Před 100 lety vyhrál GP Francie v Dieppe Mercedes, druhý a třetí byl Benz

Francouzská Velká cena, která nahradila Gordon Bennettův pohár coby nejprestižnější automobilový závod tehdejší doby, byla ještě poměrně mladá, konal se teprve třetí ročník. Primát názvu Grand Prix pak patří městskému okruhu v Pau, kde se jelo už v roce 1901.

Závod, oficiálně nazvaný Velká cena ACF (Francouzského autoklubu) měl potvrdit dominantní postavení domácích výrobců. Technické předpisy tehdy omezovaly pouze vrtání válců na 155 mm, což později vedlo ke stavbě extrémně dlouhozdvihových agregátů, takže závodníci neviděli přímo přes vysoké kapoty a museli sledovat trať ze strany! Hmotnost vozů dle tehdy platné formule byla stanovena na minimálně 1100 kg včetně náplní, jezdec a mechanik museli vážit dohromady alespoň 120 kg a pouze oni dva mohli během závodu provádět na svém voze opravy.

Německé automobilky Benz a Daimler, tehdy samostatné, postavily na tento závod nové vozy. Firma Benz, která byla ve světě Velkých cen úplným nováčkem, přichystala tři závodní automobily, poháněné řadovým čtyřválcem o objemu přes 15 litrů o výkonu 118 kW, který měl již tehdy moderní rozvod OHV. Vozy byly schopny dosáhnout maximální rychlosti až 200 km/h (ano, psal se rok 1908!). Její stuttgartský konkurent měl motory obdobné konstrukce o objemu pouhých 12,8 litru s výkonem 97 kW, závodní Mercedesy mohly jet až 160 km/h. Oproti monstrům z konce éry závodů mezi městy už ale byly tyto vozy na daleko vyšší úrovni: dřevěné rámy nahradila ocel, karosérie byla dokonce z hliníku! Ovšem bubnové brzdy na všech kolech byly ještě hudbou budoucnosti...

Kdo tehdy v automobilovém sportu něco znamenal, stál na startu francouzské Velké ceny. 48 vozů 17 značek. Pochopitelně, předchozí dva vítězové tohoto závodu, Ital Felice Nazzaro s Fiatem a Maďar Ferenc Szisz s Renaultem, nemohli chybět. Startovní listina se hemžila hvězdami: bývalí či budoucí světoví rekordmani Camille Jenatzy, Arthur Duray, Paul Baras, Victor Heméry a Henri Fournier, Fernand Gabriel, ten slavil největší úspěchy v závodech mezi městy, bývalý řidič italské královské rodiny Alessandro Cagno, Henri Farman, jeden ze dvou bratrů závodníků a později leteckých a automobilových konstruktérů, Léon Théry, toho času jezdec firmy Brasier, Carl Jörns, kterému v Opelu sekundoval sám Fritz von Opel, Henri Rougier – ten v roce 1911 vyhraje první ročník Rallye Monte Carlo, či tehdy začínající Dario Resta a Ferdinando Minoia.

Všichni jezdci měli před sebou 10 kol na takřka 77 kilometrů dlouhém okruhu. Trati, která vysloveně žrala pneumatiky, neboť nazvat jí silnicí se nedalo ani při dobré vůli. Pochopitelně, hromadný start se nekonal (už tehdy se dbalo na bezpečnost!) a závodníci vyráželi na trať v intervalech. Po necelých sedmi hodinách byl znám vítěz závodu, který se bohužel neobešel bez smrtelné havárie. Ta postihla francouzského závodníka Henri Cissaca na voze Panhard-Levassor. Mimochodem, ten samý Cissac byl o tři roky dříve soupeřem našeho Václava Vondřicha v motocyklovém závodě Coupe Internationale na okruhu v Dourdanu.

Ale zpět do Dieppe. Nejrychlejšího času dosáhl Christian Lautenschlager na Mercedesu - 6 h 46 min 33 s. Takřka o osmnáct minut pomalejší byl Victor Heméry a o další necelou minutu třetí René Hanriot. Oba francouzští závodníci jeli na vozech značky Benz. Závod tak skončil triumfem tří německých automobilů. První francouzský vůz, Clément-Bayard, pilotovaný domácím Victorem Rigalem, skončil až čtvrtý s třičtvrtěhodinovou ztrátou na Lautenschlagera.

Mannheimská firma, založená Carlem Benzem, se při svém prvním startu v Grand Prix stala jedinou značkou, která měla v cíli všechny tři své vozy. Neuspěly ani italské Fiaty, které odpadly pro poruchy motorů a převodovek, a to je kromě obhájce prvenství Nazzara řídila taková esa, jakými byli Louis Wagner a Vincenzo Lancia.

Triumf německých výrobců nebyl zdaleka posledním předválečným vítězstvím. Stuttgartská automobilka ho zopakovala o šest let později. Mercedesy měly stejně malé šance jako v roce 1908, francouzské vozy nad nimi měly i technickou převahu, například brzdy na všech čtyřech kolech. Přesto, hlavně díky podrobnému nastudování tratě v Lyonu projely cílem jako první tři bílé vozy s trojcípou hvězdou ve znaku. Ve vítězném automobilu seděl stejný muž jako v roce 1908: Christian Lautenschlager.