Jak jsme vezli kapra: I tak banální věc se může zvrtnout!
Někdy je lepší vyrazit pro štědrovečerního kapra rovnou k rybníku tam, kde se ještě nestihl dozvědět, že má být hlavním chodem. Výlov má totiž svoje kouzlo. Žádné fronty u kádí, žádné dramatické debaty o tom, který je méně nervózní. A tak jsme vyrazili pro jednoho kapra i my.
Prosincové ráno se probudilo s náladou, jakou umí jen česká zima, mlha se válela nad zemí, z nebe padal jemný zarputilý déšť a vzduch byl prosycen chladem, který se dostane až do kostí. Ideální počasí, řekli by rybáři. A ideální den na výlet pro dva kluky Vojtu a Matěje, kteří jsou natěšení na všechno, co se hýbe. Když se dověděli, že jedeme na výlov rybníka do Velkého Přítočna, kde si chytneme kapra, v očích se jim rázem objevila šibalská jiskra.
Operace Kapr
Oba kluci vypadali už cestou autem, jako by měli získat minimálně zlatou medaili za účast na výlovu. Pořád vykřikovali, kdy že už tam budeme. Kdo má děti, ví, jak tahle otázka dokáže být protivná. Ujeli jsme asi 600 metrů. „Tati?“ ozvalo se zezadu.
„Ano?“ „Kdy tam budeme?“ Odpověděl jsem klidně. Optimisticky. A hlavně poprvé. „Za chvíli.“ Ticho vydrželo přesně 14 sekund. „A bude tam hodně kaprů?“ Vojta s Matějem začali měřit čas v kaprech. Jedna minuta rovná se jeden kapr. Dvě minuty je kapr a jeho kamarád. Když jsme se konečně blížili k rybníku, kluci už měli nosy přilepené na sklo jako dva pátrači, kteří sledují stopu. Auto ještě ani nezastavilo, a oba už hlásili přítomnost bahna a rybářů. A jakmile jsme vystoupili, přestaly všechny otázky. Byli tam. Kapři. Rybáři. Sítě. A hlavně bahno. Tolik bahna, že si kluci připadali jako v ráji. Najednou bylo ticho. Bylo fascinující. A já si uvědomil, že nejmilejší momenty rodičovství nejsou ty, kdy není hluk, ale ty, kdy je smysluplné ticho.
Rybáři místního spolku Smečno měli gumáky až po prsa, tváře zrudlé zimou a takovou jistotu v pohybech, že i kapři už působili smířeně. Všude kolem čvachtalo bahno, šplouchala voda a v kádích to vřelo. Kluci byli nadšení. Oba se lepili k rybářům, jako kdyby si chtěli skládání sítí zapsat jako volitelný předmět na základce.
Matěj se rozplýval nad každým kusem, který mu připomínal obr kapra. Vojta si vedl něco jako imaginární tabulku výkonů. A pak to přišlo. Epizoda, na kterou určitě dlouho nezapomene.
U kádě se objevil pořádný macek. Takový typ kapra, u kterého máte pocit, že vás nejdřív zhodnotí pohledem, a až pak se rozhodne, jestli bude spolupracovat. No a tenhle elegantní krasavec si spolupráci rozmyslel. Zatočil se, vystřihl zadní ploutev jako profesionální žabiňák a Vojtovi dal takovou mokrou facku ocasem, že to znělo jako potlesk.
Vojta stál v šoku, kapr mlaskal v kádi, rybáři se bavili, Matěj se smál tak, že si málem sedl do bahna. „To bylo od něj hnusný,“ poznamenal Vojta. „Já myslím, že tě měl rád,“ hodnotil Matěj s úsměvem od ucha k uchu. Pak ale přišel čas vymyslet, jak kapra povezeme domů.
Kapr v pohybu
Zatímco já jsem řešil, jestli vzít kapra dvoukilového, nebo tříkilového, kluci stáli u kádě a probírali logistiku, jejíž rozsah připomínal poradu před startem Dakaru. „Tati, a kam ho dáme? Do autosedačky?“ napadlo Matěje, který už pomalu chtěl nést tu ubohou rybu do auta. „Jasně! A připoutáme ho! Aby se nebál,“ přidal se Vojta, který měl pořád rudou tvář od kapří předvánoční facky. Rybáři se na mě podívali, jestli to myslíme vážně. Tvářil jsem se, že rozhodně ne. I když…?
U auta začali chlapci okamžitě organizovat. Otevřeli zadní dveře, uvolnili popruhy a dali autosedačce status kapří křeslo. „Tati, tady bude mít krásný výhled na cestu,“ vysvětloval Matěj, jako by řešil cestu svého nejlepšího kamaráda. Asi pořád netušil, že kamarád bude součástí večeře.
„A připoutáme ho, ať se nebojí,“ doplnil ho Vojta a už hledal, kde rybě vést pás přes rameno.
Z hloučku rybářů, kteří popíjeli z hrníčku kafe nebo čaj pravděpodobně s rumem, někdo vykřikl: „Proč jste si s sebou nevzali vanu, kluci?“ Odpověď přišla hned. „Táta říkal, že už jednou vezl stromek, kočku a sedačku. Kapr je prý limit,“ volal s úsměvem skoro dvanáctiletý Vojta. Nakonec jsme kapitána kapra usadili do velkého plastového kýble. Chlapci kolem něj starostlivě běhali. „Tati, kolik tam má být vody?“ ptal se Vojta. „Přiměřeně.“ Matěj ale hned oponoval: „Když tam dáš moc vody, přece se to v zatáčkách vylije! To ví každý!“ Že to ví každý, jsem slyšel od dětí poprvé v životě, ale souhlasil jsem. Nakonec to byla polovina kýble. Ani plný, ani prázdný. Prostě přiměřeně.
Kýbl s kaprem jsme usadili na zadní sedačku, přímo mezi kluky, kteří se okamžitě ujali role živých stabilizátorů. Matěj držel kýbl koleny, Vojta ho jistil rukama. A kapr to celé kontroloval svým výrazem „jestli tohle přežiju, chci zpátky do rybníka“.
Z pohledu motoristického experta se jednalo o absolutně nestandardní řešení. V prostoru, kde se obvykle nachází svačina nebo školní taška, teď šplouchal dvoukilový cestující v permanentním aquaplaningu. Při mírném zatáčení doprava se zezadu ozvalo hlasité „ŠŠŠPLÁÁÁCH!“ „Tati! On surfuje!“ vykřikl Matěj vyděšeně.
Rychle jsme zastavili. Kýbl se převážit nestihl, ale kapr měl právě za sebou takový manévr, že jsme přemýšleli minimálně o kinedrilu, aby mu nebylo nevolno. Přesto jsme nějakým zázrakem dorazili domů bez dalšího incidentu. Kluci vystoupili s hrdostí, jako by zachraňovali ohrožený druh. Kapr vypadal lehce otřeseně, ale živě. Byli jsme rádi, že nás po cestě nezastavila policejní hlídka, které bychom museli vysvětlovat, proč máme kapra mezi sedačkami a kýbl drží dítě mezi koleny.
Kuriózní nehody s kapry
- V roce 2008 dva dny před Štědrým dnem převážel muž z Jablonce nad Nisou kapra na předním sedadle spolujezdce. Kapr sklouzl na podlahu, a když se ho řidiči snažil ulovit, naboural.
- Podobná nehoda se stala i v roce 2019 dvaašedesátileté řidičce, když jí kapr ze sedadla spolujezdce skočil do klína. Lekla se a havarovala.
zdroj: Autorský text
