Ford Transit: Druhá generace se i po čtyřech dekádách stále vyrábí
Historie Fordu Transit pokračovala skutečnou druhou generací. Její aktivní kariéra ještě neskončila, dosud vzniká v Číně.
V lednu 1986 se představil nový Transit, tentokrát již od základu, postavený na svébytné platformě. Nesl kódové označení VE6, byl ale původně vyvíjen pod názvem Triton a Britové mu říkají Mk.3. . Odvážně stylizovaná příď ctila zákony aerodynamiky, vždyť součinitel odporu vzduchu činil jen 0,37. Mnohé osobní automobily té doby jej měly větší. O design se postaral slavný Uwe Bahnsen. Konstruktéři ale brali ohled také na bezpečnost, přední část se tedy v případě nehody řízeně deformovala. Širší a ve srovnání s předchůdcem mnohem kratší kapota usnadnila přístup k motoru a jeho příslušenství, údržba se tak zjednodušila. Přídi se říkalo „rychlá“ (anglicky „fast front“).
Kabina měla rozměrnější dveře s větší zasklenou plochou, boční posuvné byly upraveny tak, aby jimi prošla metr široká paleta. Zadní křídlové dveře nabraly na šířce i výšce, usnadnily manipulaci s nákladem. Prostor pro něj citelně narostl, naopak spotřeba paliva dále klesla. K dalším významným konstrukčním změnám patřilo přední zavěšení s modifikovanými vzpěrami McPherson, hřebenové řízení pro modely s krátkým rozvorem, nechyběly ani bezpečnostní zámky dveří a spínací skříňky, díky kterým se snížilo riziko odcizení. Paleta motorů byla prakticky převzata z předchůdce, zážehové čtyřválce Pinto 1,6 a 2,0 l a diesel 2.5 DI.
Ledové faux pas
Když v zimě 1985/86 přišel čas ukázat skupině vybraných motoristických novinářů tehdy ještě tajný nový model s dynamicky tvarovanou přídí, byla zkušební dráha pokryta ledem a PR tým Fordu váhal, zda je dobrý nápad pustit za těchto okolností novináře za volant prototypů. Reportéři však jezdili velmi opatrně. Byl to naopak jeden z vysoce postavených představitelů Fordu, kdo udělal „hodiny” a silně přitom poškodil vzácný prototyp. Automobilka z pochopitelných důvodů jeho jméno dodnes tají.
Nový Transit se chytil a jeho komerční úspěch navázal na předchůdce. Vždyť jen v roce 1989 vzniklo v britském Southamptonu, belgickém Genku a portugalské Azambuji celkem 173.059 kusů. Tehdy byl také nahrazen karburátorový třílitr Essex V6 novějším motorem Cologne 2.9 EFI, jak už zkratka napovídá, s elektronickým vstřikováním. Zpřísnily se emisní limity... Ani druhá generace se nespoléhala pouze na zadní pohon, v úvodu devadesátých let přišla na řadu čtyřkolka. Zakázkové kusy mělo na starosti oddělení Special Vehicle Operations (SVO).
V posilovně
Letopočet 1991 přinesl výrazné zesílení struktury přední části karoserie, úchytných bodů bezpečnostních pásů, sedadel i jejich konstrukce. Není divu, že vůz prošel bariérovým testem čelního nárazu v rychlosti 48 km/h. Aby byl v označování ještě větší zmatek, některé britské zdroje hovoří o Transitu Mk.4, ač se jednalo jen o modernizaci techniky. Výše popsané změny umožnily vytvořit na krátkém šasi model 150 s nosností 1,5 tuny a patnáctipalcovými koly. Dlouhé podvozky dostaly tyto ráfky sériově, dvojmontáž vzadu tedy byla minulostí. Dočkaly se také hřebenového řízení a skutečně nezávisle zavěšených předních kol. Díky užším blatníkům se zvětšila šířka ložné plochy mezi podběhy, rozvor pak narostl o více než půl metru!
Zásadní inovace se udály také na poli vznětových motorů. Konečně se objevil turbodiesel. Šlo o variantu známého agregátu 2.5 DI, v tomto případě s přeplňováním a elektronickou řídicí jednotkou. Díky nim se mohl pochlubit výkonem 74 kW (100 k) a splňoval i tehdejší exhalační normy. Atmosférický diesel totožného objemu měl nově náporové sání, díky kterému dával 59 kW (80 k). Mimochodem, tehdy se také poprvé začal oficiálně dovážet do tehdejšího Československa.
Smajlík
15. září 1994 byl vyroben třímiliontý Transit. Ve stejném měsíci byl představen vůz pro modelový rok 1995. Navenek se od svých předchůdců z let 1986 a 1991 příliš nelišil. Oválná, až přátelsky působící maska mu později dala přezdívku Smiley (smajlík), zkrátka a dobře se jakoby usmíval. Uvnitř poklesla hladina hluku, dieselové klepání bylo omezeno na minimum. Modifikovaná palubní deska získala kulaté tvarů inspirované prvním Mondeem, nový přístrojový panel i ovládání klimatizace. Přepracovaný interiér byl útulnější díky aplikaci nových materiálů ve světlejších barvách. Luxusnější osobní varianty, které nahlížely do kategorie velkých MPV, se od té doby nejmenovaly Transit, nýbrž Tourneo.
Nejvýznamnější motorovou novinkou se stal benzinový dvouventilový dvoulitr DOHC, který poháněl i velké Scorpio. Diesely bez turba měly výkony 51 kW (70 k) a 56 kW (76 k). Ty přeplňované byly pochopitelně silnější – 63 kW/85 k, výkonnějšímu zůstalo 74 kW/100 k. Pořád šlo o dvouapůllitrové čtyřválce. Vstřikovací čerpadlo pro naftové motory dodával Lucas.
Výbavu rozšířilo centrální zamykání a alarm, dále čelní airbagy (zatím za příplatek). V položkách „extras“ se objevily i klimatizace, elektrická okna a zrcátka. Prostřední cestující měl k dispozici tříbodový bezpečnostní pás, konstrukce dvoumístné lavice zabraňovala podklouznutí pod ním. Řidič a krajní spolujezdec se dočkali dokonce předpínačů, komfortu tříbodových pásů si mohli od jara 1995 užívat také všichni pasažéři ve dvanácti- a patnáctimístných busech. O rok později se začal vyrábět dokonce sedmnáctimístný, který nabídl standardní ABS.
Pod šest litrů
Britský novinář na volné noze Simon Harvey vyrazil jedné deštivé noci v závěru roku 1994 na projížďku s krátkým Transitem, který vezl půltunový náklad. Na nechvalně proslulé londýnské radiále M25 dosáhl průměrné rychlosti 80,5 km při spotřebě menší než 6 l/100 km. Regulérnímu průběhu této zkoušky přihlížel Královský automobilový klub (RAC – Royal Automobile Club). Slušný výsledek, nemyslíte?
Supervan III
V roce 1995 se objevil Supervan III s karoserií odpovídající soudobému Transitu. Pod ní se ukrýval motor z F1 objemu 3,5 l . Tento vůz přežil do dnešních dnů, byť s jiným čtyřiadvacetiventilovým agregátem Cosworth 2,9 l. Je součástí sbírky Ford Heritage Collection umístěné v britském Dagenhamu.
Autoclutch
S blížícím se koncem dvacátého století byli kromě zdokonaleného imobilizéru a vylepšeného zámku řízení zavedeni také moderní elektroničtí pomocníci: rozdělovač brzdného tlaku a regulace prokluzu kol. Transity mohly tankovat rovněž zkapalněný ropný plyn (LPG, dříve známý jako propan-butan). Opravdovým konstrukčním „pamlskem” byl v roce 1998 představený systém Autoclutch.
Rychlostní stupně se řadily běžným způsobem, pomocí páky s konvenční kulisou. Při jejím pohybu došlo k automatickému rozepnutí spojky. Jakmile senzory zjistily, že změna převodu byla dokončena, spojka se opět samočinně sepnula. Autoclutch nahradil tradiční spojkový pedál a obslužný lanovod elektronicky ovládaným hydraulickým systémem, dále propojeným se snímačem polohy akcelerátoru. Turbodiesel získal mezichladič stlačeného vzduchu a v této verzi dával 85 kW (115 k).
Dodnes v Číně
Tento Transit se montoval také u Ford Union nedaleko běloruského Minsku. Našel si cestu i do Asie, jeho domovem se staly Vietnam a Čína. Ve vietnamském Hai Dongu vznikal v období 1997-2003.V nejlidnatější zemi světa se vyrábí taktéž od devadesátého sedmého dodnes. Jiangling Motors představily už tři modernizace, které v Evropě neznáme.
V továrně v Nanchangu od roku 2016 vzniká vůz s označením JMC Teshun, ale z bočních pohledů je jasné, co bylo jeho základem. Zážehové motory pocházejí od Mitsubishi, turbodiesely od Isuzu. Logo Fordu ale už na rozdíl od předchozího modernizovaného modelu ze sezóny 2006 nenese. I přesto aktivní kariéra druhé generace Transitu pokračuje, platformu má pořád stejnou...
Zdroje: tiskové materiály Ford, Wikipedia
Foto: Ford
