 1570 cm³/80 kW (109 k). Vysoké výkony z malých objemů u Alfy uměli, motory měly rozvod DOHC s vačkovými hřídeli poháněnými řetězem a dva dvojité karburátory Solex, respektive Dell'Orto.

Točivý moment (121, respektive 142 N.m) přenášela přes jednokotoučovou suchou spojku pětistupňová přímo řazená převodovka na zadní kola. Jiná ani na výběr nebyla. Vzdálenost mezi nápravami činila 2,51 m stejně jako u Alfetty, na přední byly příčné lichoběžníkové závěsy a zkrutné tyče, vzadu konstruktéři použili tuhou de Dion s šikmými suvnými rameny a Wattovým přímovodem respektive vinutými pružinami. O komfort se staraly teleskopické tlumiče a jízdním vlastnostem napomáhaly zkrutné stabilizátory. Deceleraci napomáhala čtveřice kotoučů, ty zadní našly svoje místo znovu až u rozvodovky, nikoli hned za třináctipalcovými koly. Řízení bylo hřebenové.

S digitálními hodinami

Giulietty měřily na délku jen 4,21 m (starší a delší Alfetty měly necelých 4,39 m), byly 1,65 m široké a 1,41 m vysoké. Vážily 1020-1230 kg. Palivová nádrž měla 50 l, benzin při průměrné cestovní spotřebě mezi 7,5 a 7,8 l/100 km příliš rychle neubýval. Do zavazadelníku se vešlo 420 l nákladu, ale spodní hrana víka byla posazena velmi vysoko, takže bagáž se musela zvedat. Hranatá přístrojová deska odpovídala vnějším tvarům, byla ale moderní a navýsost funkční, překvapila oddělenou přístrojovou kapličkou. Ručička otáčkoměru se pohybovala opačně, než je obvyklé, tedy zprava doleva, cejchování bylo také obráceně. Základní výbava obsahovala už před čtyřiceti lety výškově seřiditelný volant, otáčkoměr, digitální hodiny ve stropě a vyhřívané zadní okno. Klimatizace a litá kola byly za příplatek.

V dubnu 1979 debutovala dvouvačková osmnáctistovka (1779 cm³/90 kW/122 k/167 N.m). Květen osmdesátého roku viděl premiéru Super Giulietty s dvoulitrem (1962 cm³) o výkonu 96 kW (130 koní) a točivým momentem 178 N.m. Ta dostala metalízy se zlatými pásky, litá čtrnáctipalcová kola a sametové hnědo-béžové čalounění.

Druhá série

Při první modernizaci (tzv. druhá série) v červnu 1981 se motory nezměnily. Boční ukazatele směru na předních blatnících se posunuly až za kola. Větrací mřížka v zadních sloupcích zčernala a spodní části karoserie, tedy boky dostaly kromě základních verzí plastovou ochranu. Zmizel také stříbrný pás s černým označením na zádi, až dosud propojoval koncová světa, nyní se přesunul vpravo. Osmnáctistovky měly stříbrnou masku a bílé kryty předních světel, slabším verzím zůstaly oranžové a černá mřížka. Uvnitř se úprav dočkaly palubní deska a středová loketní opěrka, nové byly sedačky i parádní tříramenné volanty, které k alfám prostě patřily. Předešlé s rozměrnými středy se ke sportovnímu šmrncu tak nějak nehodily. Vnitřní obložení dveří se také změnilo.

V roce 1982 byly prodlouženy převodové poměry u verzí s motory 1,6 a 1,8 l, šestnáctistovka dostala i luxusní verzi L. Na podzim v Paříži byla představena dvoulitrová přeplňovaná Turbo Autodelta, kterou vyvinulo závodní oddělení automobilky. „Dopovaný“ motor 1,96 l dával celých 175 koní. Brzdy dostaly vrtané kotouče a podvozek ztvrdl. Existovaly ještě dva další prototypy. Dokonce se uvažovalo i o závodním nasazení, ale na to nakonec nedošlo, Autodelta stihla postavit jeden odlehčený ostrý kus, pak byla zrušena.

Novinkami palety se staly i Giulietta 2.0 Ti s luxusnější výbavou včetně koženého volantu a čtyřválcový turbodiesel VM Motori HR488 (1995 cm³/60 kW/82 k/162 N.m), které byly uvedeny na trh počátkem roku 1983. Giulietta TD existovala i ve vyšší výbavě L. Naftový motor pod kapotou vozů s křížem a hadem ve znaku nebyl ničím výjimečným už tehdy, šlo navíc o jeden z nejrychlejších vozů spalujících toto palivo ve své době, byť z dnešního pohledu se maximální rychlost 155 km/h a akcelerace 0-100 km/h za 19,4 s mohou zdát úsměvné. Trpěl také nadměrným zatěžováním přední nápravy, připadalo na ni skoro 57 % hmotnosti. Naftové alfy ovšem prokázaly svou vytrvalost, na oválu v Nardò překonaly sedm světových rekordů na vzdálenosti 5, 10, 25 a 50 tisíc kilometrů, respektive 5, 10 a 25 tisíc mil.

Třetí série a Turbodelta

Podzim roku 1983 přinesl další facelift, třetí sérii. Změnily se decentně nárazníky, získaly širší plastové pásy, které se objevily i na bocích, spodní část ale už zase pokrýval lak. Záď byla doplněna o červená mlhová světla, opticky se tak snížila. Přístrojový štít se decentně zaoblil, hranatou trojici ventilačních mřížek ve středu palubní desky nahradila dvojce kulatých a hodiny. Úpravami prošla zadní sedačka. Mechanické modifikace Giulietty „84” zahrnovaly nový posilovač brzd a sací potrubí zážehových motorů. Třináctistovka z nabídky vypadla.

Produkční Turbodelta, která se dala koupit od začátku sezóny 1984, byla slabší než původní výstavní Autodelta: 125 kW (170 k) a k tomu 283 N.m. Palivo dodávaly dva dvojité karburátory Weber a dmychadlo neslo značku KKK. Za 206 km/h se rozhodně stydět nemusela, akcelerace z klidu na stovku během 7,5 s byla na svou dobu doslova raketová. Vzniklo jen 361 kusů. Tyto modely měly karoserie lakovány černou metalízou se stříbrnými spodními částmi, rudo-bílý vnitřek v kůži a litá kola se širokými pneumatikami, vše zdědily po showcaru.

Také kombi

Kromě čtyřdveřových sedanů vzniklo i několik konverzi kombi, třeba od karosárny Moretti, ta je nejznámější a nepostrádá půvab. Giulietta se překvapivě dobře prodávala v Jižní Africe. Promyšlená reklamní kampaň zafungovala hlavně v období 1981-1984.

Výrazné klínovité linky zdědily i nástupce s typovým označením 75 a menší 33 s předním pohonem, vysoká záď už se ale neopakovala. 75 byla poslední zadokolkou značky ve 20. století, opět v uspořádání „transaxle“. Produkce Giulietty byla zastavena v závěru roku 1985, z Arese jich vyjelo 379.691. 178.064 vozů měl pod kapotami šestnáctistovky, 87.468 bylo omnáctistovek, 50.890 základních třináctistovek, 36.767 dvoulitrů, 17.141 turbodieselů a 361, jak už bylo napsáno výše, připadalo na Turbodelty. Jiné údaje uvádějí dokonce 386.767 vyrobených aut.

Dnes

Giulietty sloužily i u italské policie, což je v případě Alfy Romeo tradice. Přeživší kusy se zúčastňují veteránských srazů dokonce i u nás. Mezi historická vozidla už spadají i ty nejmladší, kvůli zvláštním tvarům ale zůstávají v pozadí, nejde o nadčasovou klasickou alfu a mnoho se jich nedochovalo.

Největší nabídku ojetin poskytuje domovská Itálie. Turbodelta je prakticky nesehnatelná a pokud se nabízí, stojí minimálně 25 tisíc eur (636 tisíc korun), nejsou výjimkou ani částky přesahující třicetitisícovou hranici. Za běžné verze ve špičkovém a pojízdném stavu dáte maximálně polovinu prvně zmíněné sumy. Auta k renovaci se prodávají i za 1.800 eur, tedy necelých 46 tisíc korun.