Fiat Barchetta (1994-2005): Půvabná loďka se zapuštěnými klikami
Otevřené sporťáky dnes už Fiat nevyrábí. Posledním, který vzešel čistě z jeho vývoje, byla v polovině 90. let Barchetta. Její aktivní kariéra skončila před dvěma dekádami.
Od začátku 80. let minulého věku neměl Fiat zástupce mezi menšími otevřenými sportovními vozy, postupně se jich zbavil. Pininfarina převzal v roce 1981 produkci Sport Spideru 124 pod vlastní značkou, o čtyři roky později ji však ukončil. Ultimativnější X1/9 s motorem před zadní nápravou zase nesla v období 1982-1989 logo karosárny Bertone.
Na počátku 90. let padlo rozhodnutí, že se turínská automobilka do tohoto co do prodejů malého, ale prestižního segmentu trhu vrátí opět pod vlastním jménem. V počátcích existovaly dva tvarové návrhy kódově označené názvy pizz: Diavola, reinterpretace designu Chrise Banglea pro Fiat Coupé a Marinara, s níž nakonec vzešel konečný návrh. Projekt Tipo B Spider 176 byl záhy přeznačen na 183.
První skici vytvořil řecký designér Andreas Zapatinas, nechal se inspirovat Ferrari 166 MM z let 1948-1953. V roce 1993 přešel v rámci koncernu k Alfě Romeo, byl jmenován šéfem jejího Centro Stile. Ve funkci ho vystřídal Alessandro Cavazza, pod jeho vedením se projekt dotáhl do sériové výroby. Konečná podoba interiéru vzešla z návrhů Petera Barretta Davise a Giseppe Bertolussa, těm velel Ermanno Cressoni. Automobilka říkala, že inspiraci pro vnější tvary v retro stylu byly kromě klasických ferrari i jaguary. A nelze zapomenout na malý Fiat 850 Spider s motorem vzadu a karoserií Bertone.
130 a jeden kůň
Barchetta znamená v italštině loďku. Vůz byl navržen na základě podvozku prvního Fiatu Punto se zkráceným rozvorem náprav. Poháněl jej vpředu umístěný zážehový šestnáctiventilový čtyřválec objemu 1747 cm3 (vrtání 82 a zdvih 82,7 mm) z modulární rodiny Pratola Serra. Pracoval s kompresí 0,3:1 a dával 96 kW (131 k) při 6300 otáčkách. Od roku 1996 jej používal i sportovní Fiat Coupé a na konci 90. let pak zamířil pod kapotu ostrého Punta HGT na základě druhé generace. Poháněl také okatou Lancii Lybra.
Čtyřdobá kapalinou chlazená řadová jednotka byla uložena napříč. Měla litinový blok a hliníkovou hlavu, klikový hřídel spočíval v pěti hlavních ložiskách. O čtyřech ventilech na každý válec již řeč byla, vačkové hřídele (rozvod DOHC) poháněly ozubené řemeny. Vícebodové elektronické vstřikování paliva (MPI) a bezdotykové zapalování řídila elektronika Hitachi.
VFD
Mezi hlavní konstrukční prvky patřilo proměnné časování sání VFD (tzv. fázový variátor či měnič). Fiat si jej nechal patentovat už v roce 1970, poprvé jej použil ale až tady. Působilo na vačkovém hřídeli na předstih otevírání ventilů a umožnilo dosáhnout nejlepšího kompromisu mezi výkonem a točivým momentem. Ve vysokých otáčkách se sání zpožďovalo, což optimalizovalo výkon, v nízkých mělo naopak pozitivní vliv na newtonmetry. 90 % točivého momentu bylo k dispozici mezi 2 a 6 tisíci otáčkami. Ventily měly hydraulická zdvihátka.
Variabilní píst na vačkovém hřídeli byl hydraulicky ovládán pomocí motorového oleje a do výchozí polohy se vracel pomocí vinuté pružiny. Ta ale většinu dlouho nevydržela a praskla, takže zůstával v poloze pro vysoké otáčky. Pak motor zněl na volnoběh a v nízkých otáčkách jako naftový. Pružinu několikrát v průběhu produkce Fiat vyměnil, než se mu problém povedlo natrvalo odstranit. Motor byl konstrukčně podobný tehdejším novým agregátům Twin Spark Alfy Romeo, dvě svíčky na válec ale pochopitelně postrádal. Barchettu po celou dobu sériové produkce poháněl výhradně on, žádné jiné alternativy se koupit nedaly.
Pět stupňů
Pětistupňová přímo řazená převodovka posílala přes jednokotoučovou suchou spojku s talířovou pružinou sílu 164 Nm ve 4300 otáčkách na přední kola. Puristé by možná ohrnovali nos, 124 Sport Spider vyznával klasickou koncepci…
Rozvor byl konkrétně zkrácen o 175 mm, z původních 2450 na 2275 mm. Podvozek vyznával vpředu spodní příčná ramena a vzpěry McPherson, vzadu se nacházela kliková náprava s rameny vlečenými. Stabilizátory, vinuté pružiny a teleskopické tlumiče byly pak na obou. Pochopitelně ho neminuly sportovní modifikace: ztuhly pružiny, konstruktéři rozšířili rozchod kol na 1412 mm vpředu, respektive 1407 mm vzadu oproti 1395/1377 mm u Punta. Určení vozu odpovídalo i obutí standardního rozměru 195/55 na patnáctipalcových kolech, byť v základu jen ocelových.
Barchetta měla několik charakteristických prvků. K otevřenému sporťáku se hodí bezrámová okna. Zajímavostí vynikaly kliky dveří, ty byly zapuštěné, aby nerušily vzhled, po stisku tlačítka pod nimi vylezly. Klasickou plátěnou střechu šlo zcela zasunout pod kryt, ale výhradně ručně, takže na to bylo lepší jít ve dvou. Zadní okno v ní bylo plastové. Barchetta představovala také jeden z prvních sériových vozů světa s čirými skly hlavních světlometů.
Bezpečnost
Karoserie absolvovala více než 40 nárazových testů ve vlastní režii automobilky. Byla zesílena proti čelním nárazům a vybavená bočními výztuhami ve dveřích. Prostor pro dvojici cestujících tvořila bezpečnostní buňka pro přežití se zesílenými nosníky. Robustní čelní sklo bylo vyztuženo trubkovou konstrukcí s vysokou odolností proti rozdrcení. Fungovalo jako ochranný rám, bezpečnostní oblouky se u otevřených vozů už nenosily, v případě spideru by navíc opravdu hodně kazily vzhled. Bylo dosaženo torzní tuhosti 50.000 kgm/rad.
Podlaha měla zesílené bočnice se dvěma nosníky. Dvojitý středový tunel byl uzavřen příčníkem pod čelním sklem, který spojoval sloupky s příčkou pod nohama. Celek tvořil ochrannou klec s velmi vysokou pevností. Standardem byl řidičův vzduchový vak, bezpečnostní pásy s předpínači a sedadla s vnitřní protiskluzovou příčkou, která zabraňovala, aby připoutaná osoba při nárazu do přepážky pod pásem podklouzla. Hasicí systém FPS měl inerciální spínač, který v tomto případě uzavřel elektrický obvod. Protiprůtokový ventil zablokoval přísun benzinu a zastavilo se palivové čerpadlo.
Padesátilitrová nádrž z vysoce pevného materiálu byla umístěna za sedadly v chráněném prostoru. Elektronický klíč Fiat Code zabraňoval nastartování motoru neoprávněné osobě, zloději, kterým se půvabného otevřeného sporťáku zachtělo, tak měli ztíženou práci. Na přání se dodával druhý airbag pro spolujezdce.
Sprint
Rozložení hmotnosti bylo typické pro auta s koncepcí „vše vpředu“: 65 procent připadalo na přední nápravu, zbylých 35 na zadní. Barchetta byla jen 3916 mm dlouhá, 1640 mm široká a 1265 mm nízká. Posádka i se zavazadly nesměla vážit více než 200 kg, takže k přesmetrákovému chlapovi se vešla štíhlejší spolujezdkyně a něco málo tašek na víkend. Zavazadelník s nevelkým víkem pojal 165 l, nic překvapivého. Jinak se do něj vešly tři přepravky s nápoji. Trocha místa zbyla i za sedadly. Pokud mělo auto nataženou střechu, přihrádku na ni pod krytem šlo využít jako další úložný prostor. Volitelná výbava obsahovala i hardtop, tedy nasazovací pevnou střechu s vyhřívaným zadním oknem.
Elasticita motoru byla vynikající. Sprint z nuly na stovku netrval 1056 kg vážícímu autu ani 9 sekund (přesně 8,9 s) a čtyřválec ho bez problémů katapultoval přes 200 km/h, i když Fiat uváděl tuto hodnotu jako maximální. Testy prokázaly, že byl ještě pesimistický, na stovku se uměl z klidu dostat o dvě desetinky rychleji a rozjel se ke 203 km/h.
Tomu musely odpovídat čtyři kotoučové brzdy dvouokruhového systému, které fungovaly, i když jeden okruh selhal. Přední měly vnitřní chlazení, zadní doplňoval zátěžový regulátor tlaku. Čtyřkanálové ABS bylo zpočátku jen za příplatek., dostaly ho pak jen některé akční modely a speciální série. Posilovač brzd s krátkým zdvihem umožňoval efektivnější deceleraci při sportovní jízdě – a majitelé s barchettami pomalu nejezdili. Parkovací brzda působila klasicky na zadní kola. Řízení bylo hřebenové, taktéž s posilovačem. Fiat uváděl průměrnou spotřebu 8,5 l/100 km. Při jízdě po okreskách sotva přesáhla 6 litrů, ve městě ale šplhala i ke dvanácti.
Výbava
Kokpit s charakteristickými kulatými přístroji navazoval na tradici sportovních fiatů. Stylizovaný nápis „barchetta“ s malým písmenem byl vyražen na palubní desce před spolujezdcem. Uprostřed volantu se skvělo vyryté logo Fiatu, nápis ve čtyřech šikmých čtvercích. Vydrželo jen do konce roku 1996.
Standardní výbava dále obsahovala elektrická boční okna a audio se čtyřmi reproduktory. Příplatky obsahovaly černé kožené sedačky místo textilních, mohly být potaženy i vzorovanou rudou kůží, prošity diamantovým křížovým stehem ve tvaru kosočtverců. Přírodním materiálem se pak potáhl také volant a hlavice řadicí páky. Anténa mohla být elektrická, stejně jako zrcátka. Ocelová kola nahradila za peníze navíc ta z lehké slitiny, zájemce mohl utratit také za mlhovky a klimatizaci, pokud mu nestačila ta přírodní… Ke komfortu obsluhy přispělo centrální zamykání, v základu chybělo. V nabídce příslušenství nechyběl chromovaný nosič, který našel místo na víku zavazadelníku. Daly se pak na něj připevnit kupříkladu lyže. Kokpit oživily hliníkové děrované pedály.
Rozjezd produkce a prodeje
První předprodukční Fiaty Barchetta vznikaly už od září 1994, bylo jich celkem 163. Vlastně to byl ještě Progetto 183. Na dveřích nesly nápis Maggiora a znak karosárny. Právě tato společnost se starala o konečnou montáž vozů, a to v bývalé továrně Lancie v Chivassu 20 kilometrů severovýchodně od Turína. Probíhala převážně ručně. Maggiora je asi nejznámější výrobou ostré Delty HF Integrale.
Celý proces byl ale poměrně složitý. Podvozky a karoserie se včetně svařování vyráběly u ILCAS ve Sparone Canavese, pak se vozily k Bertonemu do Grugliasca jižně od Turína, kde se lakovaly a leštily. Pohonné jednotky produkovala továrna v Pratola Serra, podle které také celá řada dostala svůj název. Putovaly do karosárny Maggiora, která měla vždy skladové zásoby. Převodné ústrojí zase pocházelo z Termoli. Závod Fabbrica Motori Automobilistici (FMA) v Pratola Serra získal Fiat převzetím Alfy Romeo v prosinci 1986.
Obchodní jméno Barchetta se objevilo až v lednu 1995. Novináři se mohli poprvé svézt od poloviny února do začátku března. Fiat uspořádal prezentaci na jihnu Španělska, okruh u Jerezu de la Frontera hostil i formuli 1. Turínská automobilka tam zřídila speciální testovací dráhu. V březnu také Barchetta debutovala pod světly reflektorů v Ženevě. Okamžitě si odnesl prestižní ocenění Cabriolet of the Year, i když šlo o roadster. Italští prodejci Fiatu dostali první kusy 8. a 9. dubna 1995.
Barvy
Některé zdroje tvrdí, že se zpočátku vyráběl jen v pomerančově oranžové barvě, ale není to pravda. Vzorník obsahoval mnoho dalších pastelových i metalických odstínů: červenou Rosso Speed, zelenou Stelvio, žlutou Ginestra, černou Luxor, půlnoční modrou Midnight, mořskou modrou Azzuro Mare, ocelově šedou Grigio Steel, černé hedvábí Nero Silk, modré Jag a Elisir, rtuťově šedou Grigio Mercury a zelené Club a Garden
Čalounění pak mohlo být v kombinaci černé a šedé látky (Ghisa), jen šedé (Radio), černé hladké, nebo perforované kůži, přírodní materiál byl k mání i v béžové, vzpomínané červené a „sušenkové“ barvě.
Spider neexistoval ve verzi s pravostranným řízením, Fiat její produkci považoval za příliš drahou. Přesto se mu povedlo zejména britskou poptávku uspokojit. Ostrovní zájemci jen seděli na opačné straně, než byli zvyklí. To samé platilo o Japoncích, otevřený sporťák se prodával i v ostrovním císařství.
V.I.S.
Nové logo s modrým pozadím na tříramenném volantu bylo plastické, objevilo se na začátku roku 1998. V květnu se pak dočkal motor 1,75 l technické aktualizace, kterou ovšem Fiat nijak výrazně nepropagoval. Jmenovala se Step 2 (druhý krok). Nová mikrohybridní řídicí jednotka Hitachi byla umístěna v motorovém prostoru, už ne v prostoru pro cestující. Plastové sání s proměnnou délkou potrubí V.I.S. (Vehicle Ability System) nahradilo předchozí hliníkové sběrné potrubí. Tento nápis se skvěl na víku ventilů. Snímač množství nasávaného vzduchu byl namontován přímo na sacím potrubí, už ne na vzduchovém filtru jako doposud. Barchettu tato revize připravila na splnění emisní normy Euro 3, která vstoupila v platnost 1. ledna 2001. Převodovka dostala delší pětku, která umožňovala dosáhnout o něco vyšší maximální rychlosti a snížit spotřebu paliva.
V létě 2000 získal motor ještě elektronický plynový pedál a škrticí klapku. Nový byl i katalyzátor ve výfukovém potrubí a změnilo se mapování řídicí jednotky. Sací potrubí od té doby nemělo variabilní geometrii. Lehce klesla hodnota maximálního točivého momentu na 158 Nm, o deci ale také klesla kombinovaná spotřeba. Tehdy se také na víku zavazadelníku objevilo třetí brzdové světlo, zprvu jen u omezených sérií, záhy se však montovalo standardně. Fiat měl rovněž nové kulaté logo s nápisem na modrém podkladu, které nahradilo předchozích pět šikmých lamel.
Facelift
Karosárna Maggiora v květnu 2002 zkrachovala a výroba se zastavila. Montáž byla přemístěna do obřího turínského závodu Mirafiori. V prosinci 2002 na autosalonu v Boloni přišla na řadu nejradikálnější modernizace vzhledu, kterou měl na starosti Tom Tjaarda. Upravena byla příď včetně nové „singleframe“ masky, změn se dočkal také zadní nárazník. Design tak získal trochu na agresivitě. Originální rozdělená koncová světla však zůstala naštěstí zachována. Vzhledová modernizace upravila vnější rozměry na 3895 x 1655 x 1275 mm (délka, šířka, výška).
Ve dveřích objevily měkké vložky zevnitř dveří, aby byli řidič a spolujezdec (či spíše spolujezdkyně) lépe chránění při bočních nárazech. Nové Barchetty jezdily výhradně na šestnáctipalcových litých kolech a pneumatikami 195/45, patnáctipalcová, natožpak ocelová z nabídky vypadla. Facelift přinesl i drobné zvýšení pohotovostní hmotnosti o 20 kg.
Modernizovaná verze byla uvedena na trh v polovině července 2003. Následně ale linky opět utichly, aby se znovu rozjely až v dubnu 2004 a běžely do června 2005, kdy přišla definitivní stopka. Celkem vzniklo nejvýše 57.791 kusů, což rozhodně nebyl žádný propadák, modernizovaných vozů od roku 2003 se zrodily dvě tisícovky. Barchetta měla být odpovědí na Mazdu MX-5. Jejího celosvětového úspěchu pochopitelně nedosáhla… Zajímavé je to, že zhruba polovina její produkce zamířila do Německa. Britové ji stále chtěli, ale už měli smůlu.
Speciální série
Speciálních a limitovaných edic vznikl za dobu výroby bezpočet. Dvě série Limited Edition přišly v letech 1998 a 1999, první se zrodilo 2,5 tisíce kusů, druhé přesně 2.003. Audio v případě LE99 (jak se název zkracoval) bylo dovybaveno subwooferem. Club Italia se vyráběl od června do srpna 1999. Bylo jich postaveno jen šest pro členy zmíněného klubu – opravdová rarita. Měly béžové kožené čalounění a plátěnou střechu. Za sedadly čněl kryt se dvěma výstupky ve stylu klasických sportovních prototypů poválečné éry.
Palazzo (1999) bylo vyrobeno v padesátce exemplářů, Web (1999) se prodával přes internet, ve stejné době se vyráběla i MPI 1750. Akční model Riviera (1999-2000) byl vybaven ABS a spolu s Lidem (2000-2003) i jako první oním lichým brzdovým světlem. Rivier vzniklo docela dost: 3.233. Pokračovaly Palinuro, Amalfi (2000-2003) a All-In pro Švýcarsko (2001).
Naxos (2001-2002) vynikal tmavě modrým lakem a zrodilo se jich 1.967. Následovalo Milano (2001-2003, 633 kusů), dále Adria, Spider Europa a Sergio Tacchini pro Belgii. Prima Classe by Alviero Martini (2003) měly černý lak, světlé kožené čalounění a stejný kufr vzadu na nosiči. Poslední byla Consacrazione (2005) pro Francii. Od svých běžných sourozenců se většinou lišily speciálními barvami karoserie, interiéru a plátěné střechy a koženými sedadly. Název Spider Europa odkazoval do historie, jmenoval se tak Sport Spider 124 vyráběný Pininfarinou.
Prototypy
Coby vábničku si Maggiora přichystala už na autosalon v Turíně v dubnu 1994 prototyp dvoumístného spideru Scia. Postrádal jakoukoli střechu, takže interiér musel mít vodotěsný. Základem byl podvozek z Punta. Stříbrné auto vypadalo spíše jako člun, námořní svět byl jednoznačně zdrojem inspirace. Na neobvyklém voze spolupracovalo i Centro Stile Fiat, vzbudil značnou pozornost veřejnosti a vydláždil cestu pro budoucí Barchettu, která ale vypadala mnohem civilněji.
Maggiora dále vyvinula stříbrný prototyp Trofeo pro zvažovanou závodní sérii stejných vozů. Dostal modré polepy, agresivní příď s mohutným nasávacím otvorem v nárazníku a zadní křídlo. Nasazení vyžadovalo montáž ochranných oblouků nejen za posádku, ale i na boky, po stranách navazovala na čelní sklo. Byly posíleny brzdy, snížen podvozek, který si zachoval vynikající dynamické vlastnosti, dále ztvrdlo odpružení. Nechyběl samosvorný diferenciál a větší šestnáctipalcová kola s pěticí hvězdicovitých paprsků. A konečně motor 1,75 l byl posílen na 118 kW, tedy 160 koní. Specializovaný šampionát se nakonec nekonal. Prototyp byl upraven pro silniční použití, zvažovala se hypoteticky ještě sportovnější verze Abarth. Ve stříbrné metalíze zůstaly jen některé prvky, karoserie byla přelakována perleťovou oranžovou.
Kupé
Půvabné stříbrné kupé ze stejné doby představené na autosalonu v Turíně 1996 také zůstalo osamoceno, opět za ním stál výrobce Fiatu Barchetta, tedy karosárna Maggiora. Stola zase představila spider Dedica, který vzpomínal na sportovní prototypy padesátých let. Měl nizounký větrný štítek místo čelního skla, široké blatníky, aerodynamickou „bouli“ za jezdcem a stylové větrací mřížky v kapotě. Nemohly chybět bílé kruhy pro nalepení případného startovního čísla. Přední světa pak byla zmenšena mračítky. Stola mimochodem zajišťovala pro Fiat už stavbu prototypů ve vývojové fázi.
Prototyp s volantem vpravo přece jen existoval. Postavila ho, jak jinak, opět Maggiora a představila v červnu 2000. Dostal vínové čalounění i střechu a také doplňky na karoserii. Sériová Barchetta sice neměla jiný motor než několikrát zmiňovaný čtyřválec 1,75 l, v roce 2002 ale vznikl prototyp s menším čtyřválcem 1,2 l 16V s 85 koňmi (62,5 kW). Měl základní výbavu a byl určen pro některé trhy, jakými byly kupříkladu řecký a rumunský.
Podruhé od Bertoneho
V roce 2007 studio Bertone představilo v Ženevě koncept možné druhé generace Barchetty. Vůz postavený u příležitosti 95. výročí slavné firmy vycházel z platformy Fiatu Panda druhé generace a měl hliníkovou karoserii rozdělenou na dvě části, které byly navzájem propojeny skleněnou plochou dveří. Interiér pokrývala kůže a ze stejného materiálu byl vyroben i zadní kryt zavazadlového prostoru. Osvětlení využívalo moderní LED.
Moderní spider navrhl David Wilkie, tentokrát jsme se ovšem produkční verze nedočkali, jediný exemplář putoval do firemních sbírek v Caprie. Většinu kolekce koupil v roce 2015 Automoto Storico Italiano (ASI). Sbírka byla přemístěna do muzea Volandia u milánského letiště Malpensa.
Dvoumístné otevřené auto se do výrobního programu vrátilo až s Tipem 348. Novodobý Fiat 124 Spider (2015-2020) byl však dvojčetem Mazdy MX-5 ND a vyráběl se v japonské Hirošimě.
Zdroje: Wikipedia, Maggiora, Auto World Press, Svět motorů, propagační materiály Fiat, Veloce Today
Foto: Fiat, Maggiora, Stola, Bertone
